Tlak na stíhání Putina za válku na Ukrajině: dojde na norimberský proces II a co takový scénář komplikuje?

Některé úvahy, jak stíhat ruského prezidenta Vladimira Putina za zločiny na Ukrajině, se vracejí zpět k norimberskému procesu s nacistickými pohlaváry po druhé světové válce. Z řady důvodů jsou ovšem takové nápady sporné.

V polovině 40. let 20. století po vítězství Spojenců ve druhé světové válce se v Norimberku konal historický proces s nacistickými špičkami, druhý tribunál v Tokiu se zaměřil na politické a vojenské představitele Japonska. Zločinem, kolem kterého se vše točilo, byl akt, za který do té doby nebyl nikdo mezinárodně souzen – vedení agresivní války, tehdy nazývaný jako zločiny proti míru.

Norimberský proces II

Někteří právníci a osobnosti veřejného života soudí, že ve stejném duchu by měli nyní být stíháni i představitelé Ruska za invazi na Ukrajinu. Mělo by se tedy jednat o zvláštní tribunál za přítomnosti vysoce postavených obžalovaných, mezi nimiž by měl být dle těchto hlasů především ruský prezident Vladimir Putin. Tribunál by „signalizoval naše odhodlání netolerovat zločiny v podobě agrese a nezastavit se před ničím ve snaze ukončit strašlivé události, jichž jsme nyní svědky,“ uvedlo v březnovém prohlášení několik mezinárodních právníků, bývalý norimberský prokurátor a bývalý britský premiér Gordon Brown.

Návrh, který podporuje ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, je součástí širšího úsilí o vyvození odpovědnosti, které se soustředí na tři základní otázky: Koho stíhat za násilí na Ukrajině, kde ho stíhat a za jaké konkrétní zločiny podle mezinárodního práva.

Věci se již daly do pohybu u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu (ICC), kde prokurátor Karim Khan zahájil vyšetřování zahrnující možné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Tyto tresné činy se vztahují na zvěrstva páchaná přímo během války ze strany ruských vojáků a jejich velitelů. Typicky by se mohlo jednat o vraždění civilistů v ukrajinské Buči, kterou Khan minulý měsíc osobně navštívil.

Zločin agrese

Oproti tomu výše popsaný zločin v podobě „agrese“ se vztahuje na události předcházející válečným zločinům a samotné invazi – na její plánování, zahájení a vedení. Příznivci přístupu inspirovaného norimberským procesem uznávají, že stíhat Putina za válečné zločiny u Mezinárodního trestního soudu není nemožné, ale bylo by to obtížné. Soudce by bylo třeba přesvědčit jasnými důkazy o přímé souvislosti mezi rozhodnutími Kremlu a konkrétními zvěrstvy spáchanými na bojišti. Naopak při obvinění z agrese by žalobci zřejmě mohli svou pozornost obrátit přímo k Moskvě.

Agrese je zločinem, který páchají vůdci, vysvětluje Philippe Sands, profesor práva na University College London a odborník na mezinárodní soudy a tribunály. Sands se podílí na přípravě právních podkladů, jež by mohly pomoci při ustavení tribunálu pro Ukrajinu. „Je to (soudit zločin agrese – pozn. redakce) jediná cesta, která nás s jistotou dostane k vrcholu pyramidy.“

Klíčové otázky, pokračuje Sands, jsou následující: Vede Rusko zjevně nezákonnou válku? A kdo konkrétně je zodpovědný za rozhodnutí jít do války? „Shromáždit důkazy o zločinu agrese není složité,“ říká právní expert a nepochybuje, že rozsáhlý útok Ruska na území sousedního státu, včetně bombardování ukrajinských měst, odpovídá definici tohoto zločinu.

Rusko světu nadále tvrdí, že nemá v plánu okupaci Ukrajiny, a dokonce prohlašuje že jeho síly v podstatě osvobozují Ukrajince. Hájí se, že útočí pouze na vojenské cíle a že případné civilní oběti jsou podle něj vinou ukrajinských nacionalistů a extremistů.

Zvláštní tribunál pro ruskou agresi

Další otázkou je, kde by se takový proces konal – u Mezinárodního trestního tribunálu určitě ne. Ačkoli tato instituce vznikla s cílem soudit čtyři zločiny, konkrétně jde o válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocidu a zločin agrese, její možnosti v posledním z těchto případů jsou oproti třem předchozím zločinům mnohem menší. Ukrajina z vlastního rozhodnutí spadá do jurisdikce ICC a tribunál tak může stíhat první tři uvedené zločiny, k nimž dochází přímo na ukrajinském území. V případě zločinu agrese to je komplikovanější – Rusko není signatářem zakládající smlouvy ICC, známé jako Římský statut, a to tribunálu ve vyšetřování agrese brání.

Výjimkou by bylo, kdyby Rada bezpečnosti OSN postoupila případ ICC, ale to je vyloučeno, protože Rusko má jako její stálý člen právo veta.

Norimberský proces

Z této úvahy pramení nápad zřídit zvláštní tribunál pro souzení agrese, ačkoli není zřejmé, jak přesně by měl vzniknout a kdo by jej měl zřídit. Dva nejznámější tribunály, které byly zřízeny v 90. letech 20. století – pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii a pro genocidu ve Rwandě, byly ustaveny Radou bezpečnosti OSN, což je cesta, která je v případě války na Ukrajině neprůchozí s ohledem na výše zmíněné právo veto, kterým Rusko disponuje.

Jednou z možností by bylo volně navázat na model norimberského tribunálu, který po válce vytvořily USA, Sovětský svaz, Francie a Velká Británie za účelem stíhání německých představitelů. Skupina vlivných zemí by nyní mohla postupovat v podobné shodě s Ukrajinou. Kritici tohoto plánu však tvrdí, že tribunál tvořený pouze malou skupinou zemí by postrádal mezinárodní váhu a mohl by být nařčen z účelovosti a selektivního přístupu ke spravedlnosti.

Například profesor mezinárodního práva na Kodaňské univerzitě Kevin Jon Heller je přesvědčený, že USA a Velká Británie, které v roce 2003 napadly Irák, by neměly být těmi, kdo teď budou zřizovat tribunál pro stíhání Rusů. Navíc dodává, že právě Washington a Londýn jsou spoluzodpovědnými za omezení možností ICC při stíhání zločinu agrese s ohledem na to, jak byl tento zločin vymezen při přípravě Římského statutu. Nebýt toho, mohl by podle Hellera prokurátor u ICC stíhat Rusy za agresi stejně jako za válečné zločiny, čímž by odpadla potřeba nového ad hoc tribunálu.

„Od norimberského procesu to nikdy nebylo míněno tak, že budeme vytvářet jeden tribunál za druhým pro konkrétní konflikty, natož pro konkrétní strany konfliktů,“ říká Heller. Problém podle něj spočívá v tom, že „ustupujeme od myšlenky, že všechny státy by měly podléhat stejným pravidlům, a říkáme: ‘jsme svědky opravdu strašlivého příkladu agrese, který si jednoznačně zaslouží být stíhán, vytvoříme pro něj tribunál, ale nevytvoříme tribunál pro žádný z dalších aktů agrese, které byly spáchány v posledních 20 letech’.“

Role mezinárodních organizací 

Jiným modelem by bylo, kdyby tribunál vytvořila Ukrajina spolu s mezinárodními organizacemi, například OSN. Ta se podílela na vytvoření zvláštního soudu pro občanskou válku v Sieře Leone a tribunálu v Kambodži, který by se zabýval zvěrstvy Rudých Khmerů.

Tribunál podporovaný OSN se jeví jako legitimnější než tribunál zřízený hrstkou států, zejména pokud by jej schválilo Valné shromáždění OSN, uvažuje Jennifer Trahanová z New York University. Skeptici ovšem dodávají, že získat širokou podporu v 193členném Valném shromáždění nebude zdaleka jednoduché.

Minulý týden se parlamentní shromáždění Rady Evropy postavilo za výzvu k vytvoření ad hoc tribunálu pro agresi. V kombinaci s ostatními návrhy doporučilo, aby byl vytvořen na základě smlouvy mezi „podobně smýšlejícími státy“ a schválen Valným shromážděním OSN, přičemž by měl získat podporu organizací, jako je Rada sama nebo jako jsou orgány Evropské unie.

Bez ohledu na to, jakým způsobem by tribunál vznikl, bude čelit praktické překážce: jak před něj dostat obžalované Rusy. Zastánci stíhání zločinu agrese uznávají, že Vladimir Putin nebo ministr zahraničí Sergej Lavrov na lavici obžalovaných nejspíš osobně sedět nebudou. Jejich protiargumentem je: nikdy nevíte! Jako příklad se uvádí nacistický vůdce Hermann Göring, bývalý srbský vůdce Slobodan Miloševič a bývalý liberijský prezident Charles Taylor, kteří navzdory všem předpokladům stanuli před mezinárodními tribunály. Jiní podezřelí se soudu vyhnuli, jako třeba bývalý súdánský prezident Umar Bašír, který je od roku 2009 hledaný kvůli genocidě.

Jennifer Trahanová uvedla, že i pouhé vyšetřování nebo obvinění by bylo silným signálem. „Opačný stav, jevící se jako neexistence spravedlnosti, může napáchat mnoho škod,“ řekla. Mnoho lidí si podle ní klade otázku, zda by Putin na Ukrajinu zaútočil, kdyby celosvětová reakce na jeho anexi Krymu v roce 2014 byla silnější. „Protože když necháte Krym plavat a pak necháte plavat Ukrajinu, co bude následovat?“

Originál textu zde

Převzato z info.cz

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!