„Svobodně se rozhodnout“. Pro ulici…

teens

V červnu roku 2017 vydal Výbor OSN pro práva dítěte „Obecný komentář č. 21 (2017)  o dětech ulice“. V něm doporučuje, jak mají státy děti ulice respektovat a ponechávat na jejich rozhodnutí, jak chtějí dál žít. Stavět na jejich silných stránkách a nabízet jim služby. Zrušit všechna omezení, která dětem jejich práva upírají… V České republice jsme děti ulice neměli, ale někteří ministerští úředníci se rozhodli, že je mít budeme, abychom mohli naplňovat jejich práva…

Dne 10. 5. 2018 vyzval Výbor pro sociální politiku Poslanecké sněmovny MPSV ke stažení metodické příručky pro kurátory společně s metodickými pokyny pro Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále jen ZDVOP), které MPSV vydalo dne 14. 3. 2018. V nich se například deklaruje, že dítě má ve věku patnácti let právo „svobodně se rozhodnout, že opustí ZDVOP, a to i v případě, že do zařízení bylo umístěno soudním rozhodnutím; má právo experimentovat s návykovými látkami, sebepoškozovat se, žít na ulici. Tyto metodické pokyny fakticky nabádaly k rezignaci na sociálně-právní ochranu dětí, která musí být poskytována všem nezletilým dětem. Ochranu dětí do osmnácti let věku zaručuje Úmluva o právech dítěte. Rodičovství a rodina je pod ochranou zákona také podle čl. 32 Listiny základních práv a svobod, zvláštní ochrana mladistvých je zaručena.

Metodické příručky byly sice staženy, ale někteří ministerští úředníci spolu s autorem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí vydali v srpnu loňského roku (viz např. ASPI – automatický systém právních informací) obsáhlý komentář k tomuto zákonu, v němž opět uvádí, že bychom měli respektovat rozhodnutí náctiletých dětí žít na ulici. Rozhodne-li se patnáctiletá osoba opustit pobytové zařízení, ve kterém je z rozhodnutí soudu, a realizovat svůj pobyt mimo něj, může tak dle tohoto komentáře učinit mimo jakýkoliv „povolovací režim“. Pojem dospělý nezletilý, který byl rozveden v metodické příručce pro kurátory, se ve zmíněném komentáři znovu objevuje v několika pasážích.

Není to absurdní? Na jedné straně financujeme preventivní programy pro děti, abychom je uchránili před sociálně patologickými jevy a na straně druhé máme na doporučení těch, kteří mají ochranu práv dětí zastřešovat, nechávat děti na ulici? Ve jménu jejich práv? Ve jménu deinstitucionalizace? S vizí vytvoření sítě sociálních služeb s ambicí suplovat rodičovskou odpovědnost? Praxe ukazuje, že jde o čiré sociální inženýrství s dalekosáhlými negativními důsledky.

Ponecháte-li na ulici šestnáctileté dítě experimentující s návykovými látkami, do roka Vám přijde předvolání na policii k výslechu mladistvého kvůli jeho trestné činnosti. Rodiče bychom prý měli nechat stíhat za ohrožování mravní výchovy dítěte. Je však na místě stíhat rodiče, kteří žádali společně s OSPOD o umístění syna do ústavu, protože ho nezvládali, ale soud jim v duchu zmíněné právní teorie nevyhověl? Ten případ se stal–podle scénáře, zahrnutého v plánu deinstitucionalizovat systém péče o ohrožené děti v ČR. Vyústil v odsuzující rozsudek mladistvého za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a za znásilnění patnáctileté dívky.

Nabádání k porušování zákona dovoleno?

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí, § 6, vyjmenovává případy, na které se sociálně-právní ochrana dětí zaměřuje. Zcela jasně je v něm mimo jiné zakotveno, že se vztahuje na děti, které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návyková látky, jsou ohroženy závislostí, živí se prostitucí, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, a také děti, které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za jejich výchovu.

Ministerští úředníci vydáním komentáře k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí, který je v rozporu s platnou legislativou, podle dnes již bývalé náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí služební zákon neporušují, protože je prý vydali soukromě a nedá se proti tomu nic dělat.

Opravdu? Metodická příručka pro kurátory, odvolávající se (zatím) pouze na nezávazné mezinárodní dokumenty, byla oficiálním metodickým doporučením, vydaným MPSV, zveřejněným na jeho webu. Jak byl její vznik financován a kdo za to nese odpovědnost? Paradigma určující přístup k náctiletým dětem ze strany státních orgánů žije dál svým životem ve zveřejněném komentáři k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí a dál se dostává navzdory platné legislativě do praxe. Mimo jiné prostřednictvím metodického vedení orgánů sociálně-právní ochrany dětí na úrovni krajů i obcí s rozšířenou působností. Když na krajské poradě položili kurátoři pro mládež jednomu z autorů výše uvedeného komentáře dotaz: „A to máme nechat děti na ulici umřít?“, odpověděl: „Ve svobodné společnosti může na ulici dítě i umřít!“

Kam až vede právní teoretizování?

V roce 2019 probíhalo v celé republice sčítání lidí bez domova. V České republice je bez domova 21 230 lidí, z toho 2600 dětí a mladistvých. Z celkového počtu lidí bez domova 11 608 osob žije venku nebo v noclehárnách. Jen v Praze je bez střechy 2620 lidí, z toho ve věku od 18 do 29 let je to 8,1 %, tj. asi 210 mladých lidí. Čím déle je člověk na ulici, tím problematičtější je jeho návrat do normálního života. Po pěti letech bezdomovectví je devastace člověka nevratná…

Děti se nemají ani v případě závažných výchovných problémů jako je například užívání drog umísťovat proti jejich vůli do ústavního zařízení. Když se z nich stanou bezdomovci nebo začnou na ulici páchat trestnou činnost a dostanou se do kriminálu, nikdo se zastánců práv dětí ulice s tím problém nemá. V jejich očích je vše lege artis.

Budou děti o pobytu mimo rodinu napříště rozhodovat na svoji pěst?

V současné době je na stole návrh na změnu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ze kterého mimo jiné vyplývá, že děti mohou samy uzavírat „smlouvy o poskytování ochrany a pomoci“ ve ZDVOP na dobu až tří měsíců, pokud jsou k tomu způsobilé. Není přitom jasné, kdo a jak bude způsobilost nebo nezpůsobilost dětí k uzavírání těchto smluv posuzovat.

V České republice je ročně zachyceno téměř deset tisíc případů týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí.   S těmito dětmi a jejich rodinami pracují a mají pracovat orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Jejich praxe je však výše popsaným způsobem ze strany MPSV znejišťována a tříštěna.  

Vše nasvědčuje tomu, že cílová stanice pomyslného vlaku péče o ohrožené děti má být naplnění dokumentu Výboru OSN, zmíněného v úvodu tohoto článku, který není právně závazný. Ve skutečnosti se tento vlak řítí neznámo kam. Vážně přitom hrozí, že vykolejí a nenávratně a bez lepší alternativy zničí už tak dost roztříštěný systém, který se budoval celá desetiletí. A co hůř? Těmito experimenty je ohrožena rodina v samotném svém základu. Rodiny potřebují, aby je stát chránil, nikoliv pomohl rozkládat. Pokud se mnou souhlasíte, sledujte návrhy zákonů, které se týkají ochrany práv dětí. Nedovolme, aby stát postavil děti proti rodičům!

 

Autorka je sociální pedagožka, v sociální oblasti pracuje od roku 1986.

O systému péče o ohrožené děti v České republice píše autorka do časopisu „Právo a rodina“.  V roce 2019 v něm zveřejnila článek „Ochrana týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí (syndrom CAN) – rozpor mezi teorií a praxí“. Na konci loňského roku článek  „Úskalí náhradní rodinné péče-přechodná pěstounská péče: A co dál?“  Další její článek s názvem: „Je deinstitucionalizace ukazatelem úrovně ochrany práv dětí? vyjde nyní v  únoru. 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

 

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.