Když jsem četl, jak australská policie zatkla těhotnou ženu, jak ji brutálně, v poutech odvedla z domova, odtrhla ji od dalších dětí a manžela pouze proto, že dotyčná na Facebooku podpořila protest proti politice lockdownu ve státu Victoria, napadlo mě, že šílenství boje proti koronaviru dosáhlo vrcholu.
Austrálie či Nový Zéland nejsou výjimkou – mnohé státy sáhly pod záminkou boje s epidemickou hrozbou k nejsilnějším možným prostředkům. Nucená, mnohatýdenní domácí izolace všech občanů, neustálé karantény, omezení, ba přímo zrušení základních občanských práv – to je obraz posledních měsíců. Všechny tyto drastické kroky mají občany ochránit před nebezpečím. Snadno však zaznamenáme obrovský nepoměr mezi použitými prostředky – zákaz vycházení, zákaz setkávání, zatýkání, vysoké finanční tresty, zrušení náboženských obřadů, všeobecná invigilace, povinné roušky na veřejnosti – a skutečným ohrožením. To je totiž, jak zdůrazňují četní vědci, mnohem menší, než se původně zdálo.
Ať bereme v potaz poměr celkového počtu virových infekcí k velikosti populace v jednotlivých zemích či smrtelnost koronavirových onemocnění, nemůžeme novou nemoc, byť je nebezpečná, srovnávat s dřívějšími velkými vlnami moru, cholery nebo španělské chřipky. Ba co víc, jak ukazuje švédský příklad, nejlepším způsobem na boj s tímto nebezpečím může být apel na zdravý rozum občanů a nepříliš rozsáhlé restrikce. Rozhodná většina států – Polsko je někde uprostřed – si zvolila jinou cestu. Všude tam převážilo přesvědčení, že před záhubou nás ochrání pouze ostrá a radikální řešení. Dnes můžeme obtížně říci, jaké byly skutečné efekty těchto opatření, zato dlouhodobé důsledky boje s pandemií (anebo možná panpsychózou) jsou evidentní.
Prvním a nejosudovějším z nich je všeobecná podezřívavost. Důsledkem politiky izolace a všeobecné povinnosti nosit roušky je přesvědčení, že každý člověk je potenciálním nositelem nákazy. Vzhledem k tomu že stát vede boj proti nemoci, jejíž nositele nelze okamžitě identifikovat, šíří se podezřívavost a nedůvěra všude. Zajímavé je, že občané, vylekaní mediálními zprávami, se restriktivních řešení často sami domáhali. Člověk už není bližním, ale potenciálním přenašečem infekce. Jakékoliv kýchnutí či odkašlání může vést k výbuchu paniky.
Za druhé vyšlo najevo, že hlavním ohrožením občanských svobod se stává stále tyranštější moc odborníků a expertů. Informace o hrozbě, které média nafoukla do nebetyčných rozměrů, daly politikům možnost přistoupit k takovým mimořádným opatřením, na něž nikdy předtím nepomysleli. Spojení expertokracie a masové mediální demokracie je vpravdě výbušná směs.
Třetí novou zkušeností je poznání temné strany technologického rozvoje: současný stát má nad občany nesrovnatelně větší moc než kdykoliv dříve. Může je kontrolovat a usměrňovat, může jim vnucovat vůli většiny v takové míře, o níž se dříve nikomu ani nezdálo. Ve jménu ochrany zdraví se stamiliony lidí musely smířit s tím, že každý jejich krok je kontrolován. Tentokrát stát využil technologii k ochraně zdraví, je však myslitelné, že takové prostředky jsou použitelné k jiným účelům.
Za čtvrté lze předpokládat, že z hrozby nemoci – byť nakonec přijde více či méně účinné očkování (nebude přece nikdy chránit stoprocentně) – se v budoucnu stane stálý důvod pro rozšiřování prerogativ státní moci. Ve skutečnosti se ohrožení, jež znamená koronavirus, a ohrožení, jež přináší chřipka či jiné virové nemoci, liší pouze o stupeň. Lze si tedy představit, že politici, povzbuzeni současnými reakcemi, budou také v budoucnosti rychle a snadno přistupovat k mimořádným opatřením. Kult zdraví a dlouhého života – nejdůležitější hodnoty současné společnosti, podléhající stále více tyranii vezdejšího života – vedou člověka nezbytně k tomu, aby se smířil s omezením vlastní svobody.
Překlad Lucie Szymanowská
Text vyšel 7. září jako úvodník v polském konzervativním týdeníku „Do Rzeczy“.
Paweł Lisicki (1966) – polský publicista, eseista, spisovatel. V letech 2006-2011 šéfredaktor polského středopravicového deníku „Rzeczpospolita”. V roce 2011 založil týdeník „Uważam Rze”. Od roku 2013 šéfredaktor týdeníku „Do Rzeczy“, který se pod jeho vedením stal jedním z nejčtenějších konzervativních listů v Polsku.
Autor 16 knižních svazků (výbory z filosofických esejů, ale také dvě divadelní hry a dva politické thrillery) a rovněž knižního rozhovoru s kardinálem Gerhardem L. Müllerem Kristus je vždy moderní (Chrystus jest zawsze nowoczesny, 2018).
Česky dosud vyšel knižní výbor Lisického esejistické tvorby Islám a sebedestrukce Západu. Výbor z textů (CDK Brno 2016). Jeho eseje jsou rovněž součástí výboru Návrat člověka bez vlastností (CDK Brno 2010). Nakladatelství Volvox Globator chystá letos vydání Lisického knihy Džihád a kapitulace křesťanství.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme