Superstar Jan Pavel II

K pádu komunismu (od nějž loni uplynulo třicet let) došlo jak v důsledku zjevného úpadku československého komunistického režimu, v jehož smysluplnost a úspěšnou budoucnost už nevěřili, až na výjimky, ani jeho samotní vůdci, tak v důsledku mezinárodněpolitického vývoje, tj. především stále zřejmějšího (nejen) ekonomického kolapsu Sovětského svazu, ponuré „říše zla“, jak jej nazval americký prezident Ronald Reagan. K osobnostem, které k pádu komunismu významně přispěly, patřil podle většiny současníků i historiků rovněž papež Jan Pavel II., od jehož nástupu na svatý stolec uplynulo letos dvaačtyřicet let.

Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyła, první a zatím poslední slovanský papež, se od většiny svých předchůdců výrazně odlišoval, a totéž bude pravděpodobně platit, i pokud jde o jeho nástupce. Jedna z několika významných příčin této odlišnosti spočívala v tom, že pocházel z východní Evropy (stejně jako hraje důležitou roli argentinský, respektive latinskoamerický původ současného svatého otce Františka). Zkušenosti z druhé světové války (kdy, mimo jiné, ztratil otce, ukrýval přítele z mládí a jeho ženu před okupanty a sám musel čelit pronásledování ze strany Němců), během níž vstoupil do krakovského semináře rektora Jana Piwowarczyka, čímž započala jeho duchovní dráha, a především z doby komunismu, byly vpravdě formativní.

Právě v těchto těžkých letech si Karol Wojtyła postupně ujasňoval své duchovní a obecně životní postoje, počínaje „vnitřním osvícením“ z prvních válečných let, a poté již začal, zprvu velmi nenápadně, stoupat v církevní hierarchii – od dosažení nižších svěcení (stále ještě během války), přes jmenování pomocným biskupem a kapitulním vikářem krakovské arcidiecéze, až po jmenování krakovským arcibiskupem (1964) a kardinálem (1967). Kromě vynikajícího intelektu, „názorové vyzrálosti“ a oddanosti církvi svaté sehrála při Wojtyłově vzestupu významnou roli též jeho schopnost „mluvit s lidmi“ (bez ohledu na jejich věk, vzdělání a sociální postavení) a získat je pro katolickou víru, tedy dispozice, jež byly posléze důležité (krom jiného) i při jeho volbě papežem.

V následujících letech nabývala angažovanost Karola Wojtyły v církevních záležitostech na intenzitě a na významu v Polsku i ve Vatikánu; totéž platilo o jeho zahraničních misích prakticky po celém světě, ať už na nich reprezentoval rodnou zemi či svatý stolec, nebo o jeho vystoupeních na prestižních vysokých učeních (včetně Harvardovy univerzity ve Spojených státech). Ruku v ruce s tím rostly i jeho prestiž a vliv v samotném Vatikánu, což se projevilo po nečekaném úmrtí papeže Jana Pavla I. v září 1978.

Třebaže Wojtyła nepatřil k favoritům volby jeho nástupce (těmi byli janovský arcibiskup Giuseppe Siri a florentský arcibiskup Giovanni Benelli), opakovaný pat v konkláve nakonec vedl k jeho zvolení. Počínaje 16. říjnem 1978 tak stanul v čele katolické církve rodák z polských Wadowic, brilantní klerik a navíc muž, mající osobní, nenahraditelnou zkušenost se dvěma největšími zly dvacátého století – s německým fašismem, respektive nacismem a s komunismem. Zatímco před prvním z nich se snažil ve snaze zachránit si život v první řadě uniknout, s druhým se stále otevřeněji střetával, až se stal posléze jedním z největších symbolů boje proti němu.

Volba Karola Wojtyły, jenž přijal z respektu vůči zesnulému předchůdci jméno Jan Pavel II., byla v řadě ohledů přelomová. Nový papež byl totiž od počátku svého působení nejen nejvyšším představitelem katolické církve, ale i „politikem“ v pravém slova smyslu, navíc politikem bytostně oddaným „dobru“. Již v roce 1979 sehrál významnou zprostředkovatelskou roli v ostrém střetu mezi Argentinou a Chile o vlastnictví několika ostrůvků v průlivu Beagle na samém jihu latinskoamerického kontinentu, což předznamenalo jeho další působení na mezinárodněpolitické scéně. Kromě toho podpořil české a slovenské katolíky v jejich odměřeném postoji vůči vládnoucím komunistům a navíc se vypravil na svou první „papežskou“ návštěvu Polska, jež se stala jednoznačnou demonstrací odporu vůči „vládě lokajů závislých na Moskvě“.

Na podzim 1979 Jan Pavel II., poprvé jako hlava katolické církve, navštívil Spojené státy. I tato „mise“ byla v mnohém výjimečná. Nešlo pouze o jeho vystoupení před Valným shromážděním OSN, kde mluvil o „nezcizitelných lidských právech“, ale především o to, s jakým nadšením jej vítala a jak jeho poselství rozuměla mladá generace, ať už to bylo v legendární newyorské Madison Square Garden či jinde. Právě již zmíněná schopnost komunikovat s (nejen mladými) lidmi „jejich jazykem“, včetně schopnosti zapojit se například do jejich muzicírování, učinila z Jana Pavla II. během několika let skutečnou „star“, jež se v popularitě mohla směle srovnávat s největšími hvězdami popmusic. Kamkoli zavítal, všude jej vítaly plné sportovní haly, sportovní stadiony a velká náměstí; zdánlivá „obyčejnost“ či „normálnost“ a spontánní chování činily jeho a tím, oč šlo především, i katolickou církev přitažlivou pro stále větší počet věřících.

Význam Jana Pavla II. pro katolickou církev byl a v jistém smyslu dodnes je nedoceněný. Obrovská energie a nezlomná vitalita jej během šestadvaceti let pontifikátu opakovaně zavedla na všechny kontinenty, kde se znovu a znovu vyslovoval pro více lásky a přátelství mezi lidmi, ve prospěch dobroty, porozumění a míru, rasové i náboženské snášenlivosti a tolerance. Od těchto cest a celosvětového působení na veřejnosti, včetně již zmíněných pokusů přispívat ke zmírnění napětí ve světě (viz například jeho návštěva „protestantské“ Velké Británie v době falklandské války v červnu 1982) a od rizik s tím spojených jej neodradily ani občasné, s přibývajícím věkem stále častější zdravotní komplikace, ani pokusy o atentát (nejvážnější z nich spáchal v roce 1981 na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu Turek Mehmet Ali Ağca).

Takřka všeobecnou, celosvětovou „popularitou“ Jana Pavla II. neotřásl ani fakt, že vytrvale lpěl na některých zdánlivě překonaných „dogmatech“, jako je morální nepřípustnost potratů, antikoncepce a eutanazie. Dokonce i mnozí stoupenci těchto „výdobytků moderní doby/civilizace“ připouštěli, že ve stále rychleji se proměňujícím světě, v němž jsou všechny hodnoty stále více relativizovány, stojí za to naslouchat pozorně muži, který má jiný, bytostně konzervativní názor, a stojí si za ním. 

Politikové a příslušníci establishmentu za železnou oponou přirozeně nemohli Janu Pavlovi II. „přijít na jméno“, třebaže byli ve svých veřejných vyjádřeních (zvlášť v jeho rodném Polsku) opatrní, neboť pro ně a pro jejich režimy, postavené na ideologické diktatuře marxismu-leninismu a na politickém násilí, představoval trvalou a smrtelně nebezpečnou hrozbu.

Pro nás, kteří jsme v zemích tzv. východního bloku žili, ztělesňoval naopak naději. Naději, jakých nebylo mnoho. Již zmíněný americký prezident Ronald Reagan, britská premiérka Margaret Thatcherová a právě Jan Pavel II. pro nás byli pověstnými „majáky“, k nimž jsme v dlouho beznadějných letech vzhlíželi s očekáváním a hlavně, jak jsem už řekl, s nadějí.

Jan Pavel II. pro nás byl o to důležitější, že byl tak trochu i „náš“, papež ze sousedního Polska, středoevropský (či východoevropský) intelektuál se znalostí naší historie, našeho jazyka, člověk s (de facto) našimi zkušenostmi, který věděl, jak žijeme, jak myslíme, co cítíme a co si z celého srdce přejeme. Rozuměl nám a my jsme rozuměli jemu. Právě proto je v souvislosti s blížícím se třicetiletým výročím listopadu 1989 správné vzpomenout také jeho, a to tím spíš, že si v těchto dnech připomínáme i výročí jeho nástupu na svatý stolec ve Vatikánu.