Pojem státu má složitou historii a zavádí nás do nečekaných souvislostí. V jeho genealogii se mísí řada překvapivých prvků, včetně teatrálního či biblického. Současně je to pojem polemický. Je výsledkem početných diskusí a sporů, za kterými není jen filosofické úsilí, ale i konkrétní zájmy. Politika se totiž netýká jen idejí, ale i zájmů.
Podívejme se na stát z hlediska dějin politického myšlení. Tato disciplína je širší než dějiny politické filosofie, jež se chápou spíše idejí, zatímco dějiny politického myšlení zahrnují i zájmy. Nezaměřujeme se tedy jen na filosofy, jako je Platón, Aristotelés nebo Kant, ale také na právníky, historiky, účastníky polemik nebo dobové žurnalisty. Je přitom důležité rozumět složitosti tohoto termínu, protože často stát posloucháme, aniž víme proč. To vede k mnoha nedorozuměním, či dokonce k odporu vůči státu.
Stát nebo obec?
Výraz stát pochází z latiny. Do češtiny se ale dostal z moderních západních jazyků. Již v literatuře 16. nebo 17. století se nechápal jako pojem latinský, spíš jako pojem zaalpský, barbarský. Politické myšlení má svoji tradici, jež je považována za vysokou a je zakořeněna v řečtině a latině. Pojem státu do ní nepatří. V této tradici nenacházíme primárně výraz stát, ale řeckou polis či latinskou civitas. Tedy obec.
Řecká polis se liší od moderního státu tím, že zahrnuje způsob života. Je to pospolitost, jež má ambici být pro své občany rámcem šťastného žití. Tím se zásadně liší od moderního státu, který si otázky po cíli života neklade. Polis je garantem štěstí, proto hraje v životě jednotlivce mnohem silnější roli. Je mu nadřazena. Jedinec se chápe jako součást vyššího celku. Když se vznese otázka, jaký je původ takové pospolitosti, většina řeckých autorů odpoví, že je přirozená. Občan se rodí do polis, stejně jako do rodiny. Tím pádem je vůči ní povinován daleko více než my vůči modernímu právnímu státu.
Pokud stát chápeme jako naši rozšířenou rodinu, pak není daleko myšlenka, že stát má také nějaké náboženské úkoly. Řecká obec je i náboženskou pospolitostí. Je-li přirozená, má svůj vlastní původ, a je tedy božská. Veřejný ritus není vztažen pouze k olympským bohům, ale i k obci samé. Dnes je to pro nás těžko pochopitelné, ale tento motiv se v moderním chápání státu bude transformovat do důležité představy, že stát je jakýsi typ boha.
Politika a její místo
Většinu našich politických pojmů máme z latiny. Výjimkou je slovo politika, pocházející z řečtiny. Je za to zodpovědný překladatel Vilém z Moerbeke, který Tomáši Akvinskému překládá Aristotelovu Politiku. Měl kompletní slovník politických pojmů převzatých od Cicerona, který je převedl z řečtiny do latiny. Přesto se rozhodl slovo „politické“ (politikon) nepřeložit, ale transliterovat. Byl si vědom, že naráží na něco, co je nepřeložitelné. Od té chvíle vzniká povědomí o autonomii politické oblasti.
Jak tedy my vnímáme pojem státu? Osvědčená intuice napoví, že stát je úzce spojen s pojmem politiky. Politické rovná se státní. Často sice slýcháme, že toto ztotožnění je nepřesné, avšak v jeho prospěch hovoří zajímavý jazykový test. Běžně říkáme: Jeho úspěch nestojí na odbornosti, ale jen na akademické politice. Ona to s ním nemyslí vážně, dělá jenom politiku. Místo pastorace provozují církevní politiku. Je v tom kritický osten, politika má v těchto kontextech pejorativní význam. Tušíme, že politika je sférou moci a vlivu. A moc a vliv nepatří do církevní, akademické nebo osobní oblasti. V případě státu nám to ale nevadí. Stát je přirozeně sférou moci a vlivu. Je tedy i místem politiky.
Řecké slovo politeia znamená zřízení, dnes bychom řekli ústava. Cicero je přeložil jako res publica. Náš stát se jmenuje (Česká) republika. Je dobré si uvědomit význam toho označení. Existuje důvod, proč neříkáme svému státu stát, ale republika, protože toto jméno v sobě zahrnuje i normativní aspekt. Cicero říká: věc veřejná je věc lidu. Aby byla státní věc publica, a ne privata, musí být zajištěny zájmy lidu. Republikanismus od té chvíle znamená především myšlenku legitimizace státu prostřednictvím podílu lidu na moci. To přejímá novověk.
Tři myšlenkové proudy
Pro konstituci moderního termínu stát jsou důležitá tři duchovní hnutí či žánry. Prvním jsou knížecí zrcadla, poučné spisy určené vladaři. Nejznámější je Machiavelliho Vladař. Výraz stato v něm označuje postavení knížete nebo krále. Zachovat si stato či status znamená zachovat si moc. Čeština to má v pojmu majestát, kde slyšíme: já jsem vlastníkem státu. Patří k tomu hermelín, jablko, žezlo, koruna a vyvýšený trůn. Pouhým vzezřením vykonávám moc. Dnes i velké auto či drahá kravata jsou statusové věci. Myšlenka, která se dnes používá třeba v byznysu, stojí na počátku pojmu státu.
Jak si ale kníže zachová svůj status? Musí dbát na status poddaných a knížectví. Pokud o ně nepečuje, pak není tím, za koho se vydává. Potřebuje k tomu tři zásadní věci. Musí být schopen zachovat režim, tedy formální stránku vlády. Za druhé musí udržet území, což je dodnes klíčová mezinárodněprávní myšlenka. A za třetí, musí zachovat svůj aparát. Nemůže spoléhat na některou ze znepřátelených stran, musí mít vlastní ministry, arcibiskupa, policii atd. Moc je zde stále ještě velmi personifikovaná. Když je vladař zabit, stát zaniká.
Paralelně se pojem státu rozvíjí ve škole republikánské, pro kterou stát není vládce, ale lid. Odtud máme první větu všech moderních ústav: všechna moc pochází z lidu. Pak ale platí, že pokud vláda nesleduje dobro lidu, je nelegitimní a můžeme ji svrhnout. Proto v 16. století vzniknou občanské, často konfesně motivované války, objevují se nároky na svržení toho kterého vládce. Evropa se ponoří do obrovských konfliktů, jež trvají minimálně do Vestfálského míru, tedy 130 let.
A tak rozhodující slovo pro konstituci našeho pojmu má třetí skupina, a tou jsou kupodivu absolutisté. Obracejí se proti republikánům a tvrdí, že lid nemůže nic konstituovat. Je to dav, který nemá subjektivitu, nelze tedy říci, že on je stát. Absolutisté hledají autoritu, jež bude odlišná od lidu, ale současně odlišná od vládce. Neutralita vůči vládci i ovládaným se stává podmínkou moderního státu. Jeho obrovská síla je v tom, že občan se vždycky může odvolat k někomu, kdo nepodléhá libovůli knížete ani náladám lidí. Moderní stát je neutrální instance.
Thomas Hobbes a jeho Leviathan
Nejvýraznějším myslitelem v této tradici je Angličan Thomas Hobbes, který si uvědomil, že pro popsanou konceptuální revoluci je třeba najít nový výraz. Volí anglické slovo state. Terminologický posun je nejlépe vidět v úvodu k jeho hlavnímu dílu Leviathan. Stát je nyní chápán jako umělá osoba, jež má symbolickou podobu, jak pěkně ukazuje rytina, použitá na frontispisu díla.
Podle některých badatelů tuto grafiku vytvořil náš pobělohorský emigrant Václav Hollar, a pokud je to pravda (a já se k tomu rád kloním), jde patrně o nejdůležitější český příspěvek k dějinám politického myšlení. Tělo obra je složené z lidí, v rukách má insignie duchovní a světské. Obr je umělý (jeho tvůrcem jsou lidé, z nichž je složen), ale zároveň mocný. Hobbes ho nazve jménem biblické příšery: Leviathan. Tím naznačuje, že stát má démonickou sílu. Hobbes jde ale ještě dál a řekne, že je to Bůh. Bůh, který je smrtelný, protože byl uměle stvořen a může rovněž zaniknout.
Způsobu vzniku Leviathana říká Hobbes smlouva. Jde o právní akt. Vzniklá osoba je pak nejen umělá, ale i právní, což je spojení, jež dodnes používáme. Právnická osoba je ustavena právním aktem, přičemž Leviathan není účastníkem smlouvy. Tu uzavírají pouze občané. Znamená to, že Leviathan není tímto právním krokem nikterak vázán. To je geniální myšlenka, v níž se konstituuje zmíněná neutralita státu. Stát si může dělat, co chce. K slovu se zde dostává i teatrální metaforika. Hobbes říká, že stát je aktér (anglicky actor), tedy jednající. Anglické slovo actor znamená ale i herec. Herec potřebuje svého autora, jímž je lid. Autor ovšem nemá na výkon herce žádný vliv. Napsal hru, a pokud herec vyhoří, zodpovědnost jde za autorem, který v průběhu vystoupení nemůže nic dělat, jen si rvát vlasy.
Takový je vztah jedince a státu. Jedinci vytvářejí stát, ale na jeho jednání nemají vliv. Jeho moci říkáme suverenita neboli neexistence jiné omezující moci. Neexistence vyšší moci znamená i neexistenci přirozeného zákona. Žádný papež ani nikdo jiný nemůže Leviathanu-státu mluvit do toho, co dělá. Biskupskou berlu třímá na obrázku on sám. Důvod je jediný. Stát zajišťuje naše přežití. Je schopen překonat války, protože neutralizuje všechny alternativní síly.
Od Hobbese po dnešek
V 18. století se myšlenka neutrálního státu ujala. Vytvářely se ale různé pozice. Všichni kritizují Leviathana. V 19. století je klíčovou postavou Hegel, který přijal myšlenku státu jako osoby, ale tato osoba u něho není umělá, nýbrž reálná. Tím, že Hobbesovu myšlenku radikalizoval, oslabil ji. Po něm se dostává k slovu Marx, který už považuje stát za nástroj útlaku vládnoucí třídy. Stát nejen že je nezávislý na lidu, ale stojí přímo proti občanské společnosti.
Mezníkem v německé oblasti je pak vznik sociálního státu, který se stává nositelem sociální politiky. Obrovská konceptuální inovace nastává za Bismarcka. Do té doby byly totiž za sociální otázky zodpovědné církve a komunity. Bismarck chce, podobně jako Hobbes, neutralizovat pnutí ve společnosti, v tomto případě dělnické hnutí. Legislativně proto ustaví sociální zákonodárství. Přenese tíži sociální péče na stát, tím neutralizuje obrovskou dynamiku dělnického hnutí a etabluje znovu stát, který by se jinak mohl v druhé polovině 19. století rozpadnout.
Po 2. světové válce je stát ve velké defenzivě. Způsobily to částečně válečné zločiny, za které byl stát činěn zodpovědným, částečně vzestup jiných, nestátních aktérů mezinárodní politiky, jako jsou mezinárodní organizace či velké nadnárodní firmy. V americké politologii druhé poloviny 20. století dokonce stát mizí ze slovníku vlivných behavioristů. Systematici prohlašují: nezkoumejme stát, ale politický systém. Jinými slovy, tváříme se, že Leviathan není. S přelomem milénia přichází ale válka proti terorismu, finanční krize, problémy Řecka či covidová epidemie. Národní státy přebírají opět iniciativu a přichází doba návratu státu jako osoby. Debata pokračuje.
Autor je proděkanem pro vědu na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, specializuje se na antickou filosofii, politické myšlení a sociální etiku.
Zpracováno podle přednášky na semináři Politika mezi demokracií a totalitarismem.
Zdroj: Kontexty humanity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme