Evropská unie, vědoma si mnohde upadajícího zájmu o eurovolby, se snažila zatraktivnit výběr nových europoslanců. Jedním ze zásadních nástrojů tohoto marketingu se již podruhé stala idea Spitzenkandidata. Tedy velmi zjednodušeně řečeno příslib občanům Evropské unie, že představitelé vlád automaticky zvolí za nového šéfa Evropské komise předního kandidáta vítězné evropské frakce. Jenže to nebude tak horké. Navzdory výše zmíněným proklamacím dal totiž francouzský prezident Macron jasně najevo, že jeho země tento princip respektovat nebude. Vox populi tentokrát zřejmě vyslyšen nebude…
Je nutno si přiznat, že idea Spitzenkandidata pokulhávala již od samého počátku. Její zrod spadá do doby, kdy si evropské špičky začaly s obavami uvědomovat uvadající zájem Evropanů o EU a hledaly rychlé, snadné a efektivní řešení tohoto problému. Sebereflexi však značně limitoval fakt, že jakákoli významnější změna praktického fungování by si vyžádala “hrábnutí” do zakládacích smluv, což se v dvacetiosmičlenném uskupení s ohromným množstvím rozdílných zájmů a požadavků rovná otevření Pandořiny skříňky.
Král je nahý
Bylo tedy potřeba přijít s elegantnějším řešením, přičemž Spitzenkandidat tyto požadavky naplňoval skvěle. Přední představitelé členských zemí tak přislíbili voličům, že automaticky do čela Evropské komise zvolí hlavního kandidáta politické frakce, která klání do Evropského parlamentu vyhraje. Voliči tak mohli přímo ovlivnit obsazení nejdůležitějšího postu v Bruselu. Osobně si vzpomínám na oslavné proklamace, které systém dokonce přirovnávaly k výběru premiéra ve Velké Británii (což byla dosti nadsazená argumentace). Elegance a genialita spočívala mimo jiné i v tom, že na uvedení myšlenky v život prakticky stačilo podání ruky. Gentlemanská dohoda ve stylu 19. století byla na světě.
Spitzenkandidat ve volbách roku 2014 sice zájem příliš nevyvolal, nicméně celá akce proběhla bez vážnějších problémů. Důvodem byl fakt, že do čela vítězné Evropské lidové strany (EPP) se postavil Evropou protřelý, zasloužilý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Zvednout ruku pro jeho osobu nebylo pro většinu hlav států nijak výrazně bolestivé (výjimku tvořila například Velká Británie).
Letos však celý model těžce narazil a naplno odhalil, že “král je nahý”. Tedy, že s prvky přímé demokracie to v Evropské unii nebude tak horké a ochota špiček evropských zemí držet se svých slibů vůči evropskému lidu (pokud nějaký takový vůbec existuje) má své podstatné meze.
První torpédo do lodi s názvem Spitzenkandidat přitom vypálil francouzský prezident Macron, který veřejně a dosti nediplomatickým způsobem zpochybnil schopnosti a kvalifikaci nového lídra vítězné Evropské lidové strany (EPP) z bavorské CSU Manfreda Webera. Aby své osobní animozity následně lépe prodal, zabalil je do stravitelnější podoby zpochybnění celé ideje Spitzenkandidata. Jinak řečeno Francie se vůlí evropských voličů řídit nehodlá a plánuje sledovat vlastní národní zájmy (jaké překvapení…). Daná pozice si přitom získala podporu i dalších Paříži blízkých zemí a trochu překvapivě i Prahy. Zdá se tedy, že Weber může ve výsledku zůstat na ocet, přestože rozhořčený Berlín za ním stojí.
Znamenají tedy současné hádky uvnitř Evropské rady konec Spitzenkandidátů? Může tomu tak být, přičemž nutno poznamenat, že rozhodně není za co ronit slzy! Tato idea nesystémového zavedení dosti krkolomného prvku přímé demokracie do již tak složitého, nestandardního a těžko čitelného systému fungování EU byla od počátku chybná.
Podvod na voličích?
Předchozí a zažitý postup, během něhož předsedu Komise vybírají hlavy členských států při vyjednávání s Evropským parlamentem, se tak (i z mnoha jiných důvodů) jeví jako mnohem lepší řešení. Pokud toto tedy byly poslední volby se Spitzenkandidaty, Evropská unie tím funkčně rozhodně neutrpí. Tragédií je ovšem dopad takového rozhodnutí na voliče. Ti se mohou právem cítit podvedeni a ještě více znechuceni. Pokud totiž lidem otevřete přístup k rozhodování o personáliích jenom proto, abyste před nimi zabouchli dveře jakmile se vám daná myšlenka přestane hodit, koledujete si o hlubokou ztrátu důvěry. Šíření názorů o odstřiženosti vrcholných politických elit Unie od voličů se pak bohužel nelze příliš podivovat!
Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Katedře politologie a mezinárodních vztahů při FF ZČU. Publikuje na svém blogu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme