Od svého přistěhování do Prahy stále chodím do kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce. To je kostel, který byl postaven v rámci projektu na odčinění urážky Matky Boží vzniklé stržením sloupu na Staroměstském náměstí: cílem bylo postavit kolem Prahy tolik kostelů, kolik hvězd kolem hlavy její socha měla. Kostel byl vysvěcen v listopadu 1937. V presbytáři stojí na sloupu napodobenina (zde je toto označení na místě) sochy Panny Marie od Břetislava Bendy, v kapli na postranním oltáři býval odlitek originálu hlavy. V době mého stěhování tu působil P. Vladimír Rudolf. Byl to výborný kněz (však ho komunisté brzy chtěli uklidit někam na venkov, ale nedlouho předtím jmenovaný kardinál Tomášek to odmítl), který občas připomínal, že za kostel, který nyní leží uprostřed sídlišť Krč, Novodvorská a Lhotka, vděčíme onomu vandalskému činu.
O historii sloupu jsem tedy věděl, na možnost jeho obnovy jsem ani nepomyslil. Ani po revoluci; a když jsem se v 90. letech doslechl o společnosti, která o to usiluje, byla už éra Václava Klause, zájem o náboženství upadal, a taková věc mi přišla zcela bez šance. Proto mě velmi překvapilo, když šance začala postupně růst.
Když pražské zastupitelstvo v lednu schválilo obnovení sloupu, vynořily se mi z paměti dvě vzpomínky.
Ta první. Větší část svého mládí jsem prožil v severních Čechách. Na výlety jsme s rodiči jezdili mj. do Českého středohoří. Čirou náhodou jsme se tak v jedné vesničce seznámili s biskupem Karlem Otčenáškem, který sem dojížděl z Trmic, kde žil ve vyhnanství jako obyčejný kněz. Pamatuji si ho jako skromného člověka s nadhledem a smyslem pro jemný humor, s misijním nasazením a bez nějaké ukřivděnosti. Krátce po přesídlení do Prahy jsme se zase potkali. Stáli jsme na Hradčanském náměstí, povídali (tedy hlavně rodiče) a pan biskup mj. přiznal, že ho trápí bércové vředy. Nevěděl jsem, co to je, ale bylo mi ho líto. I když jsem si nemyslel, že tu komunisté budou věčně, v tu chvíli jsem měl za jisté, že pan biskup se svobody nedožije a na svou katedru v Hradci Králové už neusedne. No, a za patnáct let usedl, diecézi spravoval téměř devět let a dožil se jedenadevadesáti.
Druhá. V létě 1993 jsem byl přítomen znovuvysvěcení kostela sv. Karla Boromejského při nemocnici sester boromejek v Praze Pod Petřínem. I po třech letech byly pro mě ta svoboda (atd.), vrácení nemocnice sestrám a přerod kostela z neutěšeného skladiště v čistý Boží dům, pořád velkým divem – ale jak toto opakovaně zdůrazňoval pan arcibiskup Vlk, bylo to i na mě moc. (Musím poznamenat, že postupem let se pan arcibiskup mírnil).
Dnes je už doba jiná, obecně nemáme důvody k triumfalismu, ale obnova mariánského sloupu je asi víc než znovuvysvěcení kostela, a myslím, že někteří našinci jsou schopni dát toto „vítězství“ odpůrcům tak trochu „sežrat“. Zrovna na tohle se úplně netěším. Z obnovy sloupu mám radost, už teď na Staromák rád zajdu a krátce se pomodlím za smíření mezi křesťany i v národě, ale opravdu bych nechtěl někoho zraňovat a nad někým vítězit – vyjma toho, komu šlape na hlavu Panna Maria, tj. ďábla.
Vůči obnově sloupu jsem čekal nezájem od většiny společnosti a odpor od militantních ateistů. Výhrady od nekatolických křesťanů mě překvapily. Samozřejmě, pokud je pro ně sloup symbolem porážky, nuceného exilu a náboženské nesvobody, tak je chápu. Ale je mi velmi líto, že to tak stále vnímají.
Pro nás katolíky je sloup symbolem Matky Boží, Panny Marie, která je i matkou naší a církve. Maria nezastiňuje Boha ani Pána Ježíše, právě naopak. Její role je dána událostí na svatbě v Káně Galilejské: předem se u Ježíše přimlouvá a pak vybízí služebníky: „Udělejte, cokoli vám řekne.“ Dále nám je vzorem přijímání Boží vůle a věrnosti Kristu. Mnozí máme k Panně Marii osobní vztah. Proto se nás stržení sloupu tak dotklo.
Existují i katolíci, kteří jsou proti obnovení sloupu, ale myslím, že jich není mnoho. Důvody, které jsem já slyšel, byly dvojího druhu: jednak obava, že by mohlo dojít k nové urážce Matky Boží, jednak ohled na ty evangelíky, kterým sloup pořád vadí. Důvody jsou to legitimní. Ovšem nestavět sloup kvůli prvnímu mi zavání appeasementem, kvůli druhému konceptem tzv. bezpečných prostorů. Myslím, že obojí je špatně – riziko urážky je třeba unést a nesouhlasící evangelíky přesvědčit, že ona symbolika již neplatí. Klíč vidím v odpuštění a lásce.
Sloup byl postaven na poděkování za záchranu Prahy před Švédy, myslím však, že pro většinu katolíků dnes není symbolem jiného vítězství, než nad ďáblem a hříchem, a domnívám se, že tento postoj u nás převažoval i v roce 1918. Po třicetileté válce tomu bylo určitě jinak – ale snad se snažíme si vzájemně odpustit. I ti Švédové nám dokonce na výstavu půjčili Ďáblovu bibli, ukořistěnou v roce 1648.
Bratři protestanti: prosím, nedivte se tedy, že nám na mariánském sloupu tak záleží, nezlobte se na nás, odpusťte nám, a neberte obnovení sloupu jako příkoří! I kdyby se vám zdálo, že to s tou radostí a slávou přeháníme, jak k tomu míváme sklony. Určitě se mezi námi najdou i tací, kteří budou jásat z „vítězství nad nepřáteli“ – těmi však budou myslet primárně aktéry stržení sloupu a ty bojovné ateisty. A já bych řekl úplně o nás všech: „Otče, odpusť nám, neboť nevíme, co činíme!“
Nás katolíky prosím: prožijme posvěcení sloupu s vděčností, radostí a láskou, odpusťme ne-přátelům; prosme Matku Boží o přímluvu za všechny křesťany, za obyvatele Prahy, za odpůrce sloupu, za náš národ a za celý svět.
Pannu Marii prosím slovy písně: „Vypros nám té milosti / bychom s tichou radostí / ctili Krista milého, / Pána našeho.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!