Smíření… sloupu navzdory

Přiznám, že jsem váhal, zda má smysl přispívat k nekonečné diskusi o obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Nicméně nakonec mě k tomu naklonila skutečnost, že Konzervativní noviny, s nimiž téměř ve všem souzním, opakovaně publikovaly články plédující pro jeho obnovu. Naposledy se jednalo o článek Libora Gottfrieda „Nesmiřitelní“. S těmito články se ztotožnit nemohu. Nemyslím, že podpora obnovy sloupu je jediným možným postojem politicky konzervativního občana této země.

Problémem celé diskuse o obnově pražského mariánského sloupu je, že argumenty a protiargumenty jeho odpůrců a zastánců se v zásadě nesetkávají, nýbrž se míjejí.

Zastánci obnovy sloupu nechápavě kroutí hlavami: „Co Vám vadí na Panně Marii?“ Na tuto otázku mohu odpovědět: „Nic.“ Já osobně jsem luterán. V kostelech mé konfese je plno soch a obrazů Ježíše, apoštolů i Panny Marie. Problémem je to, že mariánský sloup v Praze není námi protestanty (a nejen námi) vnímán jako jedno z mnoha uměleckých ztvárnění Matky Boží. Je naopak primárně vnímán jako pomník režimu nastoleného po Bílé hoře, jako pomník násilné rekatolizace a s ní spojeného násilí, věznění, nuceného exilu, nuceného odnímání dětí k převýchově, ano i poprav.

Asi každý pochopí, že takto vnímaný sloup vadí. Jedinou otázkou tedy zůstává, zda shora popsané vnímání sloupu je ospravedlnitelné, nebo ne. Zda má racionální základ, nebo ne. Zda pro něj hovoří nějaká objektivní fakta, nebo ne.

Jakkoli ideové pozadí sloupu je mnohovrstevnaté, jsem přesvědčen, že právě vrstva násilné rekatolizace je v něm přítomna od samého počátku a byla také takto dlouhodobě vnímána. Kupříkladu: Příznačné je, že ke sloupu se v 17. a 18. století konala každoroční děkovná procesí – ale ne u příležitosti výročí vestfálského míru, ne u příležitosti odchodu švédských vojsk z Prahy – nýbrž u příležitosti výročí bitvy na Bílé hoře. První vážně míněný návrh na odstranění sloupu padl již v roce 1848 z úst advokáta a pozdějšího děkana právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity J. F. Friče – výhradně z důvodů politických, ne náboženských. I profesor Josef Pekař, kterého nikdo nemůže nařknout ze závislosti na Palackého výkladu českých dějin, již v roce 1903 charakterizoval mariánský sloup jako „pomník oslavující toto vítězství legitimity a katolicismu nad kacířským královstvím“.

Vnímání sloupu jako pomníku náboženského násilí tak dle mého přesvědčení má racionální důvody. Není jistě jediné možné, ale je důvodné. Proto bylo navrhováno, aby na místě sloupu bylo postaveno zcela nové umělecké dílo, které by bylo prosto ideové zátěže spojené s původním sloupem. Tyto návrhy nebyly vyslyšeny, naopak tvůrci sloupu zcela vědomě a usilovně navázali na ideu sloupu původního, i když kontinuita z hlediska kunsthistorického již plně zachována být nemohla.

Vracím se k myšlence ne-smíření v článku Libora Gottfrieda. Zkuste se na chvíli vcítit do světa českých protestantů – postavíte pomník, který vnímají jednoznačně jako pomník poroby jejich církve a pomník násilí na jejich předcích a souvěrcích. Pak jej nazvete sloupem smíření – a divíte se, že je takové smíření neoblažuje?

Odpor ke sloupu není projevem neochoty ke smíření. Jsme pro smíření – ale ne skrze tento sloup, nýbrž tomuto sloupu navzdory.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!