Skandinávské postřehy Andreje Ruščáka

V šedesátých letech, v Norsku došlo k něčemu, co bylo takovou „sametovou kulturní revolucí“. Sametovou proto, že na rozdíl od Číny zde nedocházelo ke krveprolitím, ale efekt byl podobný. Lidé, kteří ji iniciovali a vedli, vycházeli z podobných základů, jako Mao Ce-tung. Velká část společnosti se tak nějak rozhodla, že vše, co se dělalo dosud, bylo špatně a je potřeba vytvořit novou, lepší společnost. Ta bude spočívat v tom, že – a teď používám slova těch lidí, kteří to obhajují – sociální stát osvobodí lidi od jejich rodinných vazeb tak, že nebude už nutné se spoléhat na rodinu, ale každý bude zajištěn státem. Všimněte si zejména slova „osvobodí“, které se v tomto kontextu u progresivní levice, která to prosadila, vyskytuje. Tihle lidé vidí to, že by se měli starat o své staré rodiče, případně že by na rodičích museli, coby děti, záviset, jako problém, který je potřeba řešit.

Součástí oné výše uvedené změny je i jiný pohled na dítě. Dítě se chápe jako samostatný subjekt, který je nezávislý na svých rodičích, tedy je samo sobě pánem, ovšem rodiče mají vůči němu vyživovací povinnost. Potud by se dalo souhlasit. Problém je v tom, že norský výklad říká, že stát skrze znalce a odborníky interpretuje zájem dítěte tehdy a tam, kde ještě dítě není schopno se k dané věci kvalifikovaně vyjádřit samo, rodiče tuto pravomoc nemají vůbec. Takže slyšíme-li, že jde o zájem dítěte, musíme to číst jako zájem dítěte, jak ho chápe stát. A protože státu jde u dětí, tak, jak o i u starých lidí, zejména o materiální zajištění, pak je jasno. Pokud tedy se má rozhodnout, zda má dítě žít v rodině A, která žije v polosklepním podnájmu 2+1 s rodiči, kteří se musejí ohánět, aby bylo za zaplacení všeho, a kteří nemají moc času na to, aby si s dítětem hráli, nebo v rodině B, kterou tvoří pár, kde jeden pracuje na 80 % a vydělává slušně, druhý na 60 % a dohromady vlastní dům a mají tak dost času na to si s dětmi hrát a platit jim všemožné věci, tak je situace více než jasná. Podle toho, jak se zde vykládá zájem dítěte, je samozřejmě pro takové dítě pocházející z rodiny A možnost života v rodině B životní terno. Co ovšem nikoho nezajímá, je láska mezi lidmi v původní rodině, vztahy v širší rodině – s prarodiči například – nebo pohled rodičů, který je takový, že dřou od nevidím do nevidím, aby se jejich děti měly dobře, tedy pro ně dělají to nejlepší. Norský stát to vidí tak, že se věnují „kariéře“ (ha ha, často jde prostě o to mít na živobytí) a dítě zanedbávají. Na to má stát jasnou odpověď – požádejte si o různé dávky a podpory, abyste takhle dřít nemuseli. Nechápe, že jsou lidé, kteří třeba mají vlastní hrdost na to, že jsou nezávislí.

Do toho přichází další aspekt oné „kulturní revoluce“, a sice partnerské soužití. Řekněme si nejdřív pro srovnání, jak to povětšinou vypadá v Evropě – dva spolu začnou chodit, po nějakém čase spolu začnou sexuálně žít, pak spolu začnou bydlet, pak si vyzkouší, že jim to jde, tak se vezmou, počnou děti a snaží se spolu být až do konce. Statisticky to zhruba polovině lidí nevyjde, ale alespoň snaha tam ve většině případů je. V Norsku je to jinak – většinou to je tak, že se lidé poznají na nějakém večírku, protože to je jediné místo, kde se dokážou vůči sobě navzájem otevřít, vyspí se spolu, pak spolu možná začnou chodit, pak se do sebe zamilují a vezmou se proto, že jsou zamilovaní – nebo taky ne, v Norsku „samboer“, tedy „spolubydlící pár“ je postaven na roveň manželství – počnou děti, pak zjistí, že jsou příliš různí, rozvedou se, zamilují se znovu, znovu se vezmou nebo budou „samboer“, počnou další děti a podobně. To má za následek, že se děti rodí dřív, než je v Evropě běžné; potkat zde třiadvacetiletou matku není nic neobvyklého; dále to, že se lidé často nerozvádí ve zlém, takže se udržuje kontakt a výchova typu „mine, dine og våre barn“, tedy „moje, tvoje a naše děti“ je vcelku běžná; a pak také to, že se rodina chápe jako „dospělí a děti, co spolu v daný moment žijí“. To, že tolik lidí chápe rodinu tímto způsobem, je podle mě také důvodem, proč tolik lidí nechápe, že na odebrání dětí odněkud a umístění jinam není nic extra špatného.

Ten největší problém na tom celém ovšem je to, že se tímto norská společnost nikde nechlubí a člověk, který se sem stěhuje, o tom nemá šanci vědět, protože Norové se neradi baví s cizími lidmi o soukromém životě. Pokud tedy nepožili alkohol…

Andrej Ruščák
Autor je odborník na evropské práío. Pět let žil s rodinou v Norsku.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč