V květnu 1968 sledoval čtyřiadvacetiletý Roger Scruton z okna svého pařížského bytu, jak ulice pod ním bouří vztekem. Studenti křičeli, házeli dlažební kostky do skleněných výloh, strhávali sloupy veřejného osvětlení a převraceli auta. Policisté, kteří přijeli na místo, byli zasypáni kameny; Scruton viděl, jak jeden policista padl na zem a chytil se za obličej, zatímco mu po rukou stékala krev. Nepokoje, které začaly požadavkem studentů, aby mohli mít na svých pokojích mezi sebou sex, začaly zahrnovat celou řadu sociálních témat. Jejich slogan dokonale vystihoval požadavky sexuální revoluce, která se tehdy šířila Západem jako požár: „Il est interdit d’interdire!“ (Je zakázáno zakazovat!)
Studenti čmárali na zdi i další graffiti. „Vyvrcholení bez překážek,“ stálo na jednom z nich. „Čím víc se miluji, tím víc chci začít revoluci. Čím více revolucí začnu, tím více chci milovat,“ stálo na jiném. Kontrakultura sice zpopularizovala heslo „make love, not war“, tedy „milujte se, neválčete“, ale nepokoje v Americe a po celé Evropě odhalily, že jeho nositelé jsou více než ochotni iniciovat obojí.
Právě sledování nepokojů udělalo z Rogera Scrutona konzervativce. „Byl jsem tím znechucen,“ řekl krátce před svou smrtí v roce 2020. „Říkal jsem si, že musí existovat cesta zpět k obraně západní civilizace před těmito věcmi. Tehdy jsem se stal konzervativcem. Věděl jsem, že chci věci spíše konzervovat, než je bořit.“
Scruton se stal jedním z nejostřejších kritiků revoluce a vydal desítky knih, díky nimž je možná, jak poznamenal jeden kritik, jediným konzervativcem, který bude čten i za sto let. Navzdory veškerému úsilí Scrutona a jeho spojenců však byla revoluce, která rozbila morální rámec celé civilizace, zcela úspěšná – možná i nad rámec nejdivočejších snů rebelů, kteří před půl stoletím řádili v pařížských ulicích.
Před 4 lety, 12. ledna 2020, sir Roger Scruton zemřel a odkázal nám dílo zahrnující dechberoucí škálu témat, včetně povahy krásy, architektury, ochrany přírody, lovu, Anglie a literatury. Přispěl i svými literárními díly – často jsem přemýšlel, proč jeho niterně silný román o kontrarevolučním hnutí v Československu Zápisky z podzemí není všeobecně uznáván jako mistrovské dílo (ačkoli se mu dostalo oprávněně pochvalných recenzí). Znám jen málo mladých konzervativců, které Scrutonův život a dílo nějakým způsobem neformovaly nebo neinspirovaly; pro mě byl neocenitelný jeho statečný odpor vůči sexuální revoluci a intelektuálům, kteří ji zplodili.
Scruton chápal, že pouliční boje, které se odehrávaly v roce 1968, začaly na akademické půdě a že kromě aktivismu, zapojení do politiky a obhajoby tradičního způsobu života bude třeba utkat se i s intelektuály. Vskutku, výtisky knihy Wilhelma Reicha Sexuální revoluce: Cesta k samoregulující se struktuře, obhajující rozpad přirozené rodiny a sexualizaci dětí, byly vrhány na policisty při studentských výtržnostech v Paříži i v Berlíně, a studenti čmárali na zdi Reichovo jméno. Abychom pochopili studentské výtržníky, museli jsme pochopit Reicha a další revoluční intelektuály. V následujících letech se jimi málokdo zabýval tak erudovaně a inteligentně jako Scruton.
Téměř padesát let poté, co byl svědkem, jak během opojných pouličních nepokojů v roce 1968 vyplula na povrch sexuální revoluce, napsal Roger Scruton reflexivní esej o všem, co se odehrálo. Poznamenal, že naše instituce byly z velké části zničeny, stará morálka je pryč a „výsledek sexuální revoluce je tu s námi, aby ho všichni viděli … mnohem znepokojivější a mnohem ničivější pro příští generace“, než kdokoli tehdy předpovídal. V závěru se zamýšlel nad tím, kam asi směřujeme:
„Slibované rozkoše se zastavily a ukázaly nám, že to v žádném případě nebyly rozkoše, které jsme chtěli. Zbytky staré morálky se znovu objevují – rostoucí panika z pedofilie, nové pokusy kontrolovat, co se děje ve školách a na univerzitách, formy sexuální výchovy, které nyní zdůrazňují „stabilní vztahy“ spíše než „dobrý sex“. Ať už tento nový vývoj ukazuje cokoli, připomíná nám, že lidé zůstávají takoví, jací byli – tvorové toužící po lásce a závazcích, kteří mají stejně velkou potřebu dávat jako brát a kteří hledají formy společenského života, jež lásku a dávání umožňují. Najdou je znovu? A pokud ne, budou schopni dělat to, co dosud vždy dělali instinktivně, tedy vytvářet trvalý domov pro své děti a učit tyto děti, aby si trvalý domov vytvářely samy?“
To je úkol, který před námi stojí. Scrutonův kontrarevoluční boj skončil a je na nás, abychom převzali pochodeň a pokračovali v boji za dobro, pravdu a krásu, který on tak dlouho dobře vedl. Jeho památka je požehnáním.
Publikováno na autorově blogu a webu The European Conservative, přeložil David Floryk.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
