Per Anders Åslund je švédský ekonom, který roky pracoval jako ekonomický konzultant v zemích bývalého Sovětského svazu. Od roku 2003 je ředitelem ruských a eurasijských studií v Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír. Åslund přináší cenné postřehy k fiasku, jakým je evropská energetická politika.
Rostoucí ceny energií po ruské invazi na Ukrajinu jasně ukázaly, že Evropská unie potřebuje silnější, jednotnější a soudržnější společnou energetickou strategii. Dlouholeté nezodpovědné a zbabělé chování klíčových hráčů, zejména Německa, způsobilo, že dnešní krize byla jen otázkou času.
Příliš sebestředné Německo
Prudce rostoucí ceny energií jsou pro evropskou ekonomiku a její politiky katastrofa. Ale vzhledem k tomu, jak bezohledná byla evropská energetická politika, by výsledné ekonomické strádání neměla nikoho překvapit.
Evropští politici musí přehodnotit svůj přístup. Chaos, v němž se Evropa nyní nachází, nezpůsobila ani tak politika Evropské unie, jako spíše její absence. EU potřebuje silnější, jednotnější a mnohem soudržnější společnou energetickou strategii.
Po celá léta se energetická politika EU pohybovala dost trhaně v reakci na neočekávané problémy, z nichž většinu způsobilo Rusko. Například v chladném lednu 2006 Rusko přerušilo dodávky plynu do Evropy, ale protože toto přerušení trvalo pouze čtyři dny, Evropa si neuvědomila dlouhodobější důsledky.
V mrazivém lednu 2009 pak Rusko za trest přerušilo dodávky plynu přes Ukrajinu a na dva týdny přerušilo dodávky do 18 evropských zemí. Tentokrát se EU přece jen probudila – alespoň trochu – a přijala svůj třetí společný energetický balíček pro plyn a elektřinu. Tím, že tento balíček prosazoval diverzifikaci, tržní orientaci a oddělení výroby elektrické energie od přenosové soustavy, měl skutečný dopad, protože výrobci plynu a elektřiny již nesměli vlastnit také plynovody a rozvodné sítě. Gazprom byl nucen prodat své plynovody v Pobaltí a Litva a Polsko byly motivovány ke zřízení terminálů na zkapalněný zemní plyn (LNG).
Německo však bylo příliš velké a sebestředné na to, aby se takovými změnami zabývalo. Vydalo se opačným směrem a přitom se dopustilo zásadních chyb. Těsně před porážkou ve volbách v roce 2005 schválil německý kancléř Gerhard Schröder plynovod Nord Stream 1 z Ruska do Německa přes Baltské moře. A dokonce i poté, co Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, on a další němečtí prominenti nadále prosazovali Nord Stream 2, který by Německo učinil ještě závislejším na ruském plynu. Nejenže by Německo nakupovalo veškerý plyn, který potřebuje, z Ruska; stalo by se také hlavní tranzitní zemí.
Jaderný hazard
V roce 2011 se kancléřka Angela Merkelová rozhodla z rozmaru uzavřít bezpečné a dobře fungující německé jaderné elektrárny, a to v důsledku tsunami, které zasáhlo japonskou jadernou elektrárnu Fukušima. Kvůli tomuto rozhodnutí se Německo stalo příliš závislé na ruském plynu – do té míry, že až do letošního roku, kdy Kreml zastavil dodávky plynu do Evropy, představovalo Německo přibližně třetinu evropského dovozu plynu z Ruska. Situaci ještě zhoršilo to, že německé společnosti prodaly většinu zásobníků plynu v zemi Gazpromu, který je loni vyprázdnil v rámci zjevné manipulace s cenami.
Zatímco většina ostatních evropských zemí se dlouhodobě obává přílišné závislosti na ruském plynu, Schröder a Merkelová na něm učinili Německo zcela závislým a zcela ignorovali energetickou bezpečnost své země. A zatímco ostatní evropské země budovaly nové terminály na zkapalněný zemní plyn (což umožnilo dovoz plynu ze Spojených států a dalších zemí), Německo jednoduše zdvojnásobilo své dodávky z Ruska. Nezodpovědným chováním Německa nyní trpí celá Evropa. Dnešní nebetyčně vysoké ceny plynu a elektřiny v Evropě jsou do značné míry odrazem energetické politiky Německa od roku 2005.
Pravda, Německo nebylo ve své hlouposti osamocené. Maďarsko a Rakousko byly stejně proputinovské a Bulharsko, Česká republika a Slovensko se nedokázaly přizpůsobit měnícím se geopolitickým podmínkám; jsou však mnohem menší a méně významné než Německo. A přestože Itálie si dovolila stát se druhým největším dovozcem plynu z Ruska, rychle si našla alternativní dodavatele v Alžírsku a Ázerbájdžánu. Vinu tedy nese Německo.
Kde jsou LNG terminály?
Co je třeba udělat? Žádná společnost nezpůsobila EU více bolesti svými manipulacemi s trhem než Gazprom, který je zjevně natolik nespolehlivý, že se s ním nedá jednat. V ideálním případě by EU měla Gazpromu zablokovat účast na jakýchkoli hospodářských aktivitách v EU nebo mu uložit sankce. Energetický balíček z roku 2009 přinesl správný konce oddělení výroby elektrické energie od přenosové soustavy; nešel však dostatečně daleko. Výrobcům a vývozcům plynu – zejména Gazpromu a Kataru – by nemělo být dovoleno vlastnit zařízení na skladování plynu v EU. Kromě toho musí EU stanovit závazné normy, aby byla její skladovací kapacita spolehlivě naplněna na určitou minimální úroveň.
Během ropné krize v 70. letech se Evropa bez skrupulí rozhodla zavést normy pro dosažení úspor energie. Měla by tak učinit znovu a začít tím, že bude tlačit na Německo, aby omezilo rychlost jízdy na svých dálnicích, jak to již učinily všechny ostatní země EU. EU by také měla po členských státech požadovat, aby udržovaly dostatečný počet terminálů LNG. Absence jediného zařízení LNG v Německu je jen jedním z mnoha nedostatků šestnáctiletého působení kancléřky Merkelové.
Navíc vzhledem k tomu, že národní energetické společnosti si přirozeně chtějí monopolizovat své trhy, je energetické propojení mezi mnoha zeměmi EU nedostatečné nebo vůbec neexistuje. Zatímco Španělsko a Portugalsko disponují velkou kapacitou terminálů pro LNG, kapacita plynovodů pro zásobování Francie je velmi omezená, a to především proto, že Francouzi udržují slepou politiku, která brání levnému španělskému plynu v přístupu na domácí trh.
Podobně je cena elektřiny v severním Švédsku a Norsku mnohonásobně nižší než v jižních částech těchto zemí, a to jednoduše proto, že neexistuje dostatečné elektrické vedení, které by propojilo dodávky elektřiny ze severu (většinou z vodních elektráren) s efektivní poptávkou na jihu. EU by měla požadovat, aby tyto země své sítě rozšířily.
Ukrajinský plyn…
A konečně, Ukrajina má obrovské zásoby energie – zemního plynu, elektřiny a ropy – které se neprodávají kvůli nepochopitelným obchodním překážkám v Evropě. Aby EU snížila nadsazené ceny energií, musí naléhavě otevřít svůj trh a požadovat rozšíření plynovodů a elektrické sítě, aby se vytvořil rovný trh.
Evropská komise musí převzít širší odpovědnost za evropskou energetickou politiku, aby zajistila fungování trhu s energií a ochránila Evropany před nezodpovědnými a nekompetentními politiky na národní úrovni. Energetický balíček z roku 2009 byl krok správným směrem, ale EU musí jít dál. Během příštího roku nebo dvou musí být Evropa schopna prohlásit, že je zcela nezávislá na zvlčilých Rusech.
Přeložil Viktor Janiš.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!