Ryszard Legutko: Konzervativci v Evropě zcela kapitulovali

Vlivný polský filosof Ryszard Legutko (nar. 1949) je poslancem Europarlamentu za vládní konzervativní stranu Právo a spravedlnost, stojí v čele frakce Evropští konzervativci a reformisté. Ve Francii právě pod názvem Le Diable dans la démocratie (Ďábel v demokracii) vyšla jeho kniha Triumf průměrného člověka (pod tímto názvem česky 2017). Jde o zásadní kritiku západní liberální demokracie, z níž se podle něj vytratila svoboda myšlení a pluralismus (v roce 2009 vyšla v českém překladu také jeho kniha Ošklivost demokracie). Francouzský deník Le Figaro s ním u této příležitosti připravil rozhovor, který ve zkrácené formě přinášíme. 

Ve Francii právě vychází vaše kniha Ďábel v demokracii, na jejíchž stránkách se netajíte hlubokým rozčarováním ze západní liberální demokracie. Hovoříte o své minulosti přesvědčeného antikomunisty, o vašem přání připojit se k Západu, ale posléze také o svém rozčarování z toho, co jste zde na Západě nalezl. Tvrdíte, že mezi liberální demokracií a komunismem existují zarážející podobnosti…

Prvním výrazným znamením, které mne rozladilo, byl způsob, jakým byli v novém Polsku a v Evropské unii s otevřenou náručí přijímáni bývalí představitelé komunistického režimu, zatímco já jsem se jako antikomunistický konzervativec octil na periferii. Komunisté jsou dnes v Evropském parlamentu součástí mainstreamu! Starý stranický aparátčík a bývalý polský premiér Leszek Miller, který v době, kdy se hroutil komunismus, přivezl z Moskvy pytel dolarů od sovětského politbyra, je dnes představován jako příkladný Evropan, zatímco já jako nebezpečný outsider. Navíc obraz, jaký jsem si učinil o západní politice založené na pluralitě stran a idejí, jednoduše zmizel! Nahlédl jsem, že jde o mystifikaci, že strany se stále více podobají jedna druhé a stále více se orientují nalevo, což nepochybně vyplývá z kulturního vítězství, jehož levice dosáhla po revoluci v roce 1968. Při sledování evropské politiky brzy zjistíte, že neexistuje žádný výrazný rozdíl mezi Evropskou lidovou stranou a Zelenými nebo socialisty, mezi komunisty a liberály. Je to způsobeno tím, že konzervativci jednoduše kapitulovali. Všimnete-li si blíže agendy CDU, kdysi silné křesťansko-demokratické strany, sedí to naprosto přesně. Vezměme manželství gayů. Ve Francii je zavedli socialisté, ve Velké Británii konzervativci a v Německu koalice křesťanských demokratů se socialisty. Tato totožnost stanovisek ukazuje, že tradiční zásady konzervatismu, síla rodiny a význam náboženských tradicí, se zcela vytratily. Celý mainstream je posedlý tím, čemu říkám „sociální inženýrství“, projektem restrukturalizace společnosti, který si klade za cíl vytvořit nový evropský národ, více méně homogenní identitu nového lidského typu, oslabující „staré“ národy s jejich partikularismy. V případě arogantní formy transformace, jež se rozvíjí v Bruselu, jde o totéž, co chtěli učinit komunisté, o vytvoření nového člověka.

Hovoříte o „novořeči ničící jazyk“ a „vytvářející metaskutečnost, jež je zásadně ideologické povahy a míjí se s reálným světem“. Jako v SSSR?

Ano, chci mluvit o inkluzivním a stereotypním jazyce, který například nutí oslovovat nově definované druhy lidského pohlaví odpovídající novou řadou zájmen [Narážka na přesvědčení radikální levice, která se snaží prosadit nové oslovování lidí a předkládá nové tvary zájmen na důkaz toho, že pohlaví není u člověka záležitostí danou jednou provždy. Poznámka autorky rozhovoru]. A víte, že v Kanadě profesorům ukládá dokonce zákon, že si tato zájmena nesmějí plést? Ten zákon právě vešel v platnost. To je šílenství. Jaká je v tom logika?  Pokud nerespektujete správné zájmeno, někoho tím urážíte. Orwell ve svém románu 1984 popsal takové chování jako „myšlenkový zločin“ (thoughtcrime). V době komunismu existovaly hříchy jako revizionismus, idealismus nebo reakční myšlení. Ale dnes jsme svědky toho, že obrovský seznam myšlenkových zločinů vzniká v demokraciích! Mizogýnie, sexismus, eurocentrismus, homofobie… Než cokoli řeknete, musíte si to nejprve dobře rozmyslet, protože vás někdo může každou chvíli chytit za slovíčko a tvrdit, že jste ho urazila a že jste rasistka, homofobka nebo binaristka! V Polsku se dá ještě hovořit hodně svobodně, ale jinde už stále méně a méně.

Chápu, že vás zneklidňuje šířící se politická korektnost. Ale činíte za ni zodpovědnou liberální demokracii. Je tomu skutečně tak? Netýká se to spíš progresivismu doby po roce 1968 a nejnovějších projevů radikalismu „sociálních mstitelů“?

Ve své knize vysvětluji, že liberalismu jde od počátku o prosazování transformace společnosti. Čtete-li představitele liberální filosofie Hobbese nebo Locka, své výklady vždy začínají hypotetickou situací před politikou – přirozeným přírodním stavem, neboť z této perspektivy na každé instituci tíží nějaké pochybení. Liberalismus lidi zbavuje respektu ke zkušenosti a k trvalým, dlouhodobým institucím. Vezměme například rodinu. Pro liberály byla rodina vždy něčím podezřelým. Ti, kdo ji brání, jsou a priori v méně výhodné pozici, neboť musejí dokazovat, že rodina je důležitá. Liberalismus v tomto ohledu konzervativce oslabuje, podněcuje radikalismus, aniž by sám měl účinnou zbraň, jíž mu čelit. Liberálové tak vždy končí tím, že před radikály skládají zbraně.

Podle Tocquevilla je liberalismus pluralismem idejí, schopností akceptovat ty, kdo s námi nesouhlasí.

Společnosti jsou už ze své podstaty pluralistické, ale za to nevděčíme liberálům, neboť oni, právě oni, mají o společnosti velice uniformní a sterilní představu. Rozlišování mezi mužským a ženským pohlavím je v lidských dějinách přítomno od nepaměti. Ale liberálové nyní rozhodli, že napříště nebudou dvě pohlaví, mužské a ženské, ale padesát druhů pohlaví. Zavedení těchto padesáti druhů vyžaduje masivní destrukci dosavadních struktur. Tato uniformita se v zásadě zavádí pod záminkou diverzity. Všude vzniknou „úřady pro diverzitu“ – na univerzitách, ve státní správě, v byznysu. Ale tyto výzvy v sobě už v zárodku skrývají předpoklad, že vzniknou rovněž „úřady pro homogenitu“, s úkolem umlčovat ty, kdo smýšlejí jinak.

Co vás nejvíc zneklidňuje? Útoky proti tradiční rodině?

Všechny radikalismy mají vždy dva základní nepřátele. Rodinu a náboženství, protože rodina a náboženství jsou zdrojem kontinuity. Jakobíni ve Francii se stejně jako bolševici chytili pojmu „volný sex“, aby zbourali rodinnou buňku. Přesně toto začíná znovu. Stejně se věci mají i s církví. Dokonce i v Polsku, kde je katolická církev, bez níž by národ nepřežil, znovu napadána jako v období komunismu. Revoluce roku 1968 ohnula všechny linie doleva. V době komunismu existovala dělicí čára mezi komunisty a svobodným světem. Jakmile se všechno rozpadlo, měla liberální demokracie otevřené pole. A levice se pustila do toho, co dělala vždycky, do změny tohoto světa, zatímco konzervativci se vždy snaží tento svět vylepšit. Po katastrofálních experimentech se znárodňováním ekonomiky si levice našla nový terén. Sex, rodinu, rasové otázky. Diskuse o třídách v podstatě zmizely ze scény.

Evropský parlament líčíte jako „strukturu s odpudivými rysy, jejíž „duch není dobrý ani vznešený“…

Čím víc toho o Evropské unii vím, tím víc trpím. Neboť ona jde proti všem zásadám, které naše národy zformulovaly v posledních stoletích. V prvé řadě klíčový pojem zodpovídání se voličům! V Evropském parlamentu v současnosti zasedá 700 poslanců, z toho 52 z Polska. Chci tím říci, že 648 poslanců neskládá žádné účty před polskými voliči, nejsou před nimi zodpovědní. Všechny strany, které nepatří k mainstreamu, nebere nikdo v Bruselu vážně. Další úskalí: v EU nefunguje žádné rozdělení mocí a dochází zde k hrubému porušování unijních traktátů. Myšlenka stále bližší – a stále unifikovanější – unie a neustálé tlačení na pilu v tomto ohledu je skandální. Je v rozporu s národními ústavami, jež každé ze zemí zaručují její stabilitu a nezaměnitelnost. Řeknete-li: jsme si stále blíž a blíž, je tím jinými slovy řečeno, že žádný článek unijních traktátů není pevný, neboť ho při podpoře zemí evropského mainstreamu můžete ohýbat podle libosti.

Polsko je obviňováno ze zasahování do nezávislosti soudů a z omezování svobody opozičních médií. Nezneužila snad vaše konzervativní strana Právo a spravedlnost, která je nyní v Polsku u moci, svého mocenského postavení k tomu, aby zabránila progresivistickým změnám, jež jste právě popsal?

Většina obvinění vznesených proti nám je nepravdivá. Pokud jde o média, údajně utlačovaná, neudělali jsme nic jiného, než že jsme zavedli daň z příjmů u velkých nadnárodních korporací, protože jejich zdanění se v podstatě blížilo nule a protože potřebujeme příjmy do rozpočtu. Přitom se o nás tvrdí, že ohrožujeme opoziční tisk! Ano, jsme jedinou zemí, která má 25 procent bytostně konzervativních médií. Ale zbytek, tj. celých 75 procent, jsou agresivně protivládně zaměřená mainstreamová média. Přesto však už jen samotný fakt, že existuje protiváha, byť menšinová, je pro převládající směr nepředstavitelný, podobně jako v Evropském parlamentu. Svou ideologii se snaží prosadit také na univerzitách, čemuž se vláda snaží zabránit. Polsko klade větší odpor než ostatní země.

Váš obraz Evropské unie je velmi kritický. Není však jednotná Evropa nezbytná tváří v tvář nebezpečí balkanizace, která nahrává „hráčům“ jako Čína?

Vznikl by obrovský galimatyáš, kdyby se Evropská unie rozpadla, ale jestli se sama nezmění, je to velice pravděpodobné. Jestliže nebudeme dostatečně pozorní a bdělí, hněv bude narůstat. Jsme-li svědky toho, že se západní velvyslanci ve Varšavě chovají jako nějací místodržící a veřejně kritizují naši vládu za postoje proti potratům, a tedy v otázkách, jež jsou v kompetenci naší státní svrchovanosti, máme důvod ke zneklidnění. Západoevropané se předhánějí v omluvách za kolonialismus, ale u nás se chovají jako koloniální mocnosti a snaží se nám vnutit svou ideologickou agendu. Západní civilizace se přitom nachází v hluboké duchovní a morální krizi a nic nenaznačuje, že by měla nastat pozitivní změna. Lidé se cítí být prázdní a izolovaní, přes všechna rozptýlení a zábavy, které se jim nabízejí. Evropa má výjimečnou kulturu, ale je rozdělena, právě pokud jde o kulturu. Evropská kultura, to není padesát různých pohlaví zvěstovaných radikální levicí, ale Platón, Michelangelo, Beethoven. Musíme se znovu napojit na tuto kulturu, jinak nám hrozí velké nebezpečí.

 

Zaznamenala Laure Mandevillová

Le Figaro, 4. března 2021

Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!