Sankce a propaganda sjednotily kolem Putina i ty, kteří byli proti invazi. Popisuje to Farida Rustamova ve svém článku na substracku.
„Když proti nám přijali sankce, tak se na ně vykašleme. Teď si budou muset kupovat rubly na moskevské burze, aby si od nás mohli koupit plyn. Ale to je jen začátek. Teď s nimi vyjebeme se všemi,“ vypráví mi s nadšením v hlase vysoce postavený ruský úředník. Dlouho patřil k Putinovu týmu, ale byl považován za liberálně smýšlejícího člověka. Ještě před měsícem měl jiný postoj a s jistou skepsí říkal, že nejdůležitější je zastavit krveprolití na Ukrajině. Pak si našel způsob, jak žít v nové realitě.
Exodus se nekoná
Nebyl jediný. V Rusku už nejsou u moci žádní „neloajální“ lidé. Ale státní úředníci, zaměstnanci a šéfové státních firem, zákonodárci, podnikatelské elity blízké vládě – ti všichni nejprve vyjadřovali v soukromých rozhovorech přinejmenším zmatek nad invazí na Ukrajinu. Během posledního měsíce však k žádnému masovému exodu státních úředníků či manažerů nedošlo. Velký byznys buď mlčí, nebo se omezuje na neutrální fráze ve prospěch míru. V uplynulém týdnu jsem hovořila s několika lidmi z Putinova okolí a také s asi desítkou různě vysoce postavených státních úředníků a zaměstnanců státních podniků. Měla jsem dva cíle. Zaprvé pochopit náladu mezi ruskými elitami a lidmi jim blízkými po uvalení bezprecedentních sankcí na Rusko. Za druhé zjistit, zda se někdo snaží přesvědčit prezidenta Putina, aby zastavil krveprolití – a jak se do role prostředníka/diplomata dostal Roman Abramovič.
Stručně řečeno, lze říci, že v uplynulém měsíci se splnil Putinův sen o konsolidaci ruských elit. Tito lidé pochopili, že jejich životy jsou nyní spjaty jen a jen s Ruskem a že právě tam je budou muset budovat. Rozdíly a vliv různých kruhů a klanů se smazaly tím, že lidé z velké části přišli o své dřívější pozice a zdroje. Případné uzavření mírové smlouvy náladu ruských elit pravděpodobně nezmění. „Překročili jsme rubikon, odkud není návratu,“ říká zdroj blízký Kremlu. „Všichni chápou, že jednou přijde mír, ale že ani mír nám nevrátí životy, které jsme měli předtím.“
Ruská společnost, jak mi sdělily mé zdroje, se pod tlakem propagandy a důsledků sankcí semkla na podporu svého prezidenta. V situaci, kdy je, jak se jim zdá, celý svět proti Rusku, budou jeho občané „svorně a nerozdělně nenávidět Západ“.
Ačkoli Rusko oficiálně nevede válku, ale „speciální operaci“, ruská státní propaganda pracuje na plné obrátky. Státní kanály vysílají téměř výhradně zpravodajské pořady založené na informacích od ministerstva obrany a dalších oficiálních zdrojů, stejně jako propagandistické talk show. Obyvatelstvu je vymýván mozek, aby uvěřilo, že Rusko bojuje proti nacistům, kteří připravovali útok na Donbas. Aby se vyvolal ještě větší strach, vyprávějí se historky o ukrajinských biolaboratořích, kde údajně s podporou Spojených států vznikaly biologické zbraně proti Slovanům.
Sám Putin dal jasně najevo, že odpůrce války považuje za nepřátele Ruska, kteří slouží zájmům Západu. „Oni [západní země] se budou orientovat na takzvanou pátou kolonu, na zrádce, na ty, kteří vydělávají peníze tady, v naší zemi, ale žijí tam,“ řekl Putin v projevu 16. března. Podle jeho názoru se kolektivní Západ snaží rozdělit ruskou společnost. Aby všechny přesvědčil, že Rusové podporují jeho rozhodnutí o invazi, pořádá Putin setkání a mítinky s občany, kteří jsou závislí na státu.
Protestuješ? Do antonu!
To vše následovalo po vlně nespokojenosti veřejnosti s válkou. V prvních dnech vyšli lidé do ulic a podepisovali otevřené dopisy a petice, na sociálních sítích proti válce vystupovali celostátně uznávaní umělci, režiséři, spisovatelé a osobnosti veřejného života. To však netrvalo dlouho. Během týdne úřady zablokovaly a zavřely téměř všechna nezávislá média, začaly zastrašovat občany novými zákony o vojenské cenzuře a nedaly pouličním protestům sebemenší šanci přerůst v masové.
Státní moc nacpala protestující do policejních dodávek. Za první dva týdny policie podle OVD-Info zadržela patnáct tisíc lidí.
„V prvních dnech jsme informační válku prohrávali,“ říká vysoce postavený zdroj z regionální vlády. „Lidé měli [z války] negativní pocity. Ve společnosti panovalo ostré rozdělení zhruba 50/50. Ale pak se všechna [státní média] spojila a začala vysílat slušný obsah. A když pak [na Západě] začali říkat, že všichni Rusové jsou špatní, bojkotovat umělce a sportovce, všechno se změnilo. Nyní asi 75 procent lidí podporuje vojenskou operaci. Což znamená, že dochází ke společenské konsolidaci. Hlasy proti válce nejsou vůbec populární, je to teď spíš okrajová záležitost.“
Letos se v jeho regionu budou konat guvernérské volby, takže tamní úřady neustále měří nálady veřejnosti. Podle tohoto zdroje již neexistuje postoj „ukončeme to za každou cenu“ – lidé to chtějí ukončit, „ale za našich podmínek“.
Lidé, s nimiž jsem hovořila, mi shodně říkali, že na mnoho obyčejných občanů – přinejmenším do doby, než dojde k velkému nárůstu nezaměstnanosti – mají sankce a další ekonomické a politické důsledky války opačný účinek, než jaký možná západní země zamýšlely. Hromadné stahování západních značek (IKEA, Apple, Zara, McDonald’s, Carlsberg atd.), pozastavení činnosti podniků, zákaz letů, devalvace rublu, potíže s nákupem dolarů a eur – to vše v mnoha Rusech vyvolalo pocit, že celý svět je proti nim, a přimělo je chovat se určitým způsobem.
„Po Velké vlastenecké válce [druhé světové válce] se naše země okamžitě začala vzpamatovávat a obnovovat. A po 30 letech se vrátila prakticky k normálu. Tito lidé [na Západě] nechápou, s kým si zahrávají. To vyvolává ostrou reakci i u těch, kteří si na počátku mysleli něco jiného a kladli otázky [úřadům]. Teď se už na nic ptát nebudou. Budou nenávidět Západ a opevňovat se, aby mohli žít své životy i nadále, zejména lidé středního věku. To je velmi rafinovaná věc, kterou Západ vůbec nechápe,“ líčil nadšeně jeden z mých vysoce postavených známých a dodal, že se najednou cítí o pár desítek let mladší. (Upřímně řečeno, těžko říct, zda takovou euforii skutečně prožívá, nebo zda jde jen o dočasnou obrannou reakci).
Podle prokremelského Všeruského centra pro veřejné mínění podporuje „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině 74 % Rusů, zatímco míra důvěry v Putina se od začátku operace zvýšila z 67,2 % na několikaleté maximum 80,6 %.
Oficiální formulaci „speciální vojenská operace“ používám záměrně. Důvěřovat kremelským sociologům bylo obtížné i v době míru a za války je to nemožné. V dnešním Rusku je vše zcela podřízeno vojenské propagandě. Nezávislí sociologové se například domnívají, že kdyby otázku přeformulovali a ptali se na jejich podporu „války“, bylo by příznivců méně.
Ještě před válkou ředitel nezávislého centra Levada uvedl, že respondenti, kteří byli kritičtí k politice Ruska vůči Ukrajině, se vyhýbali odpovědím na otázky, částečně proto, že se obávali pronásledování ze strany úřadů. Ve svém posledním průzkumu, který byl proveden na konci března, však Levada Center uvedlo následující:
„V březnu došlo k výraznému nárůstu projevů souhlasu se státními institucemi: Prezidenta podporuje 83 %, premiéra 71 %, vládu 70 % a Státní dumu 59 %. Výrazně se zvýšil podíl těch, kteří se domnívají, že se věci v zemi ubírají správným směrem“.
Totální sjednocení
Co si však myslí ruské elity, na něž dopadají bezprecedentní sankce a které přicházejí o své byty, sídla a jachty v zahraničí i o možnost navštěvovat řadu zemí? Na sankčních seznamech jsou nyní nejen úředníci, zákonodárci a bezpečnostní činitelé, ale také podnikatelé a vrcholoví manažeři, kteří se až do 24. února snažili od politiky distancovat. Patří mezi ně Roman Abramovič, Oleg Tinkov, Michail Fridman, Pjotr Aven, Alexej Mordašov, Herman Gref a několik jeho náměstků a Igor Šuvalov.
„Když jsem viděl, co udělali těm chudákům paralympionikům, tak to pro mě skončilo… Na iPhony seru, můžu používat čínský telefon. Mám německé auto – klidně budu místo toho jezdit čínským nebo ruským. Teď už chápu, že šéf má pravdu, že to celé muselo proběhnout tak či onak. Stejně by ty sankce zavedli,“ říká vysoce postavený státní úředník, který ještě před měsícem tvrdil, že imperiální ambice Ruska by se měly projevovat jinak, například budováním silné ekonomiky.
Podle několika lidí na různých úrovních moci udělaly personalizované mezinárodní sankce Putinovi velkou službu, neboť mu pomohly dosáhnout toho, co se mu nedařilo po mnoho let: vytvořit z ruských elit prakticky monolit.
„Všechny tyto personalizované sankce stmelují elity. Každý, kdo uvažoval o novém životě, pochopil, že přinejmenším na příštích 10-15 let se jeho život bude odehrávat v Rusku, jeho děti budou studovat v Rusku, jeho rodiny budou žít v Rusku. Tito lidé se cítí uraženi. Nebudou nikoho svrhávat, ale začnou budovat své životy tady,“ říká vysoce postavený zdroj v jedné ze sankcionovaných státních společností.
Paradoxní je, že společnost a elity, které si dříve byly dosti vzdálené, se nyní, když ne sjednotily, tak alespoň mají pocit, že jsou na jedné lodi.
Tři skupiny
Z výpovědí mých zdrojů jsem dospěla k závěru, že mezi státním aparátem a státním byznysem lze identifikovat tři skupiny.
Mnoho starších lidí je nadšených a cítí příležitost vydělat peníze a začít znovu, stejně jako v 90. letech. „Myslí si, že jsme hloupí? My nejsme hloupí. Jsme Rusové. Vždyť o nic nejde. Teď se zmobilizujeme, budeme pracovat. Počkejte, až se na podzim sečtou zajíci, jak se říká,“ říká mi jeden člověk z vedení sankcionované státní firmy.
Lidé středního věku, kolem 45-50 let, které konec sovětské éry zastihl v mládí, se také snaží přizpůsobit – bez zvláštního nadšení, ale s pochopením a přijetím situace. „Teď je nejdůležitější přijít na to, jak budeme v těchto podmínkách žít,“ říká zdroj z této věkové kategorie, který zaujímá vysoké postavení v mocenské hierarchii a je považován za technokrata. „Ano, budeme jíst kořínky a rodit na polích,“ smutně ironizuje další zdroj v této věkové kategorii. „Ale jaké jsou jiné možnosti?“
Nejvíce frustrovaní jsou lidé ve věku 35-40 let, kteří ztratili většinu svých dosavadních výdobytků. Někteří se cítí opuštění a pociťují zášť vůči svým spoluobčanům, kteří odešli ze země a kteří se je podle jejich názoru snaží ze zahraničí poučovat, jak se mají chovat a jak svrhnout režim.
„Chci jim říct: držte aspoň huby,“ říká jeden z mých nejmladších zdrojů, který je v první linii boje státu s důsledky západních sankcí. Jiný mladý státní zaměstnanec, který válku nepodporuje, říká, že se cítí v pasti: Je nesnesitelné zůstat, ale je také nemožné skončit a odejít, protože ho nikdo nepustí ze země.
Uvalení personalizovaných sankcí a přerušení vazeb s okolním světem vedlo u ruských elit k nečekaným důsledkům. Kvůli ztrátě finančních pozic a obrovským politickým dopadům sankcí se různé zájmové skupiny a klany, jak řekl jeden z mých zdrojů, „semkly“. Jiný vysoce postavený zdroj říká: „Neexistují už žádné skupiny, žádné kruhy, to všechno je zničené. Všichni jsou finančně nejistí, politicky nejistí, ztratili své pozice. Ti, kteří se mohli pokusit o ovlivnění Putina, z různých stran, při různých příležitostech, tak již učinili. Teď je vše anulováno, každý se stal aktérem svého vlastního příběhu. Existují jen sporadické akce jednotlivců.“
Ti, kterým se podařilo s Putinem promluvit, si stěžují, že on sám sice mluví upřímně, ale nijak zvlášť neposlouchá, co se mu říká. Spekuluje se, že Putin potřebuje mírové rozhovory, aby zdržoval, protože stále věří v armádu, která prý může od Ukrajiny odtrhnout Doněckou a Luhanskou oblast a pobřeží Azovského moře.
Putin názor nezmění
Kdo by mohl změnit Putinův názor? Je to zbytečné a bezpředmětné – zhruba tak odpovídali všichni lidé, s nimiž jsem mluvila, na otázku, zda se část ruské elity, která nesouhlasí s Putinovými kroky proti Ukrajině, snaží sjednotit a ovlivnit ho.
„Nikdo po něm nemůže nic požadovat. Mohou si s ním popovídat, ale je to k ničemu. On má utkvělou představu, kterou všem natluče do hlavy. ‚Chtěli jsme být přáteli, prohlásili nás za nepřátele, obklíčili nás ze všech stran, byli připraveni přijmout Ukrajinu do NATO a rozmístit rakety. Vyprovokovali nás a nebylo jiné východisko,‘ vysvětluje člověk obeznámený s detaily vyjednávacího procesu mezi Ruskem a Ukrajinou a dodává, že se stalo objektivně problematickým proniknout k Putinovi. Okruh jeho kontaktů je stále užší, dokonce ani ministra obrany Sergeje Šojgu a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova k sobě teď nepouští.
A Putin už dlouho nemá chuť aktivně naslouchat názorům kohokoli jiného.
Za poslední měsíc se neuskutečnilo žádné veřejně ohlášené setkání mezi čtyřma očima mezi Putinem a kýmkoli z ruské elity, kdo by mohl říci něco proti válce. V Putinově nejbližším okolí je několik lidí, kteří zastávají liberální názory. Mezi nimi jsou prezidentovi nejblíže šéf Účetní komory Alexej Kudrin a prezident Sberbank Herman Gref. Ti sice ztratili velkou část svého vlivu, stejně jako celá takzvaná „liberální klika“, o jejíž existenci lze dnes už pochybovat, ale mají přístup k Putinovi.
Putin, Kudrin a Gref spolu pracovali v 90. letech na petrohradské radnici. Byl to právě Kudrin, kdo Putinovi pomohl přestěhovat se v roce 1996 do Moskvy a najít práci v prezidentské administrativě [Borise Jelcina], zatímco Gref dohlížel na vypracování ekonomického programu pro první dvě Putinova funkční období.
Kudrin a Gref jako ministři provedli několik zásadních reforem, které spolu s vysokými cenami ropy umožnily hospodářský růst Ruska v letech 2000-2008.
Za Kudrina a Grefa Rusko předčasně splatilo své dluhy zemím Pařížského klubu, což Putinovi umožnilo provádět nezávislou mezinárodní politiku.
Během své dlouhé kariéry byl Kudrin dvakrát vyhlášen nejlepším ministrem financí na světě – časopisem The Banker v roce 2003 a časopisem Euromoney v roce 2010. „Jsem hrdý na to, že mám ve své vládě takového člověka,“ řekl Putin v roce 2013. V té době Kudrin po hádce s Dmitrijem Medveděvem nezastával ve vládě žádnou funkci. I přesto Putin prohlásil, že Kudrin je jeho přítelem a součástí týmu.
Kudrin s Putinem hovořil v prvních dnech po začátku války, ačkoli podle mých zdrojů byl jejich rozhovor naplánován ještě před válkou. Člověk z jeho okolí tvrdí, že Kudrin Putina varoval před důsledky války: že ekonomika sklouzne zpět na začátek 90. let a že to může vést k sociálním otřesům. Ze strany prezidenta však nedošlo k žádné reakci. Jiný Kudrinův známý říká, že šéf Účetní komory se po rozhovoru s Putinem několik dní tvářil zdrceně, protože prezident mu dal najevo, že válka potrvá.
Sám Kudrin 16. března na své facebookové stránce napsal: „V posledních týdnech se svět, ve kterém žijeme, dramaticky změnil. S největší pravděpodobností nás tyto změny budou provázet ještě dlouho.“
Od zahájení vojenské operace byly na samotného Grefa a Sberbank, kterou vede od roku 2007, uvaleny tvrdé sankce ze strany USA a EU. Podle mých zdrojů to však Grefa nepřimělo k tomu, aby s Putinem hovořil o nutnosti zastavit krveprolití.
Sberbank navíc zaujala tvrdý postoj vůči svým zaměstnancům, kteří po vypuknutí války opustili zemi a chtěli pracovat na dálku z home office. Jsou společností vyzýváni, aby se buď vrátili do Ruska, nebo podali výpověď.
Ani Kudrin, ani Gref, ani nikdo jiný teď Putina nepřesvědčí, aby válku zastavil, ani si je nevyslechne, je přesvědčen vysoký ruský představitel. „Jak si to představujete? Je to zbytečné. Probíhá vojenská operace a na takové věci není čas,“ říká. Podle něj budou veškeré rozhovory možné až ve chvíli, kdy skončí horká fáze konfliktu.
Říci nyní Putinovi cokoli proti válce by byla svého druhu sebevražda, řekl agentuře Bloomberg ruský podnikatel Michail Fridman, na kterého byly uvaleny sankce.
Mé zdroje s ním souhlasí.
Rezignace je zrada!
Další osobou, která by mohla prezidenta ovlivnit, je předsedkyně centrální banky Elvira Nabiullina. Ta sice nepochází z Petrohradu, ale pro Putina pracuje již více než 20 let. V letech 1999-2000 byla jednou z autorek Strategie-2010, Putinova programu ekonomických reforem. V čele centrální banky stojí od roku 2013 a její smlouva vyprší v létě. Podle agentury Bloomberg chtěla Nabiullina po vypuknutí války na Ukrajině z funkce odejít, ale Putin ji nepustil. Dva zdroje z okolí Nabiulliny a Putina však tuto verzi událostí zpochybňují, stejně jako další dva zdroje blízké vládě.
„Lidé, kteří takto popisují situaci, nechápou, jak věci uvnitř fungují, a jsou to jen jejich zbožná přání,“ říká rozhodně jeden z mých zdrojů. Podle něj Nabiullina chápe pravidla hry a prezidentovi mohla nanejvýš říct: když je situace tak těžká a existují pochybnosti o mé profesionalitě, pochopím, když si mě v týmu nenecháte.
Známí Nabiulliny říkají, že je velmi znepokojena tím, co se děje. Jeden z nich, zdroj blízký vládě, uvádí ještě jednu věc. „Loni na podzim zveřejnili [odpůrci Nabiulliny] video jejího manžela s jinou ženou… Je to neuvěřitelně nechutné a špinavé a je velmi pravděpodobné, že v tom měli prsty lidé z PR [premiéra Michaila] Mišustina. Ona na ně tvrdě pracuje a oni ji takhle ponižují. Ale ani poté nerezignovala.“
Dodává, že jakékoli spory s Putinem nebo rezignace by byly vnímány jako zrada, za kterou se, jak známo, platí vysoká cena.
Bývalý místopředseda vlády Arkadij Dvorkovič se v polovině března vyslovil proti válce. Stalo se tak v době, kdy se jeho pozice prezidenta Mezinárodní šachové federace otřásala v základech, neboť federace jednomyslně rozhodla o zákazu startu ruských sportovců. Po tomto prohlášení byl Dvorkovič ostrakizován i doma: Jeho výrok označil místopředseda Rady federace Andrej Turčak za „národní zradu“ a vyzval ho k odstoupení z funkce předsedy vládního fondu Skolkovo. Dvorkoviče hulvátsky kritizoval i jeho bývalý kolega z Medveděvovy vlády Dmitrij Rogozin.
Dvorkovič v důsledku toho rezignoval. Zdá se však, že tento krok byl spíše reakcí na kritiku než protestní rezignací. Dvorkovič, který už dávno ztratil svůj někdejší vliv, je podle dvou známých stále v Moskvě, kde minulý týden oslavil padesáté narozeniny.
Zatím se zdá, že pouze jeden člen Putinovy elity rezignoval skutečně proto, že nesouhlasil s jeho rozhodnutím o invazi na Ukrajinu. Anatolij Čubajs, prezidentův poradce pro udržitelný rozvoj a jeden z architektů tržních reforem v Rusku, odjel s rodinou do Turecka a rozhodl se prozatím nevracet. Rozhodnutí šéfa prezidentské administrativy za vlády Borise Jelcina a bývalého prvního místopředsedy vlády vešlo ve známost 23. března, přičemž dekret o jeho odvolání je datován 25. března.
Podle Čubajsových známých byl jeho krok nečekaný a nikoho na své plány neupozornil. Říkají, že měl s manželkou odjet na dovolenou do Turecka nejméně týden a půl předtím, než zpráva o jeho odvolání vešla ve známost.
Co přesně Čubajs Putinovi řekl a zda mu vůbec něco řekl, není známo. Stojí za zmínku, že v Rusku pravděpodobně není neoblíbenějšího politika, než je Čubajs. Úředníci a propagandisté přivítali jeho odchod se škodolibostí, takže Čubajsův kousek pravděpodobně nikoho neinspiruje k tomu, aby udělal totéž.
Čubajs nebyl členem Putinova okruhu a neměl reálný vliv už nejméně deset let. Jeho poslední funkcí byla čestná penze – ale byl pod ochranou prezidenta před siloviky, navzdory jejich opakovaným pokusům se ho zbavit. Byl to právě Čubajs, kdo Putinovi v roce 1997 poradil, aby nastoupil do prezidentské administrativy, načež se kariéra někdejšího špiona KGB rozjela. I když Boris Němcov později vyprávěl, že Čubajs byl proti Putinovu jmenování premiérem a Jelcina od toho odrazoval.
A co Abramovič?
Nesrovnatelně mocnější miliardář Roman Abramovič projevil svůj údajně protiválečný postoj tím, že se přihlásil jako neoficiální vyjednavač, aniž by učinil jakékoli veřejné prohlášení. Od prvních dnů válečného konfliktu se Abramovič, který se obvykle drží velmi v ústraní, na žádost ukrajinské strany podílel na organizaci mírových rozhovorů. Pro Putina není Abramovič blízkým přítelem, ale oligarchou, který mu v minulosti několikrát hodně pomohl. Například na počátku roku 2000, aby získal zpět kontrolu nad Prvním kanálem, jednou hlásných trub ruské propagandy, kterou Abramovič donedávna vlastnil. Abramovičův prodej Sibněfti státu byl milníkem v navrácení státní kontroly nad ropným a plynárenským sektorem.
Abramovič byl také členem „Rodiny“, blízkého okruhu prvního ruského prezidenta Borise Jelcina, který si za svého nástupce vybral Putina. Podle sankčních seznamů byly na Abramoviče uvaleny britské a evropské sankce za to, že po desetiletí udržoval blízké vztahy s Putinem a „získával finanční výhody“ od Putina a ruské vlády. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v rozhovoru s ruskými novináři řekl (aniž by Abramoviče přímo jmenoval), že ti podnikatelé, kteří se snaží pomoci při vyjednávání, to dělají proto, aby se vyhnuli sankcím, a „není v tom žádné velké vlastenectví“. Podle listu Wall Street Journal však Zelenskyj neveřejně požádal amerického prezidenta Joea Bidena, aby na Abramoviče sankce neuvaloval.
A Mychajlo Podoljak, člen ukrajinské delegace, po jednání 29. března označil Abramoviče za „mimořádně účinného prostředníka“ rozhovorů: „Částečně moderuje proces a zabraňuje nedorozuměním. Zasahuje, když například jedna strana něco tvrdí a druhá si to špatně vykládá, pokud jde o logistiku procesu jednání.“
Protože už není přínosné vést s Putinem zásadní rozhovory o tom, kdo má pravdu a kdo ne, jak tvrdí mé zdroje, Abramovič se nyní soustředí na to, aby jednoduše nabízel různé možnosti mírového řešení konfliktu. Jeho pozice se liší od pozice prezidentovi podřízených úředníků a [na Putinovi] závislých podnikatelů a umožňuje mu být kompromisním neoficiálním vyslancem pro příměří.
Podnikatel byl po všech stránkiách vhodným zprostředkovatelem, jak vypočítávají mé zdroje z jeho okolí: má přístup k ruským a ukrajinským představitelům, jejich souhlas se svým zapojením, prostředky a možnost cestovat mezi Moskvou a Kyjevem (dvakrát letěl tam a zpět přes Polsko), známost přes společné přátele se členy ukrajinské delegace Davidem Arahamia a Rustemem Umerovem, nemluvě o jeho zkušenostech podnikatele, který budoval své impérium v 90. letech.
Právě tyto zkušenosti se mnoha pozorovatelům vybavily, když vyšlo najevo, že Abramovič a několik dalších členů ukrajinské delegace pociťovali po jednom z prvních setkání typické příznaky otravy. Můj zdroj, který je obeznámen s detaily vyjednávacího procesu, uvedl, že Abramovič po své první cestě do Kyjeva skutečně jevil příznaky otravy. Miliardář na několik hodin ztratil zrak a loupala se mu kůže. Společně s Rustemem Umerovem byli poté ošetřeni na istanbulské klinice.
Co bylo zdrojem otravy, není známo. Spekuluje se, že mohlo jít o nějaký toxický plyn, nikoliv o novičok, jak se mnozí domnívali, říká můj zdroj. Kdo byl za incident zodpovědný, také zatím není známo. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov označil informaci o Abramovičově otravě za nepravdivou a za pokus o sabotáž. Řekl to proto, že se Kreml rozhodl tímto způsobem odvrátit podezření, že se na jeho otravě podílely ruské speciální služby, myslí si zdroj. Pochybnosti o Abramovičově otravě však mají i americké zpravodajské služby. Od incidentu navštívil Abramovič Kyjev ještě nejméně jednou. Zúčastnil se i nového kola rozhovorů, které se konalo 29. března
Překlad Lucie Sulovská.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje