Ruce pryč od pohádky

coat-fairy-tale-foggy-446345

V jedné škole v Barceloně zakázali některé klasické pohádky. A není to jediný případ toho druhu. Od Austrálie přes Evropu po Ameriku se řeší, zda pohádky neutvrzují v dětech genderové stereotypy, mění se školní osnovy, přepisují se pohádky, bádá se za evropské peníze, kde se stala chyba,  a píší se bakalářské a diplomové práce o tom, co vše je pohádkách špatně (třeba i u nás, kde ostatně najdete genderovou kritiku pohádek i na metodickém portálu Rámcového vzdělávacího programu a děti si to vše mohou poslechnout na veřejnoprávním rádiu). Nebo se vytvoří pohádky nové a lepší.  Udělali bychom ale velkou chybu, kdybychom tomuto trendu podlehli.

Když to není rozbité, neopravuj to. Staré dobré konzervativní heslo. Díky své praktické zkušenost je přijali za své i softwaroví inženýři, nenápadní lidé v první linii současného technologického pokroku. Základními stavebními bloky všech dnešních technologických divů je tzv. černá skříňka: dílčí program, který někdo dlouho ladil a piloval. A dnes už jen víme, co do něj vložit a co spolehlivě vyleze ven. Někde uvnitř něco spolehlivě funguje. Nepotřebujeme vědět jak. A nikdo při zdravém rozumu do toho nebude vrtat.

Co prakticky funguje v technice, funguje úplně stejně u příběhů, které si v téměř nezměněné podobě vyprávíme už tisíce let. Život člověka je totiž příliš krátký a příliš cenný na to, aby si na všechno bolestně přišel sám. Proto je škoda připravit se o nahromaděné, vydestilované zkušenosti tisíců lidí před námi, jak nám je nabízí tradovaný příběh. V našem prostředí nejčastěji pohádka.

Nevyhnutelné tragično

Kdo čte dětem klasické pohádky, brzy si všimne, že se tu opakuje tak šest, sedm příběhů s nepodstatnými změnami v detailech. Ať je to z Erbena, Němcové, Krásy nesmírné, slovenských nebo finských pohádek. Je to stejné, všude na světě, ve všech dobách, po tisíce let.

Plaváčkovo narození provází sudba, která poděsí stárnoucího muže. Plaváčka tedy pošle v sudu po moři jinam. Po čase se Plaváček po moři vrátí zpět. Vyřeší hádanky, přivodí zkázu svému tchánu, ze kterého je pak věčný převozník. U Oidipa, staré řecké tragédie, je sudbou zděšen otec, nikoliv budoucí tchán, stále však muž z předchozí generace. Také Oidipus se podívá po moři jinam, vychová ho rybář, odpoví na hádanky sfingy, zabije otce. Příběh je však daleko starší, než staré Řecko: Když jsou zhruba o tisíc let dříve rodiče nuceni nějak zachránit novorozeného Mojžíše, pošlou ho řízeně v ošatce po vodě. – Protože už v jejich době každý v Egyptě vyrostl na příběhu o Plaváčkovi, je sázka na jistotu, že to s každým pohne a dítěte se někdo ujme. Ten příběh je starší, než starý Egypt. A vždycky tam musí být sudba, dítě v košíku či sudu, tři otázky a nepřející tchán/otec. Kdo ví proč, ale musí.

Pohádku nejde napsat jinak, než jaká vždy byla. Protože pohádka vždy mluví o tom, co je nevyhnutelné. Příběh Oidipa/Plaváčka připravuje posluchače na skutečnost, že v další generaci nevyhnutelně přijde někdo, kdo odpoví na otázky, na které ve skutečnosti v současnosti nikdo nechce slyšet odpověď. A ze starého krále tím udělá blázna. Je to nevyhnutelné – a zároveň vždy tragické. Nepřerůst v něčem předchozí generaci by znamenalo degeneraci; zároveň jen sociopat může vnímat jako vlastní vítězství, když vidí, že se jeho rodiče např. už nikdy nenaučí s dotykovým telefonem. Pohádka mluví o nutném – a nutně tragickém.

Hlavní problém pokrokářství je, že nechce přijmout ani trochu tragického. Jeho síla se naopak projeví, pokud člověk řeší konečný počet úzce vymezených problémů. (Jako ty tři věci, na které odpoví Vševěd: u kořene jabloně je had, na dně studny žába, převozník musí někomu předat veslo). Ale třeba vztahy dětí a rodičů takhle jednoduché nejsou. Natož vztahy mužů a žen. Už jen proto, že jsou založeny na protichůdných očekáváních: Žena touží vesměs „něžném neandrtálci“, muž vesměs po „děvce a mamince“ v jedné osobě. Vnitřní rozpor je jasně patrný, už zde je zaděláno na něco tragického. Co teprve u jednotek procent lidí, kteří z kdovíjakého důvodu do těchto už tak složitých vzorců nezapadají? Pokrokář hledá tu jednu žábu na prameni (tou je konzervativec, tou jsou předsudky). Pokud zrovnoprávní děti a rodiče učiní muže a ženu zaměnitelnými nebo úchylku vyškrtne ze seznamu diagnóz, věci se vyřeší. Domnívá se… V zásadě ale jen zavřel oči před tragédií života, která mohla být důstojně zvladatelná, pokud by člověk tragiku života vědomě přijal. Takto se za krátký čas tragédie vrátí v nezvladatelné podobě. Jsou i výzvy, které mohou být nepřekonatelným problémem.

Dr. Voštěp a Drakobijec

Je dobrou zásadou vybírat si ke kritice vybereme nejlepší nositele myšlenky, se kterou nesouhlasíme. Podívejme se tedy na Karla Čapka, našeho nejpodmanivějšího nositele myšlenky, že s dobrou vůlí a rozumem se nakonec vyřeší všechno. Ne náhodou je i naším prvním autorem moderní pohádky. Princezna sulejmánská je nemocná. Ale bylo by jako ze středověku zabíjet kvůli tomu draka (nebo tatínka sultána, jako v „Mořském carovi“). Stačí vykácet les, který stíní oknům paláce; je to práce pro (lesního) inženýra. Princezna pojí chleba s tvarohem a dostane se tím na stejnou rovinu s drvoštěpem. Rozumí najednou životní zkušenosti obyčejných lidí; všichni jsme nakonec stejní.

Najděte mi takovou princeznu! Najděte mi boháče, který dělá to, co chudák a není to jen póza. Ve skutečnosti je sulejmánská princezna hodující na chlebu s tvarohem jako ministr průmyslu, který si k ručně šitému obleku vzal na hlavu helmu, aby sfáral do dolů. To z něj neudělalo horníka… Bankovní manažer, který jezdí na kole, dělá něco úplně jiného, než venkovská babička, která na něm jede k pojízdné prodejně.

Cesta nikdy nevede z paláce na paseku. Ale z paseky do paláce se dostat dá. Stále stejnou cestou, kterou po tisíce let ukazuje právě pohádka: I dnes dojde zasloužené slávy třeba hokejista. Nemusí být zvlášť chytrý, je to však moderní drakobijce, který v rituální válce hokejového zápasu za nás všechny porazil ruského draka. Úcta, kterou pasáček odkudsi z Litvínova na hradě dostane od krále i velmožů, není hraná. Je upřímná. Palác si pak hrdina postaví sám a získá i princeznu, krasavici. Cesta ke slávě není v tom, že král z hradu sestoupí k nám do okresního města a sní buřta. Ani v tom, že budeme co nejvíce děje „hlubokých“ filmů a seriálů umísťovat do severních Čech (mého bydliště, mimochodem). Ne v tom, že milostivě sestoupíme. Ale v tom, že necháme hrdinu vystoupat do paláce. Dr. Voštěp nefunguje, Drakobijce funguje.

Tři pravidla

Pokrokový člověk nemá rád klasickou pohádku pro její schématičnost, zlaté poklady a brutalitu. Napíše vlastní. Ale je to jako nahradit organické, za tisíc let vyvinuté, umělým. Zdravou nohu nohou dřevěnou, zdravé oko okem skleněným. Prosím touto cestou pokrokového člověka, aby si našel jinou oběť, než je pohádka. Protože pohádku vyprávím dětem, aby se měli čím řídit ve chvíli, kdy už pro ně moje slova nebudou mnoho znamenat. Kdy budou na život sami. Pokud by se pokrokový umělec do pohádky přece pustil, ať prosím respektuje alespoň tato tři pravidla:

Zaprvé: Pohádka opravdu začíná teprve tehdy, když rodiče zemřeli či nedovedou vyřešit problém. Obvykle navíc tak, že se ostatní sourozenci ztratili ve světě a hrdina je rovnou sirotek. A vždy končí svatbou (jestli nezemřeli, žijí dodnes…). Pohádka popisuje chaotický čas, kdy se hrdina nezodpovídá rodičům a ještě nezodpovídá za rodinu. není v kompetenci rodičů a ještě není kompetentní být sám rodičem. Obtížný čas, kdy člověk ještě nemá žádnou zkušenost, ze které by vycházel při řešení problémů. Zároveň se na něj ale už hrnou problémy, které nutně řešit musí. A nikdo mu nestojí za zadkem, aby problémy vyřešil za něj.

Když však shlédnete prakticky jakýkoliv film s animovanými zvířátky současného progresivního Hollywoodu, rodiče jsou tam stále přítomní jako nenápadní rádci či komické odlehčení. I v české „vánoční“ pohádce stále častěji rodiče nezemřou. Hrdina si mnohdy po prvních nezdarech odskočí k rodičům do pastoušky na zotavenou a pro radu (obvykle k mamince).

Smrt rodičů v moderní pohádce, obávám se, nechybí z ohledů na křehkou dětskou duši. Důvod je jiný: Jako rodič vyprávíte v pohádce dětem skrytě o své budoucí fyzické, nebo alespoň společenské, smrti. „Já tu nebudu, zůstane vám tento příběh jako vodítko.“ Pokrokový člověk ve své iluzi vlastního věčného mládí o své vlastní smrti vyprávět nechce. Ani pustit děti ze svého nenápadného dohledu.

Zadruhé: Pohádkový hrdina přeci jen není na všechno sám. Odnikud se objeví totemové zvíře, třeba liška, kouzelný stařeček, čarodějnice či černokněžník. Ale na rozdíl od rodičů tu nejsou kvůli péči a dohledu. Jsou tu proto, aby hrdinu navezli do řízeného průšvihu. Liška jasně řekne: Nebrat zlatou uzdu, nebrat stříbrnou, vzít tu zpuchřelou. Ale to je jako říci „neolizujte v zimě zábradlí, přimrzne vám jazyk“. Tito průvodci ranou dospělostí vás nutně nemilují. Obvykle vás spíše potřebují – stařeček i liška dostali najíst ze skromného oběda, černokněžník potřebuje, aby někdo oprašoval knihy, atd. Jsou tu od toho, aby hráli ve vašem životě roli po omezený čas. Abyste si na ně jednou vzpomněli, ne aby oni nutně vzpomínali na vás. Představují společnost, která vás nemá ráda jen pro vaše krásné modré oči. Která vás nemá ráda takového, jaký jste. Ale vidí ve vás nějaký potenciál. Vidí, čím byste mohli být, jak byste mohli být k užitku.

V animované pohádce dneška však hrdinův průvodce nepředkládá výzvu. Je spíše utěšitelem. V kritické chvíli řekne obvykle hrdinovi: „Jsi výjimečný, tvořivý, jednou něco dokážeš.“ Určitě? Pojďme si to raději ověřit. Co takhle dokázat něco hned, něco malého, na začátek. Třeba přinést tu zpuchřelou uzdu, jak liška řekla. Devět z deseti Hloupých Honzů nezvládne ani tak jednoduchý úkol napoprvé! Takže v nás neživte iluzi, jak jsme každý výjimečný. Je přirozené, že na počátku samostatného života člověk takřka nic neumí. Možná není na nás rodičích, abychom to dětem řekli takto natvrdo.  Nechme špinavou práci na učiteli, mistrovi, rotmistrovi, trenérovi. A važme si této jejich role.

Zatřetí: To nejdůležitější – Zlo existuje. Když čtu pouhý název pohádky „Jak ochočit draka“, zní mi to jako „Jak si vypíchnout oči“. Problém s drakem není problém komunikace. Není jak mu vysvětlit, že nemá každý týden sežrat jednu šestnáctiletou pannu. Neříkejte nám proto, že se dá všechno „vykomunikovat“. Vždyť to bývá sám drak, kdo komunikuje, kdo začíná rozhovor. Často říká hrdinovi: „Proč bys měl položit mladý život? Jdi domů a já sežeru princeznu.“ Jenže, jak obvykle odpovídá hrdina: „Není jisté, kdo dnes položí život“. A hlavně: Jsou jisté hranice, za kterými už se neptáme. Nechceme žít ve světě, kde se musíme smířit s tím, že jednou za týden někdo sežere mladou holku. Není naše práce zamýšlet se, proč to chce. Ať se zamyslí sám. A pokud na svém přání trvá, prostě mu usekáme hlavy. I proto, že každému z nás brání v podobných zvrhlých nápadech i to vědomí, že by nás za takové chování pravděpodobně někdo oddělal. A právem.

Svůdnost zla

Až vás tedy, milí tvořiví přátelé, napadne napsat na Vánoce další pohádku, zacházejte s tím dílem jako s operací vlastního oka – to asi člověk dělá spíše citlivě, sám sobě to nechce rozvrtat. Tím méně vlastním dětem. Dětem sdělme jasně, že skutečnou princeznu lze získat jen tehdy, pokud člověk skutečně potkal kouzelného dědečka a nepřítelem je skutečný drak. Když dokážeme zapřít sami sebe ne v cestě za cílem, který jsme si vytyčili sami. Ale který je nám jako téměř nesplnitelný úkol uložen shůry. Ne tak, že člověk přemítá za pecí. A nelžeme sami sobě, že na světě nejsou lidé, kteří to myslí zle. Skutečná pohádka nám přece dokáže ukázat svůdnost zla, a to dokonce i v nás samotných. Proto tedy: ruce pryč od pohádky!

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.