Devět z deseti Američanů se domnívá, že důsledky změny klimatu pocítí současné i budoucí generace. A podle loňského výzkumu prováděného v deseti západních zemích 62 procent účastníků souhlasilo s tím, že změna klimatu je hlavní ekologickou krizí, které svět čelí. Následky dlouhodobého alarmismu můžeme spatřit dokonce i u firem vyrábějících fosilní paliva. Ty v rámci své společenské odpovědnosti hromadně přiznávají, že jejich produkty zvyšují teplotu planety.
To, že fosilní paliva byla a stále jsou hlavním motorem vědeckotechnického pokroku, spolehlivým a bezpečným zdrojem energie, která nás osvobodila od úmorné práce, to je opomíjeno. Fosilní paliva nám násobně prodloužila průměrnou délku života a zbavila nás chudoby. Nakonec, pokud se rozhlédneme po našem pokoji, nenajdeme jedinou věc vyrobenou bez fosilních paliv (minimálně nám jí dovezl dieselový motor).
Nějak se to nedaří…
I Německo, které je světovým leaderem ve snižování emisí skleníkových plynů stavbou energeticky mimořádně náročných plynovodů Nord Stream I a II, připouští, že se bez fosilních paliv neobejde. Klimatičtí popírači jsou v Německu výrazně marginální skupinou (nikdy nedisponovali větší politickou mocí), přesto dosahují klimatického pokroku jen s maximálním vypětím sil a za astronomických nákladů.
Spojené státy za stejné období dvaceti let dosáhly zásadně lepších výsledků ve snižování emisí a nestálo je to zdaleka 500 mld. EUR, jako Němce. Může za to přechod na zemní plyn, pro který se američtí výrobci výměnou za uhlí svobodně a za své peníze rozhodli. A rozhodli se pro něj z ekonomických důvodů (plyn má vyšší účinnost, než uhlí), tedy nikoliv proto, aby zachránili své vnuky před slunečným Antikristem.
Dekarbonizace výroby elektřiny a všeobecný přechod na elektřinu jsou samozřejmě dva samostatné a v mnohém si odporující úkoly, které nezvládá ani bohaté Německo. Dekarbonizace výroby elektřiny naráží na problém stability výrobních zdrojů, a na nemožnost elektřinu ve velkém skladovat. Když odhlédneme od ekologistického Německa, můžeme vidět sousední Francii, která problém s klimatickou krizí nevidí zrovna jako nejaktuálnější problém lidstva – má totiž dostatek jaderné energie. A co je nejdůležitější, snižování emisí dosahuje, stejně jako USA – a to za násobně nižších nákladů než rudozeleně počmárané Německo.
Nový Černobyl?
Obavy společnosti z jaderné energie mají ve Spojených státech desítky let starou historii. Od roku 1976 zde bylo odstaveno nebo zrušen plán na výstavbu více než 120 jaderných bloků.
Obavy z havárie jsou však pochopitelné – vycházejí z racionální argumentace. Nicméně, ekologisté si musí vybrat, zda bezpečně spalovat fosilní paliva a tím zvyšovat podíl emisí v povětří nebo rozbíjet nebezpečný, ale velmi čistý atom. K takovému rozhodování však není nutné měnit politický systém a zatracovat dosavadní ekonomické vztahy … ledaže by změna politického systému a konec volného trhu bylo jejich primárním cílem a klimatická změna jen jedna velká lež.
Vezměme si příklad Texasu. Jaderná elektrárna Allens Creek 1, 2 nedaleko Hustonu, byla plánovaným projektem o celkovém výkonu 2.320 MW. Z projektu sešlo pro odpor veřejnosti. Byl zastaven v roce 1982 a prošustrované náklady se odhadují na 100 milionů dolarů.
Blue Hills 1, 2 je naším druhým zrušeným projektem výstavby jaderné elektrárny v Texasu o plánovaném výkonu 1.860 MW. Stavba byla zastavena v roce 1978 a stál soukromé investory asi 50 milionů dolarů.
Třetí nerealizovanou výstavbou jaderné elektrárny v Texasu je Comanche Peak 3, 4. Ta měla stát asi 100 km od Dallasu. Firma Mitsubishi Heavy Industries zde měla přistavět další dva bloky k dvěma blokům, které jsou od roku 1990, resp. 1993 až dosud v provozu. K výkonu 2.425 MW mělo přibýt dalších 3.400 MW. Projekt je od roku 2013 pozastaven pro odpor veřejnosti.
„South Texas 3, 4“ je čtvrtým projektem jaderné elektrárny, který byl v Texasu zastaven. Výkon dosavadních dvou bloků 2 × 1280 MW měl být zvýšen o podobný výkon. Pokročilý varný vodní reaktor zde firma Toshiba Corporation nepostaví. Projekt byl v roce 2018 zrušen. Oficiálním důvodem vedoucím k zastavení stavby, byla nízká cena zemního a břidlicového plynu, což způsobilo nekonkurenční cenu z jádra vyrobené elektřiny.
Projekt poslední texaské jaderné elektrárny Victoria County Station 1,2, byl zrušen v srpnu 2012. Chicagská firma Exelon chtěla ve Victoria County vystavět elektrárnu o výkonu 2 × 1.535 MW, ale pro nízké ceny plynu od projektu po čtyřech letech příprav také odstoupila.
Z 253 jaderných reaktorů původně objednaných ve Spojených státech v letech 1953 až 2018 bylo 48% zrušeno a 10% bylo předčasně odstaveno. Jen pro srovnání, český Temelín má celkový výkon 2.168 MW a stál nejméně 98 mld. korun (+ ekonomické ztráty způsobené prodlením s výstavbou).
Uhlí, plyn, ropa…
V současné době je v Texasu v provozu 114 elektráren spalující fosilní paliva, z nichž 100 spaluje plyn, zbytek uhlí. Texas má také dvě jaderné elektrárny, každou s dvěma bloky, dále pak pět elektráren na biomasu a třináct větších vodních elektráren. Větrných farem s výkonem nad 100 MW je v Texasu již více než sto. Solárních parků s výkonem nad 20 MW je kolem třiceti (+ tisíce menších). Podíl na výrobě elektřiny z tzv. „obnovitelných zdrojů“ činí v Texasu již přes 35% a stále roste.
Kamenem úrazu je stát Texas pro ekologisty v podstatě z důvodu dostatku fosilních paliv. Texas má stále dostatek zásob ropy, těží se tu uhlí, plyn i uran. Současně je tu dost slunečných dnů a využívá se i geotermální energie. Dvacet procent elektřiny v USA se vyrobí právě v Texasu a patnáct procent se tu i spotřebuje.
Problematický je mix texaských zdrojů, kdy roste především štědře dotovaný podíl větrné energie. Ta dnes v Texasu činí již přes 25% (v Česku to není ani jedno procento) a způsobuje rozsáhlé výpadky zejména v zimních měsících. Těmto výpadkům smutně přihlíží desítky odstavených zejména uhelných elektráren. (Od roku 2016 byly v Texasu odstaveny uhelné zdroje o výkonu 6.650 MW.)
A co u nás?
Česká republika vyrobí ročně cca o 20% elektřiny více, než sama spotřebuje (zbytek se vyveze nebo ztratí v přenosové soustavě). Uhlí se na celkové výrobě podílí asi 44%, jádro asi 34%, obnovitelné zdroje 12% a plyn přibližně sedmi procenty. Zbytek tvoří koktejl vodních a jiných málo významných zdrojů.
Češi si kvůli Temelínu mohli dovolit odstavit řadu bloků uhelných elektráren. Přístavbou dalšího bloku v Temelíně a rekonstrukcí Dukovan může Česko odstavit další uhelné elektrárny. Nemůže si však dovolit zásadně vyšší poměr elektřiny získané z nestabilních obnovitelných zdrojů (na úkor odstavení těch stabilních).
Řešením, které má racionální základ, je zásadně vyšší státní podpora domácím elektrárnám. Ta dnes u fotovoltaické mini-elektrárny činí maximálně 150 000 Kč na rodinný dům, což v podstatě neřeší neefektivitu výroby domácí elektřiny neboť dodavatelé těchto zařízení si tím jen zvyšují svůj zisk. I inovátorské baterky jihočeského hejtmana Kuby z ODS (OIG Power), které prodává státnímu ČEZ-u, jsou v konečném důsledku pro plošné použití v domácnostech ekonomickým nesmyslem, a i když vývoj skladování elektřiny kráčí mílovými kroky, stále se mohou používat jen jako záložní – kritické zásobárny a nikoliv jako hlavní zdroj. (Po důkladné a asi půlroční analýze nabídek čtyřech dodavatelů se domácí elektrárna i při dnešních cenách elektřiny stále nevyplatí a může být řešením leda pro fandy energetického pokroku, či v odlehlých místech, kde by náklad na standardní přívod elektřiny byl nepřiměřeně vysokým nákladem.)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme