Rok ruské války na Ukrajině. Jak v ní obstáli evropští a světoví lídři?

Od ruského útoku na Ukrajinu uběhl rok. Všechno, co platilo do 24. února 2022, je dnes zcela jinak. Začala, bez nadsázky, nová éra evropských a zčásti i světových dějin, návrat zpátky je zhola nemožný. Největší evropská válka od roku 1945 otřásla nejen „kontinentálním pořádkem“, politickou stabilitou Evropy a zavedenými vztahy mezi jednotlivými státy, včetně hlavního garanta (západo)evropské bezpečnosti, Spojených států amerických, ale i životy mnoha „obyčejných Evropanů“, Českou republiku nevyjímaje. Cílem tohoto textu je podívat se, alespoň ve stručnosti, s nezbytným zjednodušením a možná i trochu provokativně, na to, jak v této válce a v souvislosti s ní obstáli zejména evropští, ale zčásti i světoví lídři, konkrétně americký prezident. Tak pojďme na to.

B jako Biden

Začněme, vzhledem k jeho návštěvě Kyjeva aktuálně, právě americkým prezidentem. Joe Biden je bezesporu starý, unavený muž. Přezdívka „ospalý Joe“ (Sleepy Joe), kterou mu v předvolební kampani na podzim 2020 přiřkl Donald Trump, je v mnoha ohledech velmi trefná, stejně jako četné analýzy, které jej donedávna označovaly za jednoho z nejslabších vládců Bílého domu od roku 1945.

Jenže! Překvapivá faktická „neprohra“ v loňských podzimních midterms, a hlavně odhodlání stát za napadenou Ukrajinou, jež vrcholilo výše zmíněnou návštěvou Kyjeva před pár dny, nutí i ty, kteří jsou všechno, jenom ne Bidenovými obdivovateli, k alespoň dílčí korekci náhledu na něj. Každý, kdo se zajímá o politiku, dobře ví, jak složitá operace „Biden v Kyjevě“ musela být, kolik vlivných a mocných lidí od ní prezidenta nepochybně odrazovalo, a jak veliká rizika s sebou – všem bezpečnostním opatřením i údajným ruským garancím (o nichž si osobně myslím svoje) navzdory – nesla.

Biden ji přesto podstoupil, neboť si, mimo jiné, opakuji, mimo jiné, uvědomoval, jak veliké symbolické gesto to je (o tom, že i ta nejvyšší politika je také o symbolech a poselstvích, se, doufám, nemusíme přesvědčovat). S vědomím všech historických souvislostí a se zcela chladnou hlavou si troufnu říct, že se na Bidenovu „návštěvu“ Kyjeva bude jednou pohlížet jako na Kennedyho a Reaganovy proslovy v Západním Berlíně, a že kdyby po Bidenovi nezbylo ve světové politice nic víc než toto, nebylo by to nakonec, vzhledem k „nulovému očekávání“, vůbec málo.

J jako Johnson

Bývalý britský premiér Boris Johnson nepochybně byl a stále je velký, jakkoli v mnoha ohledech kontroverzní politik naší hektické „postmoderní doby“. V souvislosti s válkou na Ukrajině tuto velikost prokázal hned několikrát.

Za prvé, když jako jeden z prvních světových lídrů jednoznačně, po „johnsonovsku“ razantně, pojmenoval, co je putinovské Rusko zač; za druhé, když ani vteřinu neváhal s vojenskou podporou Ukrajiny ze strany Velké Británie, jakkoli má tato země, pokud jde o vojenské záležitosti, sama veliké problémy; za třetí, svojí návštěvou Kyjeva, během níž se demonstrativně procházel ve zdaleka ještě ne bezpečném městě s tamním prezidentem Zelenským.

Johnson samozřejmě nebyl prvním evropským politikem či, chcete-li, státníkem, který do Kyjeva přijel, o čemž ještě bude v mém textu řeč, ale byl „prvním z těch opravdu velkých“, což je věc, již mu Volodymyr Zelenskyj nikdy, v tom nejlepším slova smyslu, nezapomene. Výtky, že Johnson hrál v té době o vlastní politické přežití a o svoji budoucnost, jsou jistě pravdivé, ale pokud jde o meritum věci, zcela irelevantní. Podpora Ukrajiny proto bude patřit v Johnsonově „politickém nekrologu“ k těm nejcennějším položkám vůbec.

M jako Macron

Emmanuel Macron je prezidentem Francie. V této jediné, prosté větě je řečeno skoro všechno, co o něm potřebujete vědět. Toto tvrzení je samozřejmě vtip, zároveň ale vtip v řadě ohledů výstižný a trefný. Velmoci jsou velmoci a každá z nich myslí především na své zájmy. Tak tomu vždycky bylo a bude a celkem se s tím nedá nic dělat. Některé z nich nicméně alespoň někdy, v kritických, vpravdě osudových momentech dbají i na vyšší, obecnější zájmy, čas od času je zkrátka pro některé jejich představitele „vyšší princip mravní“ důležitější než egoistické lpění na vlastní důležitosti a na úzkých, parciálních zájmech své země.

Macron za ruské války na Ukrajině ukazuje obojí. Na jedné straně až přehnanou opatrnost a stejně nemístnou vstřícnost vůči Vladimiru Putinovi (viz jeho opakované, naprosto bezvýsledné telefonáty), na druhé straně ale i v dnešní Evropě vzácnou střízlivost, když připomínal a připomíná, že úplně rozdrcení Ruska je s vysokou pravděpodobností iluze a válka nakonec tak jako tak skončí, ať se nám to líbí nebo ne, u jednacího stolu, ať už u něj za obě strany bude sedět kdokoli, a že se při takových jednáních „umírnění státníci“, jako je on, mohou hodit.

Jak to nakonec dopadne, uvidíme. Tvrdit ale o Macronovi, že je „zbabělec“ a že „nepochopil, o co všechno se v současné době na Ukrajině hraje“, může jen člověk, který o politice a o mezinárodních vztazích ví mnohem, mnohem méně, než si myslí.

M jako Marin(ová)

Finská sociálnědemokratická premiérka Sanna Marinová působí v nejvyšší evropské politice tak trochu jako zjevení. Mladá, půvabná a mimořádně nadaná, charismatická politička je nejen snem mnoha „píáristů“, nýbrž i velice racionální státničkou, která přesně porozuměla době, v níž se ocitla na vrcholu moci.

Finsko mělo, respektive má v moderních dějinách s Ruskem (přesněji řečeno s carským Ruskem, s komunistickým Sovětským svazem a s postkomunistickým, nyní putinovským Ruskem) četné traumatické zkušenosti. Jedním z důsledků této zkušenosti, historického vývoje a geografického postavení byla i fakticky vzato Moskvou vynucená a Helsinkami dodržovaná neutralita. Vpád Rusů na Ukrajinu ale všechno změnil a Marinová toho bez přehánění geniálně využila, stejně jako proměny veřejného mínění, k tomu, aby svoji zemi nasměrovala k členství v Severoatlantické alianci.

Pokud vše dopadne tak, jak má (prozatím tomu všechno nasvědčuje), udělá tato politička pro bezpečnost své země víc než kdokoli jiný v jejích dějinách. Právě Marinová tak jasně ukazuje, že poněkud zprofanované tvrzení o tom, že „každá krize je také příležitost“, je ve své podstatě pravdivé.

M jako Meloni(ová)

Italská premiérka Giorgia Meloniová v Evropě takové nadšení jako výše zmíněná Sanna Marinová zdaleka nesklízí, i ona je ale příkladem političky, jež skvěle využila životní šanci a jíž válka na Ukrajině dala příležitost „udělat si jméno“ doma, a hlavně v Evropě.

Když tato žena, šéfka postfašistické strany Bratři Itálie, vyhrála na podzim parlamentní volby a sestavila pravicovou vládu, mohla se evropská levice včetně té české doslova pominout vzteky. Zatímco krajně levicová minulost řady evropských politiků „nebyla podstatná“, u Meloniové byla její postfašistická minulost z mládí „neodpustitelným hříchem“.

Obratnost, se kterou premiérka „srovnala do latě“ své spojence, mimo jiné bývalého vicepremiéra Mattea Salviniho a expremiéra Silvia Berlusconiho, a zejména způsob, jakým se postavila k válce na Ukrajině, již proti Rusku jednoznačně podpořila, jí už nyní zajistil v Evropě u všech soudných politiků respekt.

Nás může jenom těšit, že právě Giorgii Meloniovou a předsedu polské vlády Mateusze Morawieckého vnímá český premiér Petr Fiala jako své nejbližší spojence, a to nejen ve vztahu k válce na Ukrajině, ale i pokud jde o hlasování v Evropském parlamentu, kde se hraje, taktéž, o budoucnost nás všech.

M jako Morawiecki a F jako Fiala

Polský premiér Mateusz Morawiecki je, nejen podle mého názoru, jedním z politiků, ze kterého ruský vpád na Ukrajinu, přesněji řečeno jeho reakce na ruský vpád na Ukrajinu, udělal jednoho z hlavních evropských lídrů tohoto desetiletí. Snad nikdo jiný nerozumí tomu, co je Rusko zač, pokud jde o lídry zemí EU, jako Morawiecki.

Žádná jiná země EU si s Rusy v dávné i moderní historii nevytrpěla tolik (podobně jako s Němci, zejména za druhé světové války, aby bylo jasno). Žádný jiný evropský premiér neví tak dobře jako Morawiecki, že appeasement je, řečeno s Friedrichem Hayekem, „cesta do otroctví“, že Rusko rozumí jen síle a vzdoru, že si váží, váží-li si vůbec někoho (možná je lepší slovo respektuje), jen toho, kdo se mu dokáže postavit a že všemi ostatními včetně svých „přátel“ a „sluhů“ jen a jen opovrhuje.

Právě proto stojí Morawieckého Polsko od počátku bez ohledu na historicky složité vzájemné vztahy na straně Ukrajiny, právě proto je Varšava, jistě i vzhledem ke své geografické blízkosti, místem, kde se v této krizi setkávají světoví lídři včetně amerického prezidenta Bidena, právě proto musí názor Polska respektovat i země, jež pro různé aktivity těch „malých“ (Polsko žádný malý stát není, z pohledu Berlína či Paříže se tak ale může jevit) nemívají velké pochopení. A je-li už řeč o Mateuszovi Morawieckém, můžeme mít radost z toho, že u jeho přelomové návštěvy Kyjeva bezmála před rokem byl i český premiér Petr Fiala.

N jako Nehammer a O jako Orbán

Rakouský kancléř Karl Nehammer je v mnoha ohledech opakem Morawieckého. I Rakousko přitom má s Ruskem svou historickou zkušenost – jen připomínám, že sovětské jednotky opustily tuto zemi až v roce 1955 a že z tzv. Státní smlouvy o ukončení poválečné okupace Rakouska a obnovení rakouské suverenity a demokracie z tohoto roku mimo jiné vyplynul i závazek dodržovat neutralitu (včetně toho, že nevstoupí do NATO).

Nehammer ji ale, stejně jako jeho předchůdci, chápe a interpretuje docela jinak, a sice tak, že je hlavně třeba s nikým se nerozhádat, s každým pokud možno nějak vyjít, případně zaletět i do té Moskvy a pokusit se na místě „vysvětlit“, jak je celá záležitost složitá a pro Rakousko delikátní… No fuj.

Tohle je přesně ten případ země, kterou Rusové (ať už Putin, nebo někdo jiný) nebudou brát vážně nikdy. Podobně je tomu v případě Maďarska, jehož dlouholetý premiér Viktor Orbán prostě a jednoduše nadřadil své vnitropolitické zájmy všemu ostatnímu a „vzal to čert“. Rozdíl mezi Rakouskem a Maďarskem je v zásadě pouze ten, že ve Vídni to dělají přece jen citlivěji, chytřeji a elegantněji (Vídeň, však víte…), zatímco Maďaři na to jdou poněkud humpolácky, „po honvédsku“, a to se vším všudy.

P jako Putin

Vladimir Putin je muž, který prohrál. Touto větou nechci říct, že mu nakonec nemůže zůstat kus Ukrajiny v rukou (Krym, možná i její další části), to ostatně dnes nemůže vědět nikdo. Toho, čeho chtěl během své „speciální operace“ dosáhnout, ale už nikdy nedosáhne.

Putin samozřejmě dávno ví, že 24. února 2022 udělal největší, ne(z)vratnou chybu své politické kariéry, chybu, která z jeho země udělala, pokud jde o Západ – jsem samozřejmě dalek toho, abych mluvil o celém světě (v tomto případě je obraz mnohem „pestřejší“) –, stát, se kterým nechce mít nikdo nic společného.

Jakkoli ani v nejmenším nepodceňuji složitost v rusko-ukrajinských vztazích, jakkoli jsem ochoten vzít v potaz ruskou paranoiu, pokud jde o jeho postupné „obkličování Západem“ a vůbec kde co, způsob, jakým se Putin loňského 24. února rozhodl tuto záležitost „vyřešit“, je neomluvitelný, neodpustitelný a vyřazující Rusko ze společnosti slušných států.

Mrtví vojáci a civilisté na Ukrajině, všechno to týrání a mučení, děti odvlečené do Ruska atd., to nelze „vysvětlit“ a obhájit nijak, protože to prostě nejde. I tohle Vladimir Putin, řekl bych, ví, ale tím spíš musí „hrát svoji hru“ do konce, který pro něj bude, tak či onak, trpký.

S jako Scholz, S jako Schröder a M jako Merkel(ová)

Kancléř Spolkové republiky Německo Olaf Scholz, hamburský sociální demokrat „klasického střihu“, který se ujal vlády v roce 2021 po „dokonalé kancléřce“ Angele Merkelové, schytal v posledním roce více než hodně kritiky, jež byla v řadě ohledů oprávněná, v některých ohledech ale i krajně nezasloužená.

S vědomím všeho, co je Scholzovi vytýkáno (počáteční jemně řečeno váhavost a poté příliš pomalé tempo v podpoře Ukrajiny, pokus „zglajchšaltovat“ Evropskou unii likvidací práva veta jednotlivých členských států při hlasování o jejím fungování, rozšiřování atd., lpění na odstavení jaderných elektráren a vůbec na „zelené energetické koncepci“ země atd.), je třeba připomenout, že žádný německý státník, snad s výjimkou „otce zakladatele“ Konrada Adenauera v roce 1949, nestál ve složitější situaci než on. Jen odklon od již nikoli tak nazývané, ale de facto stále platné Ostpolitik a zásadní změna politického kurzu, kterou Scholz dokončuje, jsou vpravdě epochální, a za to, že je vůbec nějak zvládá, mu patří respekt.

V této souvislosti je třeba říci, že Scholzovi předchůdci – sociální demokrat Gerhard Schröder (v čele vlády 1998–2005) a křesťanská demokratka, již zmíněná Angela Merkelová (v čele vlády v letech 2005–2021) – po sobě zanechali krajně neblahé dědictví anebo, jemněji řečeno, neobyčejně složitý politický odkaz. O Schröderovi, myslím, nemá vzhledem k jeho angažmá v Rusku a „nerozbornému přátelství s Vladimirem Vladimirovičem“ cenu šířeji mluvit.

Merkelová, více než patnáct let téměř (téměř, abych byl spravedlivý) nekriticky hodnocená až adorovaná napříč evropským politickým spektrem (včetně většiny českých médií, což, v tomto případě, do jisté míry chápu, neboť česko-německé vztahy byly v době její vlády vskutku mimořádně dobré a v tomto slova smyslu na ně nepochybně budeme vzpomínat v dobrém), ve skutečnosti vedla Evropskou unii (samozřejmě, že to byla ona a nikdo jiný) téměř výhradně tak, aby její fungování vyhovovalo Německu (například v době finanční krize z konce první dekády 21. století; Řekové a nejen oni by mohli vyprávět). Zcela zbytečně akcelerovala tzv. uprchlickou krizi z let 2015 a 2016, fakticky akceptovala ruský zábor Krymu v roce 2014, podílela se na hanebných minských smlouvách a ve finále dokonala závislost Německa a části Evropy na ruských surovinách.

Ne že by byla z evropských státníků jediná (pokud jde o přístup k Rusku, například francouzský prezident François Hollande sehrál podobě ostudnou roli), je-li ale řeč o Německu, je to třeba – zvlášť v kontextu s kritikou Scholze – hlasitě připomenout.

Z jako Zelenskyj

Začínali jsme, příznačně, americkým prezidentem Bidenem, končit budeme, podobně symbolicky, ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Ten je dalším, úplně čítankovým příkladem toho, jak je krize, nejvážnější život státu a národa ohrožující krize, schopna stvořit, má-li k tomu, přirozeně, dispozice, velkého politika a státníka.

Chraň bůh, abych si jakkoli idealizoval Ukrajinu před 24. únorem 2022, jednu z nejzkorumpovanějších, ne-li tu vůbec nejzkorumpovanější zemi v Evropě, a chraň bůh, abych si jakkoli idealizoval Volodymyra Zelenského. Způsob, jak se osobně i coby politik po ruském útoku zachoval, je ale téměř neuvěřitelný. Místo pohodlného exilu ve Spojených státech nebo kdekoli jinde, kde by mohl „donekonečna“ působit jako dobře zabezpečený šéf exilové vlády, se rozhodl zůstat v Kyjevě, kde šlo jemu, jeho rodině i „jeho lidem“ o život (věta „Nepotřebuji vrtulník k odletu, potřebuji zbraně a munici“ již dávno vešla do dějin), a fakticky tak rozhodl o tom, že Ukrajina bude místo kapitulace vzdorovat ruské přesile.

Následně se mu pak podařilo vyburcovat evropské státníky a hlavně Spojené státy k podpoře, díky níž je jeho země i dnes, kdy si připomínáme roční výročí ruské invaze, stále „naživu“ a její budoucnost už dávno není tak černá či temná, jako byla. Není-li toto dokonalá ukázka toho, jak funguje politické vůdcovství, onen „Political leadership“, pak – aniž bych opomíjel všechna možná „ale“, která jsem naznačil výše – nevím…

…o mnoha dalších (v tuto chvíli) nemluvě

Tolik, pro dnešek, alespoň základní výčet. Na všechny politiky, o nichž, respektive o jejichž roli v rusko-ukrajinské válce by mohla být řeč, se pochopitelně nedostalo, na tak velký text tu není prostor. Čínský prezident Si Ťin-pching, indický premiér Naréndra Módí, turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan a izraelští ministerští předsedové Naftali Bennett, Ja’ir Lapid a Benjamin Netanjahu, respektive jejich postoj k rusko-ukrajinské válce, o dalších světových státnících nemluvě, ti všichni, to všechno by stálo za podrobnější rozbor rovněž. Tak ale zase až příště.

 

Převzato z Info.cz 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme