„Sám sobě zůstaneš-li věrný”, hlásí Shakespearův Polonius, „nikoho falší nezklameš”. „Žij v pravdě”,vybízí disident Václav Havel a Alexandr Solženicyn prohlašuje „Ať si lež vládne světu, ale beze mne.” Jak vážně máme brát takové výroky a jak se jimi řídit?
Nepravdy mají dvojí podobu: lež a faleš. Kdo lže, sám nevěří tomu, co tvrdí, kdo je falešný, věří tomu, co říká, někdy sice jen na čas nebo z nějakého momentálního důvodu.
Lež a falšování
Lhát umí každý. Stačí k tomu chtít někoho podvést. Falšování, to už je výkon, je nutné vzít ostatní i sebe v ochranu. Usvědčený lhář své zděšení předstírá, je to totiž součást jeho hry. Falešný člověk se však při odhalení opravdu vyděsí, protože si kolem sebe vytvořil společenství důvěry, jehož členem je i on.
Lidé běžně lžou, aby se vyhnuli nepříjemnému dopadu svého konání a proto je první zásadou morální výchovy dětí, prosím tě, nevymýšlej si. Falšování je ale kulturní fenomén, v některé době velice rozšířený. V dávných dobách popisovaných Homérem nebo Chaucerem se téměř nevyskytoval, ale už od renesance se básníci a dramatici o jeho novodobou proměnu intenzivně zajímají.
V divadelní hře Král Lear představuje Shakespeare dvě zlé bezcitné sestry Goneril a Regan, jež samy sebe přesvědčily, že chovají k otci hlubokou lásku. Svou krutost samozřejmě nevnímají, jinak by nemohly tak nestydatě jednat. Králova tragédie začíná, když vyženou z jeho okruhu opravdové charaktery – Kenta, Cordelii, Edgara a Gloucestera.
Falešník je člověk, jenž si vybudoval společenský status neodpovídající jeho přirozeným schopnostem. Tak jako když Moliérův Tartuffe svými zbožnými intrikami ovládne domácnost. Není divu, že se jeho jméno stalo synonymem falešné zbožnosti, kterou jeho tvůrce tak dokonale vyjádřil. Podobně jako Shakespeare, Moliére pochopil, že se přetvářka nachází v samém srdci podvodníka. Tartuffe není obyčejný pokrytec, který se jen naoko tváří, že věří tomu, co vyhlašuje. Je skrz naskrz zfalšovanou osobností, hluboce věří svým ideálům a sám je stejně iluzorní jako ony.
Sebeklam romantismu a přetvářka falešného umění
Tartuffovu osobnost vytvořila svatouškovská nábožnost upadající křesťanské víry devatenáctého století. Nahradil ji nový sebeklam romantismu. Básníci a malíři ztratili víru a hledali spásu v umění. Uvěřili, že umělecký génius, obdařený nadlidskou tvůrčí inspirací dokáže porušením všech pravidel překonat lidskou nedostatečnost a získat zkušenost nového řádu bytí. Umění mělo být cestou k transcendenci, bránou k vyššímu poznání.
Důkazem opravdového nefalšovaného umění se tak stala originalita, která je měla odlišit od přetvářky falešného umění. Avšak uměleckou původnost Titiana, Beethovena, Goetheho nebo Baudelaira nelze obecně definovat. Na dílech výjimečných tvůrců poznáváme, jak je nesmírně obtížná, není to něco, co se vynoří z prázdna, i když to tak někdy u přirozených géniů jako Rimbaud nebo Mozart může vypadat. Ve skutečnosti jejich tvorba vyžadovala trpělivé učení, ohromnou píli, virtuózní ovládání řemesla a především vytříbenou citlivost a otevřenost vůči osobní zkušenosti, jež od nich vyžadovala samotu a utrpení. Takové jsou běžné provozní náklady velkého umění.
Získat status originálního umělce není snadné. Společnost uctívající umění jako nejvyšší dobro odměňuje umělecký výkon opravdu královsky, což pochopitelně zvyšuje motivaci podvádět. Umělci a kritici se jednoduše spolčí, tvůrci se stylizují do role géniů ohromující originality a kritici do role kompetentních soudců rozhodujících o opravdové avantgardě.
Jen takovým způsobem se Duchampova sériově vyrobená záchodová mísa, kterou zlomyslný vtipálek představil jako fontánu, mohla stát vzorem moderních umělců. Takhle se to dělá, jásali kritici, dnes je rozhodující vystavit na veřejnosti originální nápad, prohlásit jej za umění a trvat na svém. Trik zopakoval Andy Warhol, když vystavil průmyslově vyráběné krabice americké firmy Brillo, a později Damien Hirst se svými ve formaldehydu nakládanými žraloky a krávami. V obou případech se okamžitě jako hejno kvokajících slepic kolem nového a nevyzpytatelného vejce srotili kritici a naprosto zřejmý podfuk s pomocí svého ohromného aparátu prohlásili za opravdové umění. Pod vlivem mocné kolektivní iluze není možné, aby dnes někdo získal v Británii Turnerovu cenu, aniž by jeho výtvor s výjimkou kritiků nikdo normální za umění považovat nemohl.
Nápadité Duchampovo gesto se tak jako dobrý vtip, nemůže opakovat do nekonečna. Kult originality záhy upadl do repetice a návyk vytvářet falešné artefakty se natolik vžil, že už nelze nic považovat za jisté, krom lživého tvrzení, že máme před sebou opravdové umění. Máme-li uznat, že za umění lze považovat cokoli, de facto tím říkáme, že žádné neexistuje.
Proč všichni mlčí?
Jak se vůbec mohlo stát, že kult falešné originality získal takovou moc nad kulturními institucemi, že se žádní ředitelé galerie, muzea nebo koncertní haly neodváží odporovat. První modernisté mezi skladateli, Stravinskij a Schoenberg, básníci Eliot a Pound, malíři jako Henri Matisse a architekti jako Adolf Loos byli přesvědčeni, že se vkus měšťanské veřejnosti zkazil, sentimentalita, banalita a kýč napadly pravé umění a zatemnily jeho poselství. Populární hudba zničila tonální harmonii, fotografie zlikvidovala figurativní malbu, rým a metrum se hodí tak leda na vánoční přání a omezený počet příběhů se neustálým opakováním dávno vyčerpal. Ve světě naivních a nemyslících lidí se všechno proměnilo v kýč.
A tak se modernismus představil jako úsilí zachránit upřímné pravdivé a těžce vydobyté umělecké dílo před epidemií falešných sentimentálních pocitů. A nelze pochybovat, že zpočátku měli modernisté značný úspěch a věnovali nám umělecká díla oživující lidského ducha v nových poměrech modernity a navázali na velkou tradici naší kultury. Modernismus ale také otevřel cestu k snadnému falšování, namáhavé úsilí udržet tradici bylo méně lákavé než laciná forma odmítnutí všeho starého. Místo Picassovy celoživotní studie představující ženskou tvář moderním způsobem, bylo daleko snazší, jak to předvedl Duchamp, přimalovat Moně Lise knír.
Je pozoruhodné, že se návyk falšovat zrodil z obav před falší. Modernistické umění bylo reakcí proti předstíranému citu a útěšlivému klišé popkultury. Mělo jednou provždy smést z cesty pseudoumění, jež sentimentalitou zastírá tvrdou realitu moderního života, s níž se musí opravdové umění poprat. Předpokládalo se, že vysoké umění nemůže být autentické, není-li útokem na samolibou veřejnou kulturu. Umění musí urážet a obrnit se budoucností (futurismem) proti buržoaznímu vkusu libujícímu si v konformitě a pohodlí, což jsou pouze jiná jména kýče. Výsledek se dal předvídat, šokovat maloměšťáka se stalo novým klišé. Když už veřejnost nic nevyburcuje a jenom mrtvý žralok ve formaldehydu probudí prchavou křeč rozhořčení, pak umělci má-li učinit alespoň jakési minimální autentické gesto, nezbývá než právě takového žraloka vytvořit.
Modernisty záhy obklopil houf kritiků a impresáriů, kteří vysvětlují, proč není ztrátou času zírat na hromadu cihel, nechat se deset minut mučit nesnesitelným řevem nebo zkoumat krucifix naložený v moči. Možná v obavě, aby veřejnost nepovažovala jejich služby za zbytečné, počali experti prosazovat všechno nesrozumitelné a nehorázné za naprostou samozřejmost. Aby se upevnili ve svém pokrokovém přesvědčení, že představují předvoj budoucnosti, se noví impresáriové obklopují lidmi stejného druhu a zajišťují si navzájem místa odpovídající jejich statutu. Vznikla modernistická nadvláda kritiků, kteří jsou páteří všech oficiálních i polooficiálních kulturních institucí. To oni vyhlašují nové směry, obchodují s šibolety estetické originality a určují, co lze a nelze považovat za kumšt.
Dali byste si to domů?
Byrokrati Arts Council (Britské rady pro umění) v součinnosti s vedením muzeí a galerií vytvořili naprosto shodná pravidla. Utrácejí veřejné prostředky na něco, co by si sami ani ve zlém snu nepostavili do obývacího pokoje. Úprkem z klišé zavedli klišé a úsilí o autenticitu skončilo falší.
V útoku na staré cesty umění se obzvlášť proslavilo jedno slovo – kýč. Ať vás napadne ztvárnit sebe pochybnější nápad, kýč to být nesmí. Tak zní první dogma moderního kumštýře. Ve slavné eseji uveřejněné v roce 1939 napsal americký kritik Clement Greenberg, že mají umělci jen dvojí volbu, buď náleží do avantgardy a odmítají figurativní malbu, nebo produkují líbivý brak. Jiná cesta není. Obava z kýče je také příčinou povinné agresivity většiny současných výtvarných artefaktů, nevadí, jestli jsou oplzlé anebo šokující či snad šílené, hlavně, že je nelze označit za kýč.
Nikdo dost dobře neví, odkud se ten pojem vlastně vzal. Ke konci devatenáctého století se v Německu a Rakousku stal „kitsch” běžným výrazem pro upadlé umění. Nikdo jej sice neumí definovat, ale každý dobře ví, jak kýč vypadá: panenka Barbie, Disneyův růžový slon Bambi, Santa Claus, Bing Crossbyho slaďák Bílé Vánoce, barvotisky pudla s růžovými stuhami na hlavě. Vánoce nás kýčem přímo zahlcují – starými klišé, jež dávno ztratila svou nevinnost, aniž by získala moudrost. Malé důvěřivé děti vkládají do Santa Clause velké emoce, my, kteří jsme víru ztratili, nabízíme city falešné. Ale je to příjemné, je nám při té přetvářce docela dobře a někdy, když se do toho opravdu dáme, tak se zdá, jako bychom se ani nepřetvařovali.
Připomeňme si slavný postřeh Milana Kundery: „Kýč nás přiměje uronit dvě slzy, jednu po druhé. První říká, není dojemné sledovat děti skotačící v trávě? Druhá praví, jak příjemné souznít s celým lidstvem a radovat se z hravých dítek.” Jinak řečeno, kýč nic nevypovídá o pozorovaném předmětu, nýbrž ovlivňuje samého pozorovatele. Nezve nás, abychom pociťovali dětské pohnutí nad panenkou, nutí nás, abychom se rozplývali nad sebou, neboť my sami ji oblékáme. Taková je sentimentalita, převádí emoce z objektu na subjekt, nabízí fantazii pocitu, aniž by vyžadovala sebe menší námahu. Kýč nás povzbuzuje, abychom si o sobě pomysleli, nejsem snad milý a hodný lásky, když mám takové hezké pocity? Proto o Dickensově otřesné scéně s umírající „Malou Nell” poznamenal Oscar Wilde, „jen člověk s opravdu kamenným srdcem by se nezasmál nad skonem Malé Nell.”
Nedivme se ranným modernistům, že propadli takovému děsu z kýče. Měli dojem, že veškeré umění devatenáctého století ztratilo schopnost rozlišovat opravdový cit od jeho mlhavé sebestředné náhražky. Ve figurativním malířství, tonální hudbě, v emocionálních výlevech poezie opěvujících hrdinskou lásku a mýtickou slávu reků, všude nalézali tutéž smrtelnou chorobu – umělec nepátrá v lidském srdci, vytváří a prodává nabubřelou náhražku.
Samozřejmě, že lze použít zastaralý styl, ale nemůžeme jej brát vážně a pokud ano, vytvoříme kýč, zlevněné standardní zboží, vyrobené bez námahy a spotřebované bez myšlení. Figurativní obrázky vhodné na vánoční pohlednice, sentimentální nenáročná hudba a podřadná literatura dávno omletých frází. Falešné city podvádí čtenáře, aby si myslel, že prožívá hluboké emoce, ačkoli ve skutečnosti necítí vůbec nic.
Lživá póza
Přestože se to na první pohled nezdá, vyhnout se kýči není vůbec snadné být provokativně avantgardní, vytvořit něco, co by nikoho v životě nenapadlo, urážet náboženské city nebo ideály a nazývat to uměním, je daleko lehčí. To ale není o nic méně falešné než kýč. Tahle lživá póza také předstírá originalitu a hluboký význam. A co víc, stala se kánonem tzv. „mladého britského umění”. Ideologie modernismu ale nemůže proniknout do hlubiny srdce současného člověka, jako to dokázali Eliot, Schoenberg nebo Matisse. Moderní umění je nesmírně obtížné, vyžaduje značnou kompetenci, není možné bez důkladné znalosti umělecké tradice vytvořit něco nového.
Máme-li nějak charakterizovat současný směr podnikatelů ve výtvarném umění, můžeme je nazvat preventivním anti-kýčem. A protože jsou modernistické zásady přísné a neoblíbené, nezbývá, než si kýč nějakým způsobem přivlastnit po vzoru kutilů Andy Warhola, Allena Jonese a Jeffa Koonse. Největším hříchem by byl bezděčný úlet, a proto je třeba vytvořit ho záměrně, aby vypadal jako chytrá parodie. Preventivní kýč se nachází v závorce opravdového kýče a tvůrce si tak může udržet své renomé. Dokonalým příkladem je porcelánová soška Michaela Jacksona. Zpěvák objímá svého milovaného šimpanze stylem madony a dítěte, oba mají karmínové rty a celé je to vyvedeno v sýrové žluti a částečně lakované zlatem. Ubrečený výraz zpěváka vypadá, jako by vybízel ke zvracení. Výsledek je zřejmý, tak děsivá parodie nemůže být kýčem, Koons nepochybně zamýšlel něco hlubšího, něco seriozního, co jsme prostě nepochopili a svým komentářem a zřetelným odkazem na kýč vytvořil jakýsi nadkýč.
Dalším velkým průkopníkem moderního výtvarného umění je Allen Jones. Jeho podobizny ženských dvojčat zabudovaných do nábytku a vyhlížejících jako nevinné panenky mají pod průhledným spodním prádlem zvýrazněné intimní partie. Je to dětinské a zároveň vulgární vypodobení ženy, je to úšklebek, ale zároveň falešně sentimentální asi jako polonahé módní modelky. Je to kýč jak hrom, takže to kýč být nemůže. Umělec se přetvařuje, že chce něco důležitého sdělit o sexuálním nutkání nebo smyslnosti a přestože předvádí, jak opovrhuje kýčem, strká nám ho přímo pod nos, jakoby říkal, tohle se vám bude líbit. Místo imaginárního ideálu ženské krásy ve zlatém rámu předkládá veřejnosti samozřejmě v uvozovkách nasládlou napodobeninu.
Falešná originalita, falešné emoce, falešní experti. Nevíme, kde hledat to pravé. Je možné, že zaniklo? Zaplavila snad celý svět umění přetvářka a my se jí krom boháčů jako Charles Saatchi, kteří ochotně za brak platí, nechtěně účastníme, protože nás to nic nestojí? Jestliže lze za umění prohlásit cokoli, pak nemohou existovat experti a všechno je jen záležitost osobního vkusu. Nejsme už opravdu schopni objektivně rozlišit pravdivé od lživého a posoudit proč a v čem je umění důležité? Nabízím několik úvah.
Především se musíme zbavit všeho, co zkresluje náš úsudek. Obrazy a sochy se prodávají a kupují. Existuje rozsáhlý trh a bez ohledu na hodnotu prodávaných děl, mají svou cenu. Oscar Wilde definoval povrchní vypočítavou osobu jako člověka, jenž zná cenu všeho a hodnotu ničeho. Trh s uměleckými předměty nevyhnutelně provozují cynici a haraburdí se hromadí v muzeích jen proto, že má cenovku. Román nebo symfonii nikdo nevlastní. Proto také na rozdíl od individuálního artefaktu vizuálního umění je tahle falešná hra na umění u beletrie nebo hudby přece jen vzácnější.
Trh ovšem deformuje oficiální záštita. Arts Council existuje, aby dotoval důležité umělce, spisovatele a hudebníky, jak ale mají úředníci rozhodovat o tom, co stojí za subvenci? Kultura jim napovídá, dílo je významné, je-li původní a důkazem originality je odpor veřejnosti. Má to svou logiku, kdyby bylo oblíbené, nepotřebovalo by dotaci. Oficiální podpora kultury nevyhnutelně dává přednost nepochopitelným, mučivým nebo nesrozumitelným výtvorům a pomíjí ta, jež vzbuzují trvalý zájem.
Krása, forma a vykoupení
Co je vlastně podstatou dlouhodobého zájmu o umělecké dílo a jak bychom je měli hodnotit? Stačí tři slova: krása, forma a vykoupení. Většina umělců a kritiků dnes považuje sám pojem krásy za nedůvěryhodný. Okamžitě jim evokuje nějaké lesní zátiší a babiččiny nasládlé melodie. Modernistické hledisko vyžaduje, aby umění zobrazovalo život, jaký je a kdo by v něm chtěl najít a zachytit něco pěkného, skončí na smetišti kýče. To je ovšem strašlivé nedorozumění. Kýč nám totiž lichotí a nabízí laciné emoce. Krása nás pobízí, abychom přestali myslet na sebe a vnímali svět ostatních. Říká, podívej se na to, poslechni si tohle, prostuduj si tady to, poznáš, že existuje něco mnohem důležitějšího, než jsi ty. Kýč nabízí laciné city, krása nabízí sama sebe. Tu objevíme, teprve když odložíme své zájmy a necháme svět na sebe působit. Umění není jedinou cestou k osvícení, ale je možná nejdůležitější, neboť nám představuje obraz lidského života, našeho vlastního života a jeho význam. Vyžaduje totiž spolutvůrce, říká, podívej se pořádně, co mi můžeš ty poskytnout, ne co ti já dávám. Umění zbavuje svět lidské sebestřednosti.
Krása není něco, co můžeme postrádat a naplnit své lidství. Je to hluboká potřeba vyplývající z morální přirozenosti. Můžeme odcizeně a rozhořčeně bloumat světem plni podezřívavosti a nedůvěry. Nebo naopak hledat domov v souladu s ostatními i se sebou. Estetický prožitek nás na této cestě provází a hlásí, svět je vaším domovem, je zařízen pro život tvorů, jako jste vy. Stačí si pozorně prohlédnout Corotovu krajinu, Cézanneova jablka nebo Van Goghovy rozšmajdané boty.
Opravdové umění není krásné na způsob zvířete, květiny nebo krajiny, je to objekt vytvořený vědomě z lidské potřeby zvítězit nad nahodilostí všech věcí. Úlomky našeho nepozorného života jsou rozptýlené, objevují se v pocitech a nenalézají své místo v celku. Málokdy se nám zjeví tak, abychom plně pochopili jejich význam. Umění vytváří říši imaginace, v níž každý počátek nalézá svůj konec a každý úlomek je součástí celku. Máme pocit, jako by Bachova fuga vyplnila hudební prostor a sama se rozvíjela k logickému vyústění. Není to ale matematické cvičení, emoce Bachovy hudby se pohybují spolu s vnitřním životem posluchače. Skladatel nás vede do imaginárního prostoru a nabízí v něm obraz našeho naplnění. Podobně pracuje i Rembrandt s odstíny na stárnoucí tváři, aby na nich ukázal něco z niterného života. Formální harmonie barev představuje kompletní jednotu osoby. Na Rembrandtových obrazech rozpoznáváme celistvou povahu člověka v rozpadajícím se těle. Opravdové umění vyvolává úctu.
Formální dokonalosti nelze dosáhnout bez značných vědomostí, disciplíny a soustředění na detail. Lidé už pomalu začínají chápat, že umění nevyplývá z člověka spontánně a odmítají iluzi, že umělecká škola nemůže nic jiného než ukázat studentům, jak dát průchod volné tvořivosti. Dnes už by Christo nezpůsobil rozruch, kdyby zabalil stavbu do polystyrénu a John Cage by nikoho nezaujal, kdyby seděl nehnutě u klavíru 4 minuty 33 vteřin. Být moderní znamená sestavit z nesourodých částí současného života celistvé dílo, jako Philip Larkin v básni „The Whitsun Weddings” (Svatodušní svatby). Jestliže si skladatel prošpikuje hudební skladbu disonantnímy zvuky a chuchvalci akordů jako Harrison Birtwistle a nemá ponětí o harmonii a kontrapunktu, pak ať se nediví, že výsledkem je hluk a nikoli hudba. Možná Jacksona Pollocka opravdu bavilo cákat na plátno, ale opravdová znalost barev vyžaduje pečlivé studium přírody, tak jak své emoce v tajuplných odstínech objevil Cézanne. Jakou podivuhodnou pohodu a klid objevil v míse s jablky.
Jako paprsek v temnotě
Podíváme-li se na opravdové apoštoly krásy v naší době – jako jsou skladatelé Henri Dutilleux a James MacMillan, malíři David Inshaw a John Wonnacott, básníci Ruth Padelová a Charles Tomlinson a spisovatelé Italo Calvino a Georges Perec – okamžitě si uvědomíme, že se za jejich mistrovstvím skrývá ohromné úsilí, osamělé studium a péče o detail. Ztvárnit něco krásného je výhra a je mnohem obtížnější zvítězit, když je umělec obklopen idiotskými názory. Konfrontováni s žalem, nedokonalostí a pomíjivostí našich náklonností a radostí, ptáme se proč. Potřebujeme ujištění. V umění hledáme důkaz, že život na tomto světě má smysl a žádné utrpení nepřijde nazmar, neboť je nezbytnou součástí kompletního celku vykoupení. Tragédie představuje vítězství lidské důstojnosti nad rozkladem a triumf soucitu nad zoufalstvím, je ovšem navždy zastřená tajemstvím a může pouze formálně nastolit morální rovnováhu. Tragický hrdina nachází své naplnění v osudu, jeho smrt se stane obětí a ta obnovuje svět.
Tragédie nám připomíná, jakou má krása vykupitelskou moc, je to tvář lásky, paprsek v temnotě opuštěnosti. Proto není žádným překvapením, že tak mnohá nádherná díla moderního umění vznikla jako reakce vůči násilí a krutosti, tak jako poezie Achmatovové a Pasternaka či Šostakovičova hudba, jež zazářily v temnotě totality a umožnily zahlédnout lásku uprostřed ničení a zmaru. I z Eliotovy básně Čtyři kvarteta, z Brittenova Válečného rekviem a z Mattisovy kaple ve Vence vyzařuje něco podobného.
Modernismus vznikl, protože se umělci, spisovatelé a skladatelé drželi své vize krásy a její vykupitelské moci. A to je také rozdíl mezi opravdovým a falešným uměním. Umění je dílem lásky, nikoli klamu.
Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno (zatím jen v angličtině) pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje