Článek „Jako kladivo“ (autor Martin Uhlíř) v Respektu č. 33 se podrobně věnuje popisu predikovaných negativních důsledků globálního oteplování v kontextu současného stavu boje s klimatem. Součástí článku je též popis současných klimatických dohod a deklarovaných cílů, přičemž je zdůrazněna jejich vágnost, tj. že v horším případě se jedná o pouhé sliby a že v lepším případě jsou pouze na papíře. Zároveň autor zdůrazňuje, že i eventuální plnění těchto slibů nebude stačit a bude nutné je ještě navýšit.
Článek ve snaze o objektivitu připouští skutečnost, že většina států, a zejména pak těch mimo západní civilizaci, tyto cíle nepovažuje za prioritu a namísto jejich plnění se zaměřuje na ekonomický rozvoj. Přesto však článek dopady těchto skutečností ignoruje a jako řešení vidí pouze pokračování v dosavadním postupu. Jeho sdělením tedy je, že účastníci nadcházejícího klimatického sjezdu v Glasgow mají dále navýšit své závazky v boji s klimatem a bez ohledu na s tím spojené náklady a bez ohledu na postoje ostatních zemí.
Vnucování hodnot špatné, vnucování hodnot dobré…
Tento článek mě inspiroval k poslání dopisu redakci Respektu v tomto znění: V této souvislosti považuji za vhodné připomenout příběh, který je populární mimo jiné i v časopise Respekt (viz například článek Historie před soudem, č. 25/2020 – podrobněji o tomto článku viz čánek v KN). Podle tohoto příběhu v minulosti mnohé státy západní civilizace začaly vyvážet svou kulturu, svůj životní styl a své vládnoucí ideologie do zbytku světa. Tento postoj vycházel z teorie, že západní technologie a západní životní styl jsou nadřazené společenským a ekonomickým systémům v ostatních zemích, což tedy „přirozeně“ jim dává právo je nahradit. Motivace ekonomická či strategická nepochybně také existovala, ale v řadě případů se hlavní hnací síla nacházela v ideologicko-morální rovině, tj. ve snaze poskytnout „zaostalým domorodcům“ dobrodiní „moderního, osvíceného, na vědeckém pokroku založeného a morálně správného života“. Součástí tohoto procesu byli misionáři, experti a úředníci „civilizující“ místní obyvatelstvo a důrazně likvidující lokální zvyky, názory a praktiky, na nichž „primitivní“ domorodci, přirozeně upřednostňující své vlastní zájmy a tradice, „sobecky a zpátečnicky“ lpěli a které nebyly v souladu s vizí budoucího pokroku a spasení. Tento proces probíhal nejen vojenskou silou, ale ve větším rozsahu spíše nepřímým nátlakem prostřednictvím shora diktovaných ekonomických změn kombinovaných s masivním využitím úplatků a propagandy. Výsledkem byly v mnoha případech dramatické a příliš rychlé změny spojené se zhroucením či nuceným transformováním lokálních společenských i ekonomických struktur, což se následně stalo dlouhodobým zdrojem lokálních konfliktů a napětí. Tento příběh též zdůrazňuje, že po provedení dekolonizace, dále existovalo očekávání, že nově „nezávislé“ subjekty budou, vzhledem ke své přetrvávající „zaostalosti“ a „neosvícenosti“, nadále fungovat v podřízeném klientském vztahu vůči „vyspělejším“ zemím a že od nich budou nadále přijímat ty „správné a na vědeckém konsensu založené hodnoty“ a budou je poslušně následovat na cestě k lepší budoucnosti.
Ve výše uvedeném bývají spatřovány prvky elitářského sebeuspokojení z vlastní morální nadřazenosti, pohrdání vůči „sobeckým a zaslepeným primitivům“ a jejich názorům i preferencím, jakož i sebestředné očekávání, že tyto „zaostalé“ subjekty nemají jinou možnost než „prohlédnout“ a že nakonec budou ještě rádi a poslušně následovat své „osvícené a vyspělé“ vzory. A v neposlední řadě tu kromě zjevného šovinismu lze na základě populární „kritické rasové teorie“ spatřovat i silný vliv rasismu.
V článku bohužel zůstává nahlas nevyřčena informace, že výše naznačený arogantně imperialistický postoj je i základem a zdůvodněním eurounijní koncepce boje s klimatem, jež se týká méně než 9% z každoročních globálních emisi CO2, a to ve stylu: „EU dosáhne, bez ohledu na náklady, uhlíkové neutrality a zbytek světa na to bude hledět s obdivem a bude následovat našeho osvíceného příkladu.“ Vzhledem k obsahu článku a i jeho celkovému vyznění se tak nabízí otázka, do jaké míry tuto rasisticko-kolonialistickou mentalitu hodlá podporovat i časopis Respekt.
EU jako imperiální mocnost…?
Dopis byl redakci Respektu poslán ve středu 18. srpna 2021. Do dnešního dne však na něj nedorazila žádná reakce. Toto je určitým zklamáním, neboť autor uvedeného článku, na rozdíl od svých kolegů, v minulosti projevil ochotu na poskytnutou zpětnou vazbu alespoň stručně reagovat (blíže viz https://www.konzervativninoviny.cz/jak-se-v-respektu-vyrovnavaji-s-neprijemnymi-fakty-aneb-dvojite-pochvalny-dopis/ ). Nicméně to není tak moc překvapivé s ohledem na obtížnost dilematu, jehož otevřená prezentace by vyžadovala vysokou míru kognitivní disonance.
První možností by bylo přiznání, že EU kráčí ve stopách svých starých koloniálně-imperialistických aktivit, přičemž oproti minulosti se pouze změnil konkrétní obsah, zatímco forma a postoj k „necivilizovaným“ subjektům zůstaly ve své podstatě stejné. Z levicově-progresivního pohledu je přirozeně připuštění této možnosti zvláště trýznivé. Z objektivního pohledu je nutno konstatovat, že před dvěma stoletími Evropa reálně měla sílu v této aktivitě uspět, zatímco v současnosti je globální situace zcela odlišná, což tuto možnost, kromě zjevného pokrytectví, činí i naivní a směšnou.
Z toho by vyplynula druhá možnost, že účast nezápadních států na globálním boji s klimatem má zůstat i nadále dobrovolná a tedy velmi omezená, zatímco hlavní náklady mají nést pouze západní „rozvinuté“ země. V praxi by to však znamenalo rezignaci na klimatické modely a na cílové teploty v článku tak elokventně zdůrazňované a jejich nepřiznané nahrazení alternativními cíli jako „odčiňování historické viny bílého muže“, „spravedlivější globální rozdělování zdrojů“ či dokonce „zkrocení/zničení kapitalismu“. Jakkoli by tyto priority byly pro určitou sociální skupinu zdrojem příjemných pocitů, získat pro ně v zúčastněných zemích většinovou podporu by bylo nemožné. To také vysvětluje jejich maskování apokalypticky-mobilizační rétorikou, kterou se, byť v relativně decentní formě, pokouší tlumočit i v úvodu zmíněný článek.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!