Malá sonda do mých komnat. Pocházím z rodiny s politickým křídlem kovaných ódéesáků. Příslušníci této „rodové větve“, které mám velmi rád, volí i jinak podporují ODS od jejího vzniku. S jejím patriarchou jsem na vrcholu horké fáze kampaně dal řeč. Povídal mi: „Ať volby vyhraje kdokoli, raduju se už teď. Jak dostanou nařezáno socani.“
Nepřikývl jsem. Ne snad, že by přízrak „nářezu“ naši nejstarší partaj neobcházel. Jen se nedokáži nad stále zjevnějším osudem cítit šťasten. Chápu patriarchu. Nějakých patnáct let nazpět (Paroubek!) jsem snil o zmaru levice a o rozdělení politické scény na pravicové konzervativce a liberály (pravicové, že…). A poté se to stalo: vylétl jsem z rodného hnízda a setkal se s lidmi, jejichž bytí jsem dříve přiřazoval ke světům vybájených postav – kentaurů, rusalek a permoníků. S lidmi žijícími od výplaty k výplatě. Nebo od (sociální) dávky k dávce. S lidmi, kteří svým dětem s nedozírným vděkem ušetří na každodenní svačinu, ale už ne na lyžovačku v Alpách, neřkuli studijní pobyt. Přemýšlel jsem, co těmto bližním omílaný pravicový koncept laissez-faire nabízí. Bez vrchnostenského zásahu „nechat činit“ pro ně znamená celou větou „bez vrchnostenského zásahu nechat činit v materiálním i kulturním nedostatku a v dusivém objetí méněcennosti, u mladých pak pouze na základě původu“. Vskutku. Z jejich pohledu tržní ekonomika bez (dalších) přívlastků se rovná feudalismu s iPady. Technologické kulisy se mění, klíčovost příbuzenství, známostí a ostatních druhů sociálních sítí prvotního významu trvá. Trvá a bližním z „Česka B“ neprospívá.
Teď mi povězte, proč by někdo s načrtnutou zkušenostní zátěží volil liberálně-konzervativní a konzervativně-liberální pravici? Protože sníží daně? Jak chcete přilepšit zmírněním berní povinnosti tomu, kdo nic nemá? Zaplaťpánbůh, český materialismus nepodmiňuje volební právo majetkem občana. Koho bude nemajetný občan odkázaný na milodary systému asi volit? Toho, kdo milodary udělí nejhojnější.
A v tomto bodu nastává hvězdná hodina politických subjektů schopných přesvědčivě propojit štědrý sociální stát s demokratickým právním státem, pro jehož podporu svým prostřednictvím získávají voliče, který by obyčejně vnímal soukromé vlastnictví, nezávislou justici a svobodu tisku jako hračky zlaté mládeže. Na půdě Evropy se tyto subjekty nazývají (v jazykových nuancích) sociální demokracie. Jednu takovou, docela velkou a zavedenou, jsme měli i u nás. Že se notně zmenšila, nezpůsobilo zliberálnění ani zkonzervativnění jejích historických stoupenců. Na vině je pokles důvěry u nezanedbatelné části z nich v proveditelnost propojení obou vizí: sociálního státu s liberální demokracií. A naopak růst důvěry v autoritáře, jenž koná, co si usmyslí – od „ztišení“ oponentů přes arizaci/znárodnění (či jak se letos krádeži přezdívá) „cizáků“ až po „investování“ třiceti stříbrných (krát deset milionů).
Proto jsem radost modrého patriarchy nesdílel. Vím, je podivné hájit levicovou sociální demokracii zrovna na stránkách Konzervativních novin. Jenomže konzervativce dělá krom jiného cit pro realitu. Z jídelníčku realit raději skousnu tu se 70 poslanci-údržbáři za kompromisy umolousanou ČSSD oproti té, v níž si shodné mandátové sousto porcují spasitelé – s andělským PR a budgetem pekla. Jo, a do roztrhání těla – Tvého, čtenářko, čtenáři, čtenářče…
A by nedošlo k mejlce: nevolím socdem.
Autor je profesí právník, ve volném čase básník.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!