Republikáni ve stínu trumpismu

trump_wall

 Republikáni se ocitli tak daleko od podoby, jakou straně vtiskl během svého prezidentství Ronald Reagan a jaká ji po dlouhá léta charakterizovala a činila výjimečnou, že když mají nyní šanci se k ní alespoň částečně vrátit, neudělají to.

Vítězství Donalda Trumpa se stalo fenoménem. Zřejmě druhý nejnesympatičtější kandidát v dějinách, sám s vítězstvím nepočítající a čelící nepřízni médií, protistrany i nemalé části vlastní strany, dokázal překazit cestu do Bílého domu papírově jednoznačně silnějšímu oponentovi, který měl ovšem jednu vadu – byl tím vůbec nejnesympatičtějším v americké historii. Vítěz, s sebou ovšem přinesli vše, co je mu vlastní – názorovou beztvarost, ústící v reálné politice v nevyzpytatelnost a praktickou nekontrolovatelnost, enormní narcismus spojený s absencí jakékoli morálky, principů nebo schopnosti sebereflexe, pocit “nároku” na cokoli a ješitnost, jíž je potřeba živit každodenními urážkami svých odpůrců. Člověk s těmito osobnostními atributy nemůže být změněn, lze se pouze snažit je velmi namáhavě usměrňovat, aby tato zuřivě tikající bomba nevybuchla úplně.

Šachista? Spíš amatér…

Když republikáni nominovali Donalda Trumpa, naložili si na bedra nevídanou zátěž, jíž nyní musí nést. Vpustili mezi sebe kandidáta, který o konzervatismu netušil vůbec nic a nevyhnutelně muselo dřív nebo později dojít k tomu, k čemu dochází nyní: strana se radikálně mění, její hodnotové jádro konzervatismu je nahlodáváno a nahrazováno tím, co lze označit jen jako “trumpismus”. To není ucelená politická ideologie, ale spíše univerzální přístup k čemukoli. Fiskální zodpovědnost, volný trh, důraz na morálku, zahraniční politika, stojící na určité “reaganovské sebevědomosti” a spojeneckých vztazích jako je partnerství v NATO nyní ustupují clům, rostoucímu deficitu (který byl pravda problémem již před Trumpem), cynismu a lichotkám ke světovým diktátorům. Náplast na tato poranění v podobě dobrých nominací soudců na federální soudy, úspěšné daňové reformy a zesilování vzájemných vztahů s Izraelem je pouze částečná. Podstatná část republikánské strany postupně přestala vzývat principy na úkor přizpůsobení se jedné osobě, dočasně ji reprezentující v úřadu prezidenta. Ti zbývající jsou pak nuceni každodenně za silně bolestného skřípání zubů dělat vše proto, aby nepodkopali vlastní stranu, ale zároveň mohli jednou říci, že v éře Trumpa se kultu, jenž se kolem jeho osoby zformoval, nepoddali úplně.

Trumpovo prezidentství se ale nepodepsalo jen na samotné straně. Odráží se i v mediální sféře. Nejkřiklavěji se jeho vliv manifestuje na Fox News, dříve monumentu konzervativního zpravodajství, jehož nejprominentnější tváře jako Sean Hannity, Laura Ingraham nebo Tucker Carlson po Trumpově vstupu do Bílého domu přijali role hlasatelů prezidentovy agendy a za minulostí pravicových, ale zároveň kritických komentátorů udělali dobrovolně tlustou čáru. Jak jinak lze vysvětlit fakt, že Tucker Carlson, dříve stabilní libertarián a člen Cato institutu, dnes vzývá ekonomický populismus, nebrání se státnímu intervencionismu a brání uvalení cel?

Zda je ale nějaký krok v souladu s nějakým definovaným hodnotovým směrem, tak takové otázky si Trump vůbec neklade. K politickým tématům přistupuje ad hoc a nekonfrontuje je s žádným myšlenkovým zázemím.  Je tomu tak se spoustou opatření, která Trump doposud prosadil -nominoval konzervativní soudce na Nejvyšší soud, ale sám pravděpodobně netušil, proč. Jeho skalní podporovatelé často omílají tezi, že Trump ve svém jednání razí promyšlenou strategii a hraje velmi důmyslnou hru. Že je “šachista…  Pravdou ale je, že spíše než jako Bobby Fischer působí Trump v Bílém domě jako začátečník, který neví, jak konkrétní figury mohou táhnout. Zkusí to tedy určitým způsobem a ono mu to občas vyjde.

Existuje cesta zpět?

Trumpismus se v nadcházejících primárkách rozhodl vyzvat na souboj bývalý kongresman z Illinois Joe Walsh, v Kongresu dříve reprezentující nejkonzervativnější frakci a podporovaný hnutím Tea Party. Walsh sám si musí být vědom, že půjde o souboj nerovný. Republikáni musí totiž přemýšlet nad tím, jak zvítězit. Pokud by v primárkách odhodili Donalda Trumpa na úkor Walshe, spáchali by tím s jistotou hraničící pravděpodobností volební sebevraždu. Někteří strávili čtyři roky přímou Trumpovou apologetikou a ti zbylí zametáním Trumpových excesů pod koberec, zavíráním očí před jeho přešlapy a ohýbáním vlastního přesvědčení. Těžko si lze představit, že by Republikáni zůstali potichu, kdyby prezident, který se nedávno na Twitteru rozhodl nařizovat soukromým společnostem, co smí a nesmí dělat nebo chválil severokorejského diktátora, nebyl z jejich řad). Bránili Trumpa samotného i stranu jako takovou před médii a ataky demokratů (které se ale rovněž po většinu času nesly v duchu všeobecné hysterie). Teď prostě nemohou (nebo ani nechtějí) říci “omyl” a dělat, jako by k ničemu z toho nedošlo. Středoví voliči budou vidět rozpolcenou stranu, která neví, co chce, ani čím chce vlastně být a současní většinoví republikánští voliči budou vidět zradu, spáchanou na Trumpovi, kterého nyní vidí coby nového spasitele. Trumpismus se mezi republikány rozprostírá široce, otázkou je, do jak velké hloubky se mu podařilo proniknout a jak dlouho tedy bude trvat, než se strana vrátí k reaganovskému odkazu, který ji po dlouhá léta definoval. A zda vůbec.

 

Autor je studentem práv. Publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.