Republikáni proti Trumpovi

welsch

Zatímco mezi demokraty je o nominaci pro prezidentské volby v roce 2020 pochopitelný zájem a mezi sebou tak soupeří zhruba dvě desítky kandidátů, u republikánů nemělo být pochyb o tom, že kandidátem bude samozřejmě stávající prezident Donald Trump.  Teď ale rukavici zvedli bývalý  guvernér Massachusetts William Weld a bývalý kongresman za stát Illinois Joe Walsh (na fotografii). Jejich kandidatura může Trumpovi ještě uškodit.

Historickým zvykem je v rámci stranických primárek úřadujícího prezidenta nevyzývat a naopak se za ním sjednotit. Nebylo tomu tak ale v minulosti vždy – třeba v roce 1976 kandidoval proti Geraldu Fordovi Ronald Reagan a v roce 1992 Pat Buchanan proti Georgi H. W. Bushovi. Zajímavým společným jmenovatelem ve všech těchto případech je, že úřadující prezident, který čelil výzvě z vlastních řad, poté ve volbách prohrál. Donald Trump se zatím cítí rozhodně silnější, než byl třeba Ford v roce 1976, ale oponentura Welda a Walshe ukazuje na pnutí u republikánů.

Oba patří k tzv. “Never Trump” táboru uvnitř GO. Welsch byl přitom v roce 2016  Trumpovým podporovatelem v souboji s Hillary Clintonovou. Způsob, jakým Trump vykonává prezidentství u něho ale postupem času vedl k deziluzi a následné proměně v jeden z předních protitrumpovských hlasů mezi konzervativci. Pomyslným “bodem zlomu” pro Walshe dle jeho vlastních slov byla Trumpova schůzka s Vladimirem Putinem v Helsinkách v létě roku 2018, po níž prohlásil, že Trumpa “již nebude nikdy znovu podporovat” a Trumpovo chování označil za “zrádcovské”. Ostrými výrazy na Trumpovu adresu Walsh od té doby nešetřil a mnohokrát se již o Trumpovi vyjádřil, že „není konzervativec“, je “nezpůsobilý”, “považuje se za stojícího nad zákonem” a “lže pokaždé, kdy otevře ústa”.

Walsh je představitelem vyhraněnějšího křídla republikánů, během své politické kariéry si vysloužil podporu hnutí silně pravicového hnutí Tea Party, k němuž má dodnes blízko a jehož je velmi věrným ztělesněním. Walshovy postoje lze označit jako mix libertariánského přístupu v ekonomických otázkách a značného konzervatismu v otázkách kulturně-společenských. V zahraniční politice pak Walsh stojí někde na pomezí mezi klasickým libertariánským izolacionismem a intervencionismem -znám je zejména svou velkou podporou Izraele, Rusko explicitně označil jako “nepřítele” a postavil se za spojenectví v rámci NATO.

Názorové ukotvení Walshe coby “Tea Party konzervativce” z něho činí alternativu pro republikány, stojící ideově napravo od centrističtějšího establishmentu, ale zároveň jen těžce zkousávající Trumpovo prezidentství (byť doposud přineslo jisté dílčí úspěchy). Walsh s Trumpem navzdory myšlenkové rozdílnosti v některých aspektech sdílejí společné rysy: stejně jako dnes Trumpovi, ani Walshovi během jeho pobytu ve Sněmovně reprezentantů nebyly kontroverze a radikálnější a útočnější rétorika cizí. Za mnohá jeho vyjádření by se nemusel stydět ani sám Trump. Walsh se ale od těchto svých dřívějších výroků distancoval a veřejně se za ně omluvil. Hlavní rozdíl mezi Walshem a Trumpem ale spočívá v názorové ukotvenosti a konzistentnosti – na jedné straně stojí Trump, ztělesňující přísloví “kam vítr, tam plášť”, na druhé Walsh, léta hlásající myšlenky malého státu a respektu k Ústavě, který po zvolení do Kongresu odmítl možnost nechat si coby zvolený kongresman hradit zdravotní péči z federálních zdrojů, neboť ve zdravotnictví prosazuje systém volného trhu.

Ale jakkoli autentický konzervatismus Walshovy postoje představují, jeho šance v případných primárkách proti Trumpovi jsou mizivé. Poslední průzkumy ukazují na zhruba 85% podporu Trumpa mezi republikány. Mluvit tedy o Walshovi jako o reálné hrozbě pro Trumpovy šance na opětovnou nominaci pro “general election” by bylo značně naivní. To však neznamená, že jeho role ve volbách v roce 2020 by musela být zanedbatelná.

Když Teddy Roosevelt neuspěl v primárkách roku 1912 v souboji s prezidentem Taftem, rozhodl se přesto kandidovat (za vlastní stranu, tzv. “Bull Moose Party”), přičemž výsledkem byla jeho i Taftova porážka na úkor demokrata Woodrowa Wilsona. Stejnou roli “odebírače hlasů” sehrál o dekády později miliardář Ross Perot, kandidující v roce 1992 jako nezávislý, když odčerpal část voličů Georgi Bushovi staršímu, čímž de facto umetl cestu do Bílého domu Billu Clintonovi. Identická úloha by mohla připadnout příští rok i Joe Walshovi, pokud by neuspěl v primárkách (což je nanejvýš pravděpodobné) a rozhodl se pokračovat s cílem Trumpa zastavit, a to i za cenu vítězství nominanta Demokratické strany. Tím, kdo Trumpově cestě za znovuzvolením učiní přítrž, by tak paradoxně nemusel být nikdo z demokratů, v současnosti vzájemně soutěžících o co nejdelší skok do dálky směrem vlevo, ale část strany, která ho do Bílého domu před třemi roky vynesla.

Autor je studentem práv. Publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!