Čtenář, který otevře jmenovanou knihu, bere na sebe těžký úkol. Číst ji začne stejně jen málokdo. Musí to být milovník poezie, popř. grafiky. Těžké to bude mít proto, že musí být dosti vzdělaný historicky, filologicky, filosoficky, teologicky (zvlášť v biblistice) a posléze psychologicky. Měl by si umět pohrávat se symboly. Avšak primárně je četba těžká proto, že Krása je těžká, ano drtivě těžká. Bůh je krásný a čtenář bude prožívat bázeň před Hospodinem.
Po tomto zjištění je samozřejmé a zároveň i nutné se hluboce sklonit před autorčinou erudicí. Její znalost Reynkova díla, jeho zasazenost do kulturního kontextu jsou neobyčejné. I když to není vysloveno, je kniha vzácným pomníkem teritoriálně marginálního centra, které právě tím dostává obrovskou sílu, intenzitu a konsistenci. Je to vybroušený démant, jehož každá plocha je potřebně jiná, aby celek byl dokonalý. Paní Dagmara je však stejně vynikajícím znalcem Bible a mimořádnou překladatelkou. Obojí získala především při překladu Jeruzalémské Bible do češtiny. Navíc je její dílo formováno její osobní biografií. Patrně jen její současníci mohou docenit vliv obtížného života intelektuálního disentu a vklad rodinného prostředí vytvořeného jejím kultivovaným otcem, profesorem Pojerem, a častým stykem s francouzskou manželkou Prof. MUDr. V. Kruty a jím samým.
Kniha, o které zde přemýšlím, má charakter okouzlení autorky. Paní Dagmar se sice na sebe podívala do zrcadla, ale vešla jako Carrolova Alenka za ně, a ocitla se v zemi divů. Z těch pak vypráví čtenářům, kteří se nestačí divit. K úvodním poznámkám přiřadím ještě třetí. Upozorním čtenáře, že jde o text věnovaný básníkovi a grafikovi, Na souvislosti mezi básněmi a grafickými listy autorka často upozorňuje. Je to samozřejmé, protože oba umělci jsou táž osoba a žijí v trvalém dialogu. V jiné podobě jsem takový dialog zažil a vím, jak je inspirující a plodný. Pracoval jsem řadu měsíců s přítelem Karlem Stádníkem na křížové cestě, která je dnes v kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Lhotce.
Karel mi řekl o úmyslu vytvořit „Kristovu cestu kříže v dějinách lidstva“ a požádal mě o scénář a písemný text meditací u jednotlivých zastavení. Postupovali jsme paralelně, ale ne stejně rychle. Jednou byl text dříve než plastika, jindy obráceně. To vedlo k úpravám na jedné nebo na druhé straně, Stalo se vícekrát, že úpravy proběhly na obou stranách a vznikl celek úplně nový. To vidíme u Reynka s tím velkým rozdílem, že zůstaly zachovány i varianty předchozí.
Neměli bychom také zapomínat, že v grafice i básních jde o totéž. Autor v grafice i v básni dává svým představám tvar. Vtiskuje, ano nutí svou vůli jednou železné desce, podruhé slovníku. Jeho vůli je ovšem jeho tvář. Zobrazuje či vyjadřuje sebe.
*
Kniha, jak říká název i úvodní slovo, je věnována básníkovu slovníku. Správně je poukázáno na to, že jde o jazyk osamělého člověka, který každodenně čte Písmo svaté. K tomu bych pouze dodal, že tu v plné síle platí jedna věta ze Starého zákona: Kdo rozjímá dnem i nocí o zákonu Páně, vydá ovoce v příhodný čas.
Ale důležitá je ještě jedna věc, totiž, že četba Bible, zvláště, když ji někdo čte, jako ji četl Reynek, je rozhovor s Bohem. Uvážíme-li hluboké noční hodiny, kdy tyto hovory probíhaly a básníkovu věčnou samotu, poznáme, že šlo o lamentace, v nichž se odrážel urputný zápas se satanem. Básníkova samota pak přestala být okolností jeho života, ale stala se mu partnerem. Reynek nežil v samotě, ale žil s ní a často s ní rozmlouval, jak na to autorka vícekrát upozornila.
Knihu Dagmar Halasové, i když ji tak jen z části členila, lze rozdělit na několik básníkových problémů. Na prvém místě stojí stěžejní problém naděje. Reynkův život je zápasem o naději. Autorka to ví a skvěle o tom pojednává. Tím spíše nás zaráží, že nezmiňuje důležitý vliv první světové války, která podlomila naději stamilionů lidí. Překvapivé je to tím víc, že sama upozorňuje na studii Mojmíra Trávníčka, kterou vysoce hodnotí, protože jí Reynkovo dílo zasadila do mnoha souvislostí s básnickou tvorbou dané doby, ale také do její celkové atmosféry.
Vyslovím jen to hlavní. V celku na okraji, ale přece válkou ovlivněno, stojí dílo Otakara Březiny. Postačí připomenout báseň Víno silných, jehož vinaři jsou Smutek a samota. Hovoří se pak o Neděli květné, kdy je podle evangelia vítán vítěz nad smrtí, tedy Spasitele. Konečně se dovídáme o Ostrovech zajetí našeho, abychom se nakonec dozvěděli to, co od začátku víme, že: z ruky do ruky si podáváme víno silných. Silných proto, že naději uhájili, a z ruky do ruky, proto, že ji uhájili jen s pomocí jiných silných spřízněných duší.
Naprosto explicitně hovoří Šrámkova báseň Prosinec:
Tu budu blízko již. A budu ještě blíž
Svých slz, až přejdu bystřiny
…
Tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mě poznají
Tuto cestu do Betléma napsal Šrámek v zákopech východní fronty.
Zcela jiným způsobem vede zápas o naději mladá studentka rodem z tehdy pruské Vratislavi. Na infekčním oddělení Vojenské nemocnice v Hranicích na Moravě jako dobrovolná sestra Červeného kříže, pracovala prvé dva roky války Edit Steinová. Jejím hlavním zájmem již tehdy byla otázka vcítění. Tento zájem exponenciálně vzrůstal zkušenostmi z ošetřování nakažených a zároveň i převážně zraněných vojáků. Chápala, že tu nejde o soucit, ale o vnitřní postoj jiného řádu. To všechno se točilo kolem všeobsáhlého zápasu o naději. Hluboce věřící židovka nazírala vše prismatem Starého zákona.
Souvislost Edity Steinové s dílem i biografií Reynkovou je dále zásadní její konverze. Ta přišla do ticha noci, kterou Edit Steinová strávila četbou vlastního životopisu svaté Terezie z Avily. Současně s vyřešením problému empatie (dnes je toto slovo zcela překrouceno, či spíše obráceno naruby), se změnil směr životní cesty ani ne třicetileté badatelky. Po této cestě došla do karmelitánského kláštera, tj. veliké až úplné samoty, ticha a usebrání vedoucímu až k onomu zářícímu vrcholu duše, bodu, který je naším pravým Já (Jungovo Selbst) a který se může obrátit k ještě mnohonásobně jasnějšímu bodu, kterým je Bůh. Hodiny těchto hovorů prožívala v nočním bdění. Závěr jejího života je děsivou přebolestnou tragédií zacloněnou aurou světice Terezie Benedikty od Kříže vracející odvahu k naději dětem i rodičům před deportaci do Osvětimi a v jejím průběhu.
Paralely v životě Edity Steinové a Bohuslava Reynka jsou až zarážející. Oba žijí s Biblí, oba hovoří v nočních hodinách s Bohem, oba jsou tak či onak sami, oba zápasí o naději, s nikým jiným než se samotným ďáblem, oba jsou fascinování svatou Terezií z Avily.
Ve vlastním básníkově zápolení o naději si musíme povšimnout několika rysů. Během četby, když jsem si dělal poznámky, jsem dovedl odlišit, co jsou názory autorky a kde začínají mé dodatky. Při psaní tohoto textu to již neumím. To, co následuje, je dialog mezi mnou a paní Dagmar. Poněkud mne na začátku zarazil portrét Reynka, dospělého a později starého muže, který se s dětskou úzkostí svěřuje, že se sesouvá do propasti zoufalství a ztrácí nejenom radost, ale dokonce i schopnost se radovat. Dobře znalý hlubokých depresí, kterými draze platíme každý stupeň k výsostem, kde archandělé volají Hosana a ukazují nám krásu stvoření a žití, pochopil jsem, o čem jde řeč. Prvořadě, že je obrovský rozdíl mezi nadějí a očekáváním.
Přijetí víry je krajně odvážný krok. Je to jednak vzpoura proti Satanovi, který okupuje království Boží, a je nám zápasit s ním už od dětských let, jak říká Reynek. Jednak je to absolutní sebesvěření do vůle a péče Boží. Jenže ono to není nijak lehké upadnout do Božích rukou, jak říká Písmo. Je-li víra odvážný krok, je naděje z ní vyrůstající nebezpečným skokem. Skokem do transcendentna, mimo omezení prostorové i časové. Naději zajisté máme už během svého života, ale její naplnění leží v nekonečnu. Očekávání se liší právě tím, že jeho cíl leží v konečném prostoru a je vymezen časem našeho pozemského života. Proto také zažijeme tolik zklamání, neboť zažijeme mnohokrát, že se naše očekávání nenaplní. Zklamaná očekávání jsou ovšem silnými argumenty Satana.
Jedinou zbraní tu je třetí, nejvyšší Božská ctnost – Láska. Apoštol Pavel nás poučil, že jen ta zůstává věčně, zatímco víra se změní v jistotu a naděje se naplní. Je to tak prosté a jednoduché, že se to vymyká našemu rozumu. Apoštol Jan nám však podává záchrannou ruku, když vysloví tvrzení: Bůh je Láska. Je přeci jasné, že lásku nelze myslet, že ji můžeme jedině žít, což vede na zemi k srdci zraněnému a ohroženému, jaké je hodno přijetí Otcem. Není pak nic divného, že ty, kteří zvítězí nad touto bolestí srdce a obrátí ji ve zbraň, Bůh vyznamenává mystickými prožitky a stigmatizací. Je to jednoduše tak, že věříme ve všemohoucího, milosrdného Boha, máme nezlomnou, tj. dětskou důvěru k Němu, a proto dostáváme sv. Ducha, abychom byli s Bohem jedno. Tím je pak vysvětleno i to, že v zápase o naději potřebujeme mít odvahu ke smyslu, jak to pojmenoval ve věci zkušený Viktor (Vítěz!) E. Frankl, protože věděl, že Bůh je Smysl – Logos.
*
Problém naděje nemůže neovlivnit chápání času. Autorka to nejenom konstatuje, ale správně hovoří o rozdílu Chronu a Kairu v Reynkových verších. Právě to mi ukázalo cestu dál. Je známkou dobrých textů, že jsou jakousi rolovací dráhou, po níž čtenář vzlétne ke svému letu.
Události se pochopitelně dějí v čase. Víme, že věčnost, bezčasí, je trvající teď. To je pro nás v době pozemského života nedostupné. Není to ovšem úplně tak pravda. I v našem životě je totiž Kairos, tj. teď. Je to rozhodující okamžik, který je bodový, a proto vlastně neexistující. Absolutní přítomnost nelze zachytit. Kdykoli řekneme teď, mluvíme o intervalu nebo o minulosti či budoucnosti. Teď je britskou královnou Alžběta II, teď tu byl, teď přijde… Zmíněný „neexistující“ bod je v našem životě rozhodujícím okamžikem, kdy jsme činní a konáme krok z minulosti do budoucnosti, kterým můžeme zcela zvrátit hodnotu a smysl svého života. A vrchol všeho je, že nikdy nežijeme jindy než právě teď. Z toho soudím, že naším životním příběhem prochází tento zářivý bod a odpovídá bodu věčnosti. Jsme tu svědky analogie pozemského teď a parabolami Ježíše Krista. Parabola je totiž geometrický tvar se dvěma póly, z nichž jeden je zde a druhý v nekonečnu. Z toho pak dále vyplyne, že také Království Boží není (až) tam, ale je zároveň již zde, dokonce v nás, jak jsem o tom již mluvil. Reynek bojuje právě o trvající vědomí tohoto faktu.
Na str. 16 upozorňuje Dagmar Halasová, že Reynek na vývoj nevěřil. Spíše bych řekl, že ho odmítal. Je nemožné, že by neznal stáří a věk vůbec, vždy přítomné před a po. On to však odmítá, neboť ho to ruší z jeho usebranosti. (to je velmi výrazně popisující a zároveň samo sebe vysvětlující slovo.) Jenže zápas o soustředění ho vysiloval stejně jako bitva o naději. Všude kolem běžel zmatený děj praktického života. Ve dne se ho musel zúčastňovat nucen k tomu byrokracií, někdy i zákony etikety. Ale v noci byl ohrožován jinak. Byl často neschopen modlitby, protože se mu nedařilo umlčet hluk vlastních myšlenek. Zcela určitě řešil přitom otázku zaměření pozornosti. Zajímám se bolestínsky a sobecky o sebe anebo správně o Boha? Věděl dobře, proč celé týdny Bůh trýznivě mlčí. Proto, že ho vůbec nepustí ke slovu. Znal rady velkých mystických mistrů ze španělské Avilly, leč nedařilo se mu jich použít. Ještě tak při grafické práci, kde nejsou ta rozjívená slova, která se schovávají a zase vynořují v novém posunutém významu.
Jediné dění, které toleroval a které mu dokonce pomáhalo, bylo tiché přírodní dění na všem nezávislé a řízené toliko moudrostí Hospodina. Plynutí oblaků, jehož smysl nám uniká, vítr, jehož smysl je vanutí, tj. jeho současné bytí. To je něco jiného, než jeho příčina a důsledky, které známe dobře. Ale nejvíce si to uvědomujeme při svítání a západu slunce. Dny, které žijí tak krátce, ale tma prazákladu je znovu a znovu rodí. Jen padající sníh se tomu vyrovná. Když se vyrojí polární včely, zakryjí peřinkou celou krajinu a pomohou i nám usnout, tj. vystoupit z reality do snu.
*
V knize věnované básníkovu slovníku nás autorka konfrontuje s vícero skutečnostmi. Pojďme o nich více přemýšlet, protože jejich pouhá konstatace, jakkoli dobře pojmenovaná a citáty doložená nestačí k vidění do neznámého horizontu, do kterého musíme vstoupit, abychom si vychutnali nové poznání.
Začněme tím, že slovo vyslovené či písemně zaznamenané je něco diametrálně jiného než slovo jako jednotka slovní zásoby a systému jazyka. Tato jednotka je uvězněna ve slovnících. Vězni jsou seřazeni podle abecedy a propustku dostanou jen na žádost někoho, kdo je chce využít, respektive je potřebuje pro nějaký úkol. U básníků pečlivě vybrané slovo však není jen tak zasazeno do textu. Vždy se tím dostane do kontextu a tak získá nějaké obsahové vychýlení. Je to běžný jev. Básník ale pracuje, spíše nevědomky, se silami, které propojují sémantická pole. Propojením různých užití daného slova jinými autory pak vznikají ozvěny celých obrazů.
U Reynka se setkáváme se dvěma druhy těchto úkazů. Jedním jsou pravidelné paralely, v našem případě převážně mezi Reynkovými verši a Biblí. Ale paní Dagmaře, zkušené překladatelce Písma svatého neunikne ani druhý typ. Tam jde o to, že s přihlédnutím k překladu určitého místa v jiném jazyce se zmíněné paralely posunou, a to až k takřka obrácenému smyslu. Nejedná se jen o to, že při překladu originálu překladatel užije jiných slov, ale i o to, že v daném jazyce je užité slovo zasazeno do jiných a jinak propojených sémantických polí. Připomenu, že Komenského dílo Janua linguarum reserata je podle znění názvu chápáno zcela pragmaticky jako učebnice cizího jazyka, tedy jako brána k jazykům. Jenže se úplně zapomíná na to, že otevřenou branou se prochází oběma směry. Uvážíme-li celek Komenského pedagogického díla a dále, že logicky předchází kniha Orbis pictus, je zřejmé, že Komenský měl na mysli právě vstup jazyků do mysli žáka. Jejich znalostí docházíme totiž hlubšího pochopení skutečnosti s dalekosáhlými důsledky. Uvedu dva případy. Zatímco mnoho jazyků označuje ženského prapředka slovy Stará matka, Velká matka (grandmother), což má konotaci k Věčné matce, Matce zemi, stojí naše slovo babička odvozené od slova babit, tj. vést porod, které konotuje homonymii slovesa pochovat, vzít do náručí a pohřbít.
Druhý případ je gramatický rod slova smrt. Víme, že gramatický rod může být spojen s rodem přirozeným pouze u substantiv životných a pak při personifikacích. Jinak je rod zcela arbitrální. Zvláštností němčiny je mužský rod slova smrt (der Tod). Z toho plynou mnohé problémy překladatelské. Jak přeložit naše Smrt kmotřička? Tyto otázky rozebral mistrně Roman Jakobson ve studii Poezie gramatiky a gramatika poezie. Skrytější problémy však jsou jinde. V řeči i v textech, které sledujeme s dobrou i skvělou znalostí cizího jazyka, vnímáme slova ve svém jazyce. U německého der Tod tak dojde k významnému posunu. Na Dürerovu rytinu „Rytíř a smrt“ hledíme nechápavě, protože autor scénu chápe jako setkání dvou mužů, zatímco my vše vidíme optikou češtiny.
*
Již v názvu knihy čteme, že jde o krásu. Paní Dagmara vše, co se týká Reynkova díla dobře popisuje a předpokládá, že víme, co slovo krása znamená. Jenže ono to tak jednoduché není. Co je krásné? Bezesporu to, co odráží krásu Boha. Rozdíl mezi uhlím a démantem je v tom, že tuto vlastnost má pouze démant, navíc ještě vybroušený. To ale není vše. Krásné je také to, na co hledíme s láskou. Pro příklad uvedu opět dílo Dürerovo. Kresba portrétu jeho matky jistě dokonale přesná, je vytvořena synem, který ji miloval. Divák ocení jen mistrovské dílo, ale tvář vidí objektivně.
Umělecké nadání je také klíčem k pochopení Reynkovy korespondence. U osobních dopisů nás to nezarazí. U dopisů úředního charakteru lze pochopit vytříbený styl a hru se subtextem, ale zbývá ještě občasné užití příměru (záměrně neříkám metafory), jakého by nikdo než básník neužil a tak je to i u výběru ze synonym. Sotva měl někdo v ruce Reynkem vyplněný dotazník. Možná, že i tam úřední šiml bude opatrně očuchávat některá slova.
V úvahách o korespondenci u Reynka se musíme zamyslet, co vlastně je korespondence. Jsou to doslovně bráno (spolu)odpovědi. A Reynek žil v neustálém dialogu s Bohem a skutečností. To ovlivňovalo zasílané i přijímané dopisy, protože hovor v nich obsažený byl paralelní s trvajícím Reynkovým dialogem, na nějž jsem upozornil.
Za zmínku tu stojí ještě texty pamětníků věnované vzpomínkám na básníka. Nezaráží, že si každý pamatuje jinak. To je běžný důsledek rozdílné kvality paměti. Daleko větší roli v daném případě hraje subjektivita jednotlivých účastníků. Každého z nich zaujalo něco jiného. Zde leží kámen úrazu. Pamětníci u zamyšleného a do sebe pohrouženého básníka nejdou dál než k tomu, jak se jim jevil, jednou zasmušilý, jednou úsměvně spokojený, jednou … Jen výjimečně vzpomíná rovnocenný partner. Ostatní ulpí na povrchu a řeknou nám, jak se jevil, jak vypadal, ale ne jaký byl, resp. Kdo byl, protože vykazují naprosté nepochopení a sdělují nám rádoby hluboké úsudky. Memoáry jsou ostatně pramenem nejobtížnějším pro historikovu kritickou interpretaci.
*
Autorka si konečně klade otázku, zda se snažit poezii vysvětlit, což není pochopit, ale prostě se jí oddat a vnímat jako krásu samu. Myslím, že dobrá poezie nás nutí přemýšlet a vede nás k tomu, abychom ji vysvětlili. Musíme ji na sebe nechat dolehnout a racionálně se s ní utkat. To vše jsou nutné předpoklady pro to, že se jí s odstupem doby můžeme oddat. Vladimír Holan o tom říká v zrcadlovém obrazu vzniku básně, že je to cesta z Křídlova do Šlapánova a zase zpátky.
Zde si dovolím čtenáře ještě jednou zavést do doby první války. V olomouckých kasárnách v týlu se náhodně sešli velký filosof jazyka Ludwig Wittgenstein a skupina lidí, na kterou ho upozornil rodinný přítel Adolf Loos. Jednou došlo k debatě o Uhlandově básni Graf Eberhards Weisdorn. Karl Kraus, kterého debatující měli všichni rádi a znali jeho stati, o Uhlandově básni napsal, že je tak jednoduchá, že ji skoro nikdo není schopen pochopit. Wittgenstein už opět z fronty píše jednomu z debatérů: Já myslím, že vím, jak to je. Pokud se nepokoušíme vyslovit to, co je nevyslovitelné, toto nevyslovitelné není ztraceno, protože se ukazuje v tom, co vyslovujeme. Jde o to, co je nevyslovitelné. Nemáme se to, co je nevyslovitelné a jediné důležité, pokoušet vyslovit. Když se nám to podaří, jak jinak říká Wittgenstein, řekneme nesmysl, popř. žvást. Přece, když někomu vysvětlíte vtip, je definitivně po něm.
Kdybych autorku neznal tak dobře, připadaly by mi následující poznámky jako drzost. Zvláště tam, kde se svou šedesát let starou maturitou z francouzštiny, kterou jsem téměř nikdy nemluvil, nabízím zkušené česko-francouzské překladatelce jiný překlad. Prvá poznámka je ke straně 46, kde se mluví o řadě slov, o nichž se říká, že jde o slova z Apokalypsy. To vskutku je takřka triviální, protože víme, že každé slovo se nám při četbě vybaví z nějakého kontextu, který známe odjinud. Navíc bych upozornil, že jde o slova z běžné slovní zásoby, a tudíž klade autorka trochu velké požadavky na čtenáře, aby hned poznali, že jde o slovo biblické. Ve skutečnosti je každé slovo, kromě těch, jež vznikla po napsání Bible, biblické. Nemluvím ani o tom, že existují slova a úsloví běžně užívaná, o kterých sotva víme, že vyrůstají z Bible či z liturgie. Jemine je zkratkou Jesu Domine. Daleko skrytější je to u úsloví houby s voctem s významem, že někdo vyšel naprázdno, nebyl odměněn či oceněn. Pochází to z události, čeho se dostalo za všechno prokázané dobro Kristu na kříži: I podali mu na yzopu houby s octem. Konečně připomenu, že na Moravě vychovaný Klement Gottwald užíval často biblický slovník (strana mnohé střežila jako oko v hlavě). Obdobné je i vyjadřování Leninovo (Induška Trockij).
Druhá poznámka se vztahuje ke straně 52. Připomenu, že psaní do prachu či písku je v Orientě dobře známý obraz. V pohádkách Tisíce a jedné noci hadači a kouzelníci z čar v písku vyčtou mnohé. V příběhu o cizoložné ženě pochopitelně nejde o něco podobného, i když Kristus o této praxi z arabských zemí jistě věděl a znal i význam narýsovaných čar ve Starém Zákoně.
Na straně 64 a následujících uvažuje autorka vesměs správně o vlivu sekvence Tommase di Celano Dies irae na Reynkovo dílo. Napadá mě, že i skoro z téže doby je i sekvence Jacoppo di Todi Stabat Mater. Jistě není náhodou, že obojí verše byly tolikrát zhudebněny.
Poslední mou poznámkou jsou tři francouzská slova a jejich překlad do češtiny. Na str. 64 bych navrhoval slovo accompli překládat slovem dovršeno, završeno. Na následující není sporu, že mezi slovy tiší a mlčenliví je obrovský rozdíl. Připomenul bych jen příklady typu ticho jako v kostele, ticho jako v hrobě proti nemožnému spojení mlčenlivost jako v kostele, mlčenlivost jako v hrobě. Prvé navozuje nevyzrazení tajemství, druhé předpokládá, že v hrobech jsou živí. Konečně na str. 71 bych francouzské rejeté překládal nikoli odvrhli, ale odmítli, čímž by se Meunierův překlad projevil ne jen jako významový posun či jeho zabarvení, ale jako naprostá chyba.
Co říci na závěr? Znovu paní Dagmar Halasové poděkovat, že čtenáře věru nelehkou cestou dovedla ke skrytým krásy kořenům, a to v obou smyslech slov: ke skryté kráse i ke skrytým kořenům. Máme-li se totiž dostat k jakékoli kráse, potřebujeme k tomu ve vlastním nitru ukryté pevné kořeny vzdělání a vnímavost. A pak jí popřát, aby se ještě dlouho těšila krásou, jež zůstává skryta tolika lidem.
Dopsáno náhodou, ale nanejvýš symbolicky na Popeleční středu 2022.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!