Celý svět přiletěl v květnu 1994 do Pretorie, aby zhlédl inauguraci Nelsona Mandely jako prvního demokraticky zvoleného prezidenta Jihoafrické republiky. Bylo to největší shromáždění hlav států od pohřbu Johna F. Kennedyho… A byl to přelet devíti stíhaček Mirage Jihoafrického letectva nad hlavami – když zamávaly na pozdrav – který vyvolal slzy v mnoha očích. Říkalo to tolik věcí: přijetí, ba úctu k Mandelovi ze strany bílého establishmentu, uznání, že je plně prezidentem, schopným ovládat všechny páky moci – a pro mnoho černých lidí v davu to znamenalo, že poprvé byla úžasná síla Mirage a bílí piloti na jejich straně, součástí stejného národa…
Všechny produkty této bílé moci, včetně sofistikovaného jihoafrického hospodářství a infrastruktury, byly předány neporušené.
Nelítají letadla, neteče voda…
O něco více než desetiletí později již toto jihoafrické letectvo nebylo schopno létat. Nebylo to z nedostatku letadel: nová byla získána od evropských výrobců zbraní v neuvěřitelně drahém a legendárně zkorumpovaném obchodu. Ale poté, co byla letadla zakoupena, trpěla nedostatkem údržby a ležela v hangárech, protože je nikdo nedokázal řídit. Většina kvalifikovaných pilotů a techniků byla vyhnána a většina zbylých rezignovala. Letectvo sice stále ještě technicky mělo piloty, protože by bylo trapné nemít žádné, ale ti piloti neměli ponětí, jak řídit stíhací letoun.
Něco se velmi pokazilo. Ale co? To je předmětem knihy od R.W. Johnsona Krásný nový svět Jižní Afriky – Nejoblíbenější země po konci apartheidu. Jde o detailní zkoumání zhruba deseti let následujících po skončení apartheidu v roce 1994. Johnson je tím pravým člověkem, který by měl tuto knihu napsat – žije v Jihoafrické republice od šedesátých let a byl aktivní v hnutí proti apartheidu od jeho nejranějších dnů, takže osobně zná většinu lidí, kteří zemi po pádu bílé nadvlády řídili. A teď má hořkosladký úkol napsat knihu, která dokumentuje, jak to, co se stalo, je „právě tím, co předpovídali bělošští rasisté, a čemu se bělošští radikálové jako já posmívali.“
Není to totiž jen letectvo. Celé to sofistikované hospodářství a infrastruktura, které byly předány neporušené, nyní většinou neexistuje. Uvažme něco tak základního jako tekoucí voda: v roce 1994 měla Jihoafrická republika jednu z nejsofistikovanějších vodních infrastruktur na světě, s celým systémem přehrad, nádrží a dlouhých potrubí, který pomáhal při zvládnutí výzev spojených s umístěním několika velkých měst a těžebních center na vyprahlé planině. Voda byla bezpečná, pitná a skutečně tekla z kohoutku, když jste jím otočili. Tento obrázek samozřejmě narušovalo špatné zásobování černým venkovským komunitám a slumům, ale na začátku 90. let vláda rychle pokročila i v budování potrubí v těchto oblastech.
Stejně jako letectvo je nyní i vodohospodářská infrastruktura v podstatě nefunkční. Odhaduje se, že asi 10 milionů lidí již nemá spolehlivý přístup k tekoucí vodě. Když voda teče, často je špinavá a kontaminovaná fekáliemi. Jihoafrická republika zažila svůj první městský výskyt cholery v roce 2000. Nyní je to pravidelným jevem. Opět, stejně jako u letectva, to není z nedostatku peněz nebo úsilí. Stát utratil miliardy na pokusy o nápravu problémů s vodou a vládní vodní byrokracie se od roku 1994 ztrojnásobila. Pokazilo se něco jiného.
Zkolabovala i Mandelova škola
Žádný z těchto příkladů není vybrán cíleně. Zeptejte se na doslova jakoukoli věc nutnou pro lidský život a obraz je stejný: v podstatě kvalita prvního světa za vlády apartheidu a v podstatě postapokalypsa dnes. Elektrická síť selhává, s pravidelnými výpadky, které denně postihují celou zemi. Železniční síť, kdysi jedna z nejlepších na světě, je nyní tak zchátralá, že doly na severu země raději přepravují své produkty po silnicích do přístavů v Mosambiku, než aby riskovaly železniční cestu do Durbanu. Zdravotnický systém byl kdysi skvostem Afriky a nyní se chvěje na pokraji kolapsu, zatímco kvalifikovaní lékaři a sestry prchají ze země ve velkém. Co se týče vzdělání, jeden jihoafrický autor poznamenává: „Když vyšla autorizovaná biografie Mandely od Anthonyho Sampsona, jeden z jejích trapnějších momentů byl, že všechny vzdělávací instituce, které ‚stvořily‘ samotného Mandelu, mezitím zkolabovaly. Mandela mohl být vytvořen v koloniálních časech, dnes už nikoliv.“
Ještě nemáte dost? Při posledním zkoumání se zjistilo, že něco mezi třetinou a polovinou obyvatelstva je nezaměstnaných. Veřejný pořádek neexistuje mimo uzavřené komunity a turistické oblasti hlídané soukromými bezpečnostními agenturami. Míra vražd v Jihoafrické republice překračuje tu v mnoha aktivních válečných zónách. Každé velké město v Jihoafrické republice patří mezi nejnebezpečnější města na světě a venkov je mnohem horší než města. Jen nahlášené případy znásilnění zařazují Jihoafrickou republiku jako nejhorší zemi na světě pro znásilnění, a většina případů pravděpodobně není nahlášena, protože policie v podstatě přestala tento zločin stíhat.
Co se tedy stalo? Jeden nedoceněný fakt je, že zemi převzali leninisté. Než jsem přečetl tuto knihu, myslím, že jsem měl v hlavě nějaké neurčité povědomí, pravděpodobně získané z rasistických twitterových účtů, že Nelson Mandela měl nějakou komunistickou afiliaci. Jenže realita je mnohem horší, než jsem si představoval, a kuriózně ignorována. Mandelův Africký národní kongres (ANC) byl během desetiletí exilu jednoznačně revoluční komunistickou stranou, s vůdci, kteří neustále létali do Sovětského svazu a do Východního Německa na školení od Stasi.
Tyto lekce byly s nadšením uváděny do praxe – ANC založil síť smrtících táborů v Angole, ve kterých byli zrádci, nepřátelé nebo prostě jen nepohodlní lidé mučeni nebo upracováni k smrti. Založili také polovojenskou teroristickou armádu nazvanou uMkhonto we Sizwe (Kopí národa – MK), která vedla brutální špinavou válku, údajně proti vládě apartheidu, ale ve skutečnosti proti komukoli, koho neměli rádi. Většina obětí MK byli černoši, kteří náhodou nepodporovali ANC, zejména Zulové v jejich domovině, v dnešní provincii KwaZulu-Natal, kteří byli v 80. a na začátku 90. let pravidelně masakrováni.
V prvních parlamentních volbách po skončení apartheidu získal ANC jasnou většinu s asi 60 % hlasů v celé zemi. Většina stran by byla potěšena, že vyhrála většinu v prvních volbách poté, co byl zrušen jejich zákaz, ale ANC není jako většina stran. Místo radosti byli naštvaní, že nezískali supermajoritu, která by jim umožnila měnit ústavu dle své vůle. A ještě více naštvaní, že neovládli místní vlády ve všech provinciích. Hlavně ve dvou: Západní Kapsko s významným neafrickým a smíšeným obyvatelstvem a zulské území KwaZulu-Natal, kde si zuluuská IFP udržovala křehkou kontrolu.
Figurka Mandela
ANC reagovala na tuto nepřijatelnou situaci spuštěním kampaně na podkopání nebo zničení každé nezávislé instituce v Jihoafrické republice, vyvrcholivší drsným útokem na soudnictví. Kromě čistky nezávisle smýšlejících soudců ANC ponížil Ústavní soud tím, že ho přinutil vydat dva po sobě jdoucí protichůdné rozsudky, které si vzájemně přímo protiřečily, přičemž jediný rozdíl mezi případy spočíval v tom, která pozice prospěla volebním vyhlídkám ANC.
Samozřejmě, že tohle není příběh, který mi v pozdních 90. letech vyprávěla o Jihoafrické republice západní média. Spíše se zaměřovali na okouzlující a heroickou postavu Nelsona Mandely. Mimochodem, kde přesně byl Mandela, když se to všechno dělo? Většinou létal po Evropě a Americe a nechal se oslavovat celebritami, zatímco byl zastíněn svými mnohem nepříjemnějšími, ale efektivnějšími soudruhy, včetně své manželky (brzy bývalé) Winnie. Mandela sice byl prezidentem, ale sotva měl kontrolu nad svým vlastním kabinetem, natož nad zemí. Jak to řekl jeden z jeho soudruhů z vězení na Robben Islandu: „Je na něm něco velmi jednoduchého a dětinského. Jeho morální autorita, síla jeho principů a jeho velkorysost jsou odvozeny právě z té jednoduchosti. Ale snadno ho ovládnou ti, kteří jsou rychlejší a sofistikovanější“. Johnson vytváří obrázek o muži naprosto ztraceném – a když se Mandela pokusil prosadit, výsledky byly obvykle směšné.
Mandela také pronesl mnoho srdečných projevů o „duhovém národu“ a prosil bělochy, aby neopouštěli zemi. Avšak kdykoliv se zájmy spravedlnosti střetly se zájmy ANC, ukázal se jako stranický člověk. Nejodpornější příklady toho jsou dvě události, kdy nezávislí žalobci vyšetřovali zvěrstva spáchaná ANC (v jednom případě masakr desítek protestujících, v druhém případě událost, kdy byli někteří Zulové drženi v kleci uvnitř místního sídla strany ANC a mučeni po několik měsíců). Mandela vsadil veškerou moc své morální autority na zablokování těchto vyšetřování. V případě masakru šel Mandela dokonce tak daleko, že prohlásil, že nařídil střelcům střílet, což všichni věděli, že je lež, ale znamenalo to, že pokus o odhalení krytí zločinu by znamenal sestřelení i Mandely. Na to neměl nikdo žaludek, takže žalobci případ zastavili.
Hlavní záporák
Pokud byl Mandela pouze figurkou, kdo tedy ve skutečnosti vládl? Odpovědí je hlavní postava této knihy: Thabo Mbeki, viceprezident. Mbeki je záporák téměř shakespearovských rozměrů – paranoidní, kontrolující, posedlý, špatný před velkými davy, ale šarmantní v osobním kontaktu. Ještě před tím, než Mandela opustil vězení, začal pracoval na získání druhé nejvyšší pozice, formoval narativ a tichounce se dostal mezi charismatického nositele Nobelovy ceny za mír a skutečné páky moci.
To byla pro Jihoafrickou republiku špatná zpráva, protože na rozdíl od Mandelova optimismu „duhového národa“ byl Mbeki zaníceným černošským nacionalistou, který okamžitě začal čistit vládu od bělochů a plenit bělošské bohatství, aniž by dbal na to, zda tím nezabije husu, která snáší zlatá vejce. Johnson tvrdí, že Mbeki trpěl komplexem méněcennosti vůči bělošským elitám a uvádí několik skutečně bizarních a vyšinutých veřejných projevů na podporu své diagnózy. Prozaické vysvětlení by ale mohlo být, že stejně jako mnoho začínajících diktátorů chtěl Mbeki vytvořit a povýšit „nové muže“, muže, kteří mu byli zavázáni za všechno a jejichž loajalita by tak mohla být zaručena.
Ať už to bylo jakkoliv, Mbeki rychle začal trvat na tom, aby státní složky Jihoafrické republiky přizpůsobily své rasové poměry přesně demografickému rozložení země jako celku. Avšak jak Johnson poukazuje, tento druh pozitivní diskriminace má velmi odlišné účinky v zemi jako je Jihoafrická republika, kde je 75 % populace černochů, než v zemi jako jsou Spojené státy s 13 %. Organizace dokáže zvládnout, pokud malé procento jejího personálu není kvalifikované nebo je dokonce mrtvou váhou. Pro tyto lidi se najdou role, ve kterých vypadají důležitě, ale nemohou příliš uškodit. Snížení efektivity je zvládnutelné…
Věci vypadají velmi odlišně, když politika způsobí, že většina organizace je podkvalifikovaná (dnes prostě neexistuje mnoho kvalifikovaných nebo vzdělaných černých Jihoafričanů, a když tato pravidla začala platit, bylo jich ještě méně). Šok takového rozsahu může vést k úplnému zhroucení fungování, a to se skutečně stalo jedné vládní agentuře za druhou. Johnson poznamenává, že tento problém, zejména jeho dopady na poskytování služeb venkovským chudým, staví proti sobě dvě skupiny voličů, které se mnozí pokoušeli sloučit, ale ve skutečnosti jsou zcela odlišné. Chudá černá spodní vrstva (kterou měl ANC zastupovat) z akčního plánu neprofitovala vůbec, protože stejně nebyli způsobilí pro vládní zaměstnání, a mnohem raději měli bělochy řídící vodohospodářství, pokud to znamenalo, že jejich děti nedostanou choleru. Skutečnými beneficienty Mbekiho politiky akčního plánu byla bohatá a stále více mobilní černá městská buržoazie, což byla v zemi menšina, která ale tvořila jádro Mbekiho podpory.
Kdo na tom vydělal?
Ta samá malá skupina vzdělaných a dobře propojených černých profesionálů byla hlavním příjemcem dalšího Mbekiho charakteristického ekonomického opatření: Black Economic Empowerment (BEE). Zjednodušeně řečeno, BEE byl program, v němž byly jihoafrické korporace zastrašovány nebo donuceny prodávat některé nebo všechny své akcie za příznivé ceny politicky propojeným černým elitám, které obvykle oplatily laskavost tím, že vyplenily aktiva společnosti nebo ji jinak přivedly k zániku (poznámka: toto není popis, který najdete na Wikipedii). Celá věc byla tak ohromně a odporně zkorumpovaná, že i ANC muselo ustoupit a přiznat v reakci na kritiku zleva, že se něco pokazilo.
To, co udělalo BEE tak „úspěšným“, bylo to, že vše ve skutečnosti bylo mnohem více konsensuální, než byste mohli z popisu odhadnout. V mnoha případech bělošští bývalí majitelé oněch korporací odhadli směr, kterým se země ubírala, a snažili se najít jakoukoli možnou záminku k prodeji svých aktiv a přesunutí svých peněz ven. Problém byl v tom, že to bylo obtížné udělat bez toho, aniž by to vypadalo rasisticky, protože zjevně rasismus byl jediným důvodem, proč by mohl někdo pochybovat o moudrosti ANC. Génius BEE spočíval v tom, že umožnil těmto bělošským elitám provést masivní únik kapitálu a zároveň to prezentovat jako velkolepý antirasistický krok a projev důvěry v budoucnost země.
Toto je jeden konkrétní příklad obecnějšího jevu, který spočíval v tom, že v této fázi v podstatě všichni předstírali, že se Jihoafrické republice daří skvěle, když ve skutečnosti to tak rozhodně nebylo. Ale byl to konec 90. let a začátek nultých let, kdy měla etablovaná média mnohem pevnější kontrolu nad informacemi než dnes, a pokud na tom nikdo neměl zájem, příběh se nedostal ven. Každý, kdo byl v Jihoafrické republice důležitý, chtěl, aby příběh o konci apartheidu vyústil v mírovou a harmonickou společnost. A každý mimo Jihoafrickou republiku, kdo desetiletí podporoval a získával prostředky pro ANC, to chtěl také.
Čeho je moc…
Dvě věci nakonec způsobily protržení hráze a opatrnou kritiku jihoafrického režimu v mezinárodním tisku: první byla situace v Zimbabwe. Stejně jako Jihoafrická republika i Zimbabwe nedávno ukončilo desetiletí bělošské menšinové vlády, ale v Zimbabwe se věci zvrtly mnohem více a mnohem rychleji. Robert Mugabe, tehdejší prezident Zimbabwe, se účastnil voleb a rozhodl se zajistit své vítězství kampaní masových vražd a mučení, která vyvolala hladomor a uprchlickou krizi.
To vše přineslo hodně mezinárodního odsouzení zimbabwského režimu a mnoho zemí hledalo způsoby, jak na něj vyvinout tlak, aby přestal s těmito hrůzami. Zjevnou výjimkou byla Mbekiho Jihoafrická republika, která Zimbabwe několik let neústupně bránila, zatímco zabíjení a hladovění bylo stále horší. Není zcela jasné, proč to dělali, kromě toho, že ANC a ZANU-PF (vládnoucí strana Zimbabwe) měly jisté ideologické a rodinné pouto – obě byly postkoloniální revoluční strany, které svrhly bělošskou menšinovou vládu. Ať už byl ale důvod jakýkoliv, byla to kapka, která nakonec přiměla západní politiky a celebrity trochu procitnout a uvědomit si, že Jihoafrická republika je nyní řízena zločinci.
Druhá, ještě katastrofičtější událost, která způsobila, že jihoafrická vláda ztratila lesk úctyhodnosti, byla epidemie AIDS a její reakce na ni. Příběh o tom, jak Mbeki zahrabal hlavu do písku, přijímal šarlatánské teorie o příčinách AIDS a odsoudil stovky tisíc lidí k zbytečným úmrtím, je v této chvíli dobře známý, ale kniha Johnsona je plná morbidně hysterických detailů, které celý příběh proměňují v nejtemnější tragikomedii, jakou jste kdy viděli.
Nastupuje „černý Trump“
Mbekiho prezidentství skončilo katastrofou a ponížením, ale připravilo půdu pro jednoho z nejpestřejších politiků té doby: Jacoba Zumu, prezidenta v letech 2009–2018. Nejdůležitější věc, kterou byste měli pochopit, je, že Zuma je v podstatě levicová a jihoafrická verze Donalda Trumpa. Je populistický, bombastický a přehnaný. Má sklony zpívat na politických shromážděních a bohoslužbách.
Říká skandální a nevhodné věci. Je milován krajní levicí, neochotně obdivován krajní pravicí a fanaticky nenáviděn všemi uprostřed. Jihoafrický deep state ho vytrvale pronásledoval a jeho nástup do prezidentského úřadu způsobil, že zatrpklá frakce #NeverZuma se odtrhla od ANC a založila další stranu (COPE). Navíc je otevřeným a hrdým polygamistou a svou korupcí se otevřeně chlubí. Lidé to milují, protože vědí, že to dělá každý politik, ale on je prostě upřímný.
Bossové ANC Zumu neměli rádi. Po desetiletí byl ANC ovládán elitou – západně vzdělanými komunistickými členy kmene Xhosa, ale Zuma nebyl nic z toho. Zuma vzešel z ničeho – jeho matka byla uklízečka a jeho otec zemřel, když mu byly 3 roky. Zuma byl tak negramotný a nekultivovaný, že ho Mbeki jmenoval místoprezidentem s myšlenkou, že to upevní jeho vlastní pozici, protože nikdo by Zumovi nikdy nedovolil být prezidentem (toto se katastrofálně nezdařilo). Nejvíc šokující ze všeho bylo, že Zuma byl Zulu. Tančil v zulském království s králem Zuluů na festivalu Shaka. Představa, že se tento divoký muž stane prezidentem, byla prostě nepřijatelná. Muselo se udělat něco, aby se tomu zabránilo.
Poslední šancí zastavit Zumu bylo věrohodně vypadající obvinění ze znásilnění. ANC toho využilo a zahájilo vysoce sledovaný trestní proces. To rozzuřilo Zumovy příznivce, kteří trvali na tom, že stíhání má politické pozadí (vzhledem k tomu, že během posledního desetiletí ANC prakticky přestalo stíhat případy znásilnění v širší společnosti, možná měli pravdu). Proces byl totální fiasko. Nespočetné tisíce mladých aktivistů se shromáždily před soudní síní ve tričkách s nápisy jako „Sto procent Zuluboy“, „Spalte tu čarodějnici“ a „Zuma byl znásilněn“. Když byl předvolán k svědeckému stánku, budoucí prezident předváděl válečné tance a zpíval před davem. Stíhání zkolabovalo poté, co se ukázalo, že vyprávění obžalované je nekonzistentní v několika bodech, a triumfální Zuma se na vlně odporu protlačil až do prezidentského úřadu.
Za všechno může Zuma
Jacob Zuma má s Donaldem Trumpem společnou i jinou věc: zkorumpované a neúspěšné vládnoucí třídy jak Jihoafrické republiky, tak Spojených států amerických považují tyto muže za příhodné obětní beránky za vše, co se v jejich zemích pokazilo. Ve skutečnosti se v případě Zumy začala historie přepisovat tak, aby mohl být obviňován z věcí, které se staly dříve, než se stal prezidentem. Mnoho Jihoafričanů, se kterými jsem mluvil, s jistotou prohlásí, že nějaký problém (řekněme výpadky proudu) je způsoben pouze Zumou. Když jemně poukážu na to, že tyto výpadky začaly v roce 1998 a nevinně se zeptám, kdo tehdy byl prezidentem, zcela zmlknou. Zuma je obětním beránkem za selhání celé země a jeho označení za jediný zdroj veškerého zla hraje důležitou společenskou roli umožňující všem předstírat, že věci byly skvělé, dokud nepřišel.
To není jediná iluze, ve které Jihoafričané žijí. Nedávno, když se město, ve kterém jsem byl, potýkalo s plošnými výpadky proudu, které nutily nemocnice přepínat na generátory, jihoafrický liberál mi s vážnou tváří vysvětloval, že to znamená, že jsou před zbytkem světa v energetické transformaci. To může být nejdůležitější ponaučení z pádu Jihoafrické republiky – jsme naprogramováni věřit, že návrat k normálu je za rohem. Ať už se ve vaší zemi situace zhoršuje jakkoli, část vás bude stále trvat na tom, že je vše v pořádku. A pro velký počet lidí to znamená, že zůstanou, dokud nebude příliš pozdě. Kdysi jsem radil „kultivovat svojí paranoiu“, ale i jen kultivovat povědomí vám dá výhodu.
Bohužel se nemůžete spolehnout na oficiální zdroje, aby vám toto povědomí poskytly. Od konce apartheidu přes Mbekiho katastrofální reakci na AIDS establishmentová média a státní orgány Západu v popírají, že by se v Jihoafrické republice dělo něco nepříjemného. Po hromadění těl jak z AIDS, tak ze zimbabwských masakrů nastal krátký příval mírného mrmlání, a pak země více méně opět zmizela z titulních stránek. Během posledního roku byla Jihoafrická republika zmítána masovými nepokoji, viděla vzestup strany, která předstihuje ANC zleva, zatímco dělá vtipy o genocidě bělochů, a většina její infrastruktury vstoupila do závěrečných fází rozkladu. Kolik článků jste četli o jedné z největších zemí světa, která byla dříve jednou z nejpokročilejších, ale nyní se blíží stavu rozpadlého státu? Není to proto, že by to nevěděli. Oni to vědí. Jen vám o tom nechtějí říct.
Převzato z autorova substacku.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!