Masaryk věděl, proč říkal, že „rozčílení není program“. Lidé jako Mikuláš Bek nebo Markéta Pekarová Adamová nám to nyní dokazují každý den. Jejich potřeba (morálního) rozčílení nad úrovní demokracie v Maďarsku nám ale trochu nabourává jednu z nejcennějších komodit v mezinárodní politice – dlouhodobé spojenectví.
Politika je umění možného, je to činnost navýsost pragmatická a obvykle účelová. Nemáte v ní přátele, jen spojence a i těch je pomálu. Platí to jak o vztazích mezi lidmi, tak i mezi zeměmi. Drhne to často i tam, kde mohou navazovat na staleté „zvláštní vazby“ (třeba mezi USA a Velkou Británií). Ty zvláštní vazby obvykle vycházejí z nějaké kulturní a historické blízkosti a jedním z jejich zcela zásadních znaků je, že nejsou závislé na tom, kdo je zrovna u moci. V proměnlivém světě mezinárodní politiky je to vzácná komodita a proto z dobrých důvodů opečovávaná. Proto jsou politici obvykle velmi zdrženliví v komentování vnitropolitické situace v jiných zemích – pokud samozřejmě nejde o nějaké mimořádné situace. A i pak je dobré se zamyslet, zda to má nějaký efekt. Je totiž hezké, že někteří čeští politici mají obavy o demokracii a lidská práva, ale aby měla jejich snaha smysl, nesmí být v první řadě směšná. Dělat havlovskou politiku bez Havla je totiž nejen neúčinné, je to i trapné.
Co se očekává…
V Maďarsku (a Polsku) ale nikoho nevěší na ulici, nezavírají do vězení za protistátní činnost, a celkově nikdo neomezuje jakákoliv lidská práva. Obě země plní i finální kritérium lidských práv podle izraelského (v Maďarsku narozeného) satirika Ephraima Kishona, a sice: „dovolí mi emigrovat…“. A i kdybychom si řekli, že v rámci Evropské unie se přece můžeme přátelsky vyjádřit k situaci v jiných zemích, tak je zajímavé, že třeba mnohaměsíční protesty v Bulharsku, tvrdé potlačení katalánského referenda či brutální zákroky francouzských četníků proti romským stanovým městečkům nikdy takovou pozornost nevyvolají. Člověk se tedy nemůže ubránit dojmu, že tu jde o něco jiného. Polsko a Maďarsko se svým otevřeně národně – konzervativním programem se prostě natolik vymykají chápání mainstreamového liberálního politika, že neodolá… Kopnout si do Varšavy a Budapešti patří zjevně v jistých kruzích k bontonu.
Přitom to tak být nemusí, jak dokládají příklady příčetnějších politiků v regionu. Na Slovensku je vláda s účastí SaS a Za ľudí, což jsou liberální strany. Je tam ministr zahraničí Ivan Korčok, což je zcela konformní evropský liberál. Ta vláda vládne dva roky a za ty dva roky, přestože mají s Maďary historicky nepoměrně horší vztah, je v podstatě úplný klid zbraní. Všichni se chovají uměřeně, slušně a diplomaticky. Tak, jak se jaksi od ústavních činitelů očekává… Jejich vztah není vřelý, ale je diplomatický, ostatně obě strany se občas potřebují. A to – na rozdíl od nás – spolu řeší i „horká“ témata jako skupování půdy nebo dvojí občanství.
To je ostatně v EU až na výjimky zvykem i mimo rámec sousedství. Ani Angela Merkelová za dlouhá léta své vlády veřejně neřekla ani o Polácích, které neměla ráda (natož o Maďarech, které ráda měla a fakticky chránila Orbána do poslední chvíle), nikdy nic negativního. I Macron při summitu V4 volí slova tak opatrně, že mu z toho vyjde nanejvýš „na různé otázky máme různý pohled, ale všichni jsme proevropští“.
A u nás? Vládnou 14 dní a už chtějí jet v tankoch (na větrný a sluneční pohon) na Budapešť jako svého času Slota, což nedělá nikdo jiný v Evropě; sprosté, necivilizované útoky a nekonečné blábolení do médií a na soc. sítích.
Premiér Fiala to zatím komentuje nesmírně diplomaticky („Za zahraniční politiku je odpovědná vláda a já se jako předseda vlády zasadím o tom, že budeme koordinovat ta vyjádření jednotlivých ústavních činitelů.“). Asi doufá, že tím to utichne. Jenže neutichne. Naopak, tahle parta se bude cítit na koni. Budou mít pocit, že čím víc jsou neotesanější a vulgárnější, tím více zastávají odkaz chudáka Havla. Tím větší budou mít ten opojný pocit morální převahy. Ve finále budou dělat politiku, kterou v EU nikdo nedělá ani vzdáleně. Mimochodem pokud jde o Čaputovou, lze si o ní politicky myslet ledacos, ale nemají ani za hlt její důstojnosti. I ona chápe, co je úloha ústavního činitele.
Když víte kulový…
Jenže to je ta potíž, když se vyjadřujete k zemím, o kterých nic nevíte. A to, co víte, máte z českých médií, která již tradičně v případě Polska a Maďarska budují jakousi alternativní realitu. Jejími vrcholnými výkony jsou články o tom, že Orbán zrušil parlament, nebo že v Polsku nesmí studentky nosit minisukně. Podobně je tomu i s výroky, že Orbán podpořil střílení do lidí v Kazachstánu. Podle (jediné) zprávy, která je k dispozici, podle minstra zahraničí: „pan premiér dnes mluvil s prezidentem Tokajevem a vyjádřil solidaritu a soustrast kvůli mnoha obětem na životech a nabídli jsme samozřejmě naši pomoc. To jsme učinili už i minulý týden prostřednictvím Organizace turkických států.” Prakticky to samé předvedl prezident Evropské rady Charles Michel, když Tokajevovi kondoloval k úmrtí demonstrantů a odkazoval na další spolupráci. Ani Michel totiž není úplně mimo a pragmaticky chápe, že v situaci země, se kterou z EU opravdu nic nezmůžeme platí staré orientální pravidlo: „raději tisíc let tyranie, než tři dny anarchie“.
Bylo by hezké, kdy chlapci a děvčata dospěli a uvědomili si, že jsou v ústavních funkcích. Že sranda skončila, že nemusí honit lajky na twitteru a pochvalné pohledy svých kavárenských kamarádů. Že musí občas spolknout nějaký svůj názor a nechat si ho pro sebe. Ostatně, vzor mají před sebou – ať se podívají, jak úsporně a střízlivě se (zcela cíleně) vyjadřuje Petr Fiala a zkusí to také…
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!