Stává se hledání reality přeludem? Dospěla naše civilizace na hranici, kde končí poznání hmotné a nehmotné reality? Vědecké důkazy nás odklánějí od úzkého materialistického světonázoru, vracíme se k metafyzice. Fyzici mluví o kvantování časoprostoru, o konci plynutí času, sní o teorii všeho. Náboženští myslitelé po tisíciletí hledají odpovědi na ontologické otázky: proč existujeme a kam směřujeme? Zůstanou odpovědi navždy rozpačité?
Vědci a teologové i přes všechny slabosti kladou principiální otázku: Kdo rozhodl o limitech poznání? Je realita nepoznatelná a má takovou zůstat? Svět kvant ukazuje, že všechno závisí na způsobu, jakým přírodu zkoumáme. Entity, jež ji tvoří, mohou být vlnou i částicí. Teologové nás přesvědčují, že svět je v podstatě duchovní a jedině vírou uchopitelný. Homo sapiens se ale logiky racionálního uvažování nevzdává. Věda se totiž nepoznaného nikdy nebojí.
Oponentura vědy i teologie
Vědci dokazují, že chaos v přírodě je ve skutečnosti pregnantní pořádek. Je to řád kódovaný do nepořádku? Laici s údivem sledují, jak objevy moderní vědy rozšiřují horizont poznání až na hranici transcendence. Filosof Henri Bergson komentuje epochu velkých objevů s údivem:
„Existence se mi jeví jako vítěz nad nicotou; nemuselo by být nic. Žasnu nad tím, že něco je.“
Zaměří se lidské úsilí jednou také na hlubší pochopení smyslu lidské existence? Křesťanský myslitel C. S. Lewis mluví o naději:
„Musíme od počátku trvat na pevné víře v duchovní svět, který může vstoupit, a také vstupuje, do našeho přirozeného — čili smysly nepoznatelného — vesmíru.“
Lewis povzbuzuje vytrvalost, protože lidská touha po poznání je nedozírná.
Realita podléhající zákonům kvantování času a prostoru je kruciální výzvou vědy i spirituality, protože existence mnohorozměrného světa se vymyká představivosti. Vědecká komunita si uvědomuje, že mystérium okamžiku zrodu vesmíru a života — spolu s jednosměrnou orientací šipky času — zůstává sisyfovským balvanem, který na kopec nebyl vytlačen. Zřejmě je třeba vykročit jinou cestou. Opatrně a s epistemologickou pokorou.
Ani teologie se nevzdává a pokračuje s vědomím, že hloubka duchovního světa se z mlhy příliš nenoří. Interpretace „zjevené realit“ z nadpřirozeného světa jsou protichůdné. Vykladači Bible, Tóry nebo Koránu vědí, že vysněná meta poznání je vzdálená. Tristní otázka zní: Kdo bude majitelem konečné pravdy. Jejich úsilí sleduje mnoho diváků, stojících vpovzdálí. Věří, že hledači pravdy je úmyslně nezavádějí, že jejich nabídka se netýká „zaručené pravdy“, ale směrovek, lemujících cestu k realitě. Musíme se ale ptát, zda si kompetentní hledači přiznají vlastní limity. Co nabízí věda teologii? A co nabízí teologie vědě?
Jestliže se přírodovědci neobávají oponentury, měl by se uplatňovat podobně kritický přístup k produkci teologů. To je základní podmínka spolupráce. Rovnováha zvídavosti a pochyb musí být — jak ve vědě, tak i v interpretaci duchovního prožívání — zárukou, že argumenty ohledně reality budou přesvědčivější. Psychologové uvažují o procesech poznání v kontextu komplementárního hledání. Agnostik namítne: Je svět spirituality skutečný? Sekulární prostředí se ptá: Nevstoupíme metafyzikou či teologií do říše představivosti?
Most do komplexní reality
Nezapomínejme, že existenci vesmíru a vznik života jsme do 19. století pokládali za důkaz díla inteligentního projektanta. Pak byly argumenty teologů v duchu Darwinovy evoluční teorie reformovány hypotézou, že Bůh nestvořil svět v jeho současné podobě, ale naprojektoval evoluční procesy, ústící do zrodu neživé a živé přírody. Akceptování “zázračné“ samoregulační schopnosti hmoty zabezpečilo spoluúčast teologů na projektu hledání reality. Naděje na společné hledání opět ožily.
Teologická komunita je vůči novým objevům vědy vytrvale nedůvěřivá. Civilizovaný svět — ve světle výsledků molekulární biologie, fyziky, kosmologie, umělé inteligence a dalších disciplín — odmítá akceptovat představu Boha jako hodináře, který naplánoval každý detail chodu světa. Mezi vědci a laickou veřejností je konsensus, že Stvořitel „nebe i země“ respektuje integritu stvořeného díla a umožňuje mu, aby bylo samo sebou. Konzervativní myslitelé oponují s tím, že revidovaný deismus se dotýká především charakteru vševědoucího Boha. Ten přece podle monoteistických náboženství — judaismu, křesťanství a islámu — není pasivní. Po vyslovení příkazu „fiat lux“ (budiž světlo, Gen 1, 3) nemohl odejít do důchodu.
Myšlenkové mapy ve smyslu vnitřního prožívání nehmotného světa řadíme do sféry duchovna. V křesťanských kruzích to znamená oddanost zjevené pravdě, víru v Boha a jeho syna Ježíše, stejně jako vytrvalost v šíření Kristova evangelia. Pod pojmem duchovno rozumíme i „duchovní svět“ či „duchovní realitu“, tedy svět nemateriální. Vyjadřujeme tím ale i určité psychologické chápání smyslu života, institucionální formy církve nebo touhu vysvětlit ontologické otázky existence. Významově je tento pojem součástí filosofie humanismu. Společné hledání reality (hmotné a duchovní) však cílí výš: k budování interdisciplinárního mostu, který umožní přechod z přirozené do nadpřirozené dimenze komplexní reality.
Pochybnosti o realitě nadpřirozeného světa zaznívají od nepaměti. Náboženství se vyrovnává s pokrokem poznání jednoduchým argumentem: Věda řeší otázky kauzálních vztahů mezi událostmi, zatímco víra řeší problém smyslu a účelu lidské existence. Současné poznatky ale nabízí komplementární pohled na oba světy, vzájemně sice oddělené a nezávislé, ne však nutně v konfliktu. Filosofie a teologie se snaží o chápání problematiky vědy a víry v kontextu účinného partnerství.
Zda vědci a náboženští myslitelé v rámci svých kompetencí dokáží adekvátně postupovat, to je problém, který vtipně glosoval astrofyzik John Barrow, když k údivu mnohých napsal divadelní hru Infinities. Do úst hlavní postavy vložil větu:
„Teologové kladou vědcům zajímavé otázky, aniž by chápali jejich odpovědi. Vědci jsou na druhé straně přesvědčeni, že znají všechny odpovědi, aniž by rozuměli otázkám teologů.“
Autor upozornil, že vědci, filosofové a teologové potřebují společnou platformu, kde bude prioritou vzájemné uznání kompetencí v odkrývání reality.
Vzrušující bádání
Co je tedy ve světě reálné? Srozumitelných odpovědí se nedostává. Racionálně uvažující člověk neignoruje vědecký pokrok. Nemáme ale stoprocentní jistotu, že změny myšlení, jež vyvolává moderní věda, jsou zárukou lepší budoucnosti. Pozitivním důsledkem je, že nové technologie ovlivňují teorii poznání, filosofii metafyziky a obohacují normy etiky. Je pozoruhodné, že neoživují kontroverzní debatu o kvazi konfliktu vědy a víry. K vážným sporům mezi nimi ostatně došlo během dvou tisíciletí jen dvakrát, a to v otázce „heliocentrismus versus církevní hierarchie“ (1633) a v kauze „evoluce versus křesťanský fundamentalismus“ (1859).
Rozpory se utlumily, ale latentně přetrvávají. Poučili jsme se, že teologie v kontroverzních tématech daleko překračovala své kompetence, a že přírodověda má někdy přehnané ambice odpovídat na všechno. V postmoderní době do teologických témat zasáhla kvantová fyzika, jež se stala výzvou k přehodnocení církevních dogmat o vševědoucnosti Boží a svobodné vůli člověka. Kvantová povaha hmoty totiž představuje svět jako zrnitý, neurčitý, relační, komplementární a pravděpodobný. V přírodě pozorujeme události bez kauzálních souvislostí a nepředvídatelné jevy nastolují dilema v otázce Boží suverenity.
Neurčitosti jevů oživují teze agnosticismu. Pro věřící lidi je zejména náhodnost těžko stravitelná. Lidský rozum totiž touží po šabloně a očekává děje ve formátu „příčina — důsledek“. Hledají se proto východiska z této pasti. Jedním je poněkud nesrozumitelná představa, že když existují neurčitosti vyplývající z kvantových vlastností světa, pak jsou vyvolány a určovány Bohem. A hypotéza, že by Bůh ovlivňoval náhodné jevy (kupříkladu procesy evoluce s nedefinovatelným koncem) je vskutku odvážná.
Úsilí člověka se ocitlo na hranicích neprozkoumatelné reality. Současné poznání nás upozorňuje, že za určitou rozměrovou škálou už nic neexistuje — čas ani prostor. Je tedy vstup do bran mystéria hmoty a ducha zakázaný? Shodneme se v tom, že úlohou vědy není zjišťovat, čím příroda je, ale co se o ní můžeme dozvědět. Dozvídáme se tedy o hranicích, za které nelze proniknout?
Je třeba vykročit společně a hledat průsečíky cest poznání duchovní a hmotné reality světa. Odhalovat souhlasné postoje v kontextu faktů. Existuje názor, že věda a víra jsou „vzájemně se nepřekrývající doktríny“ (podtrhuji slovo „doktríny“). To znamená, že nejsou v konfliktu, protože sféry jejich zájmu jsou odlišné, nikoliv kontroverzní. Existenci hmotného a duchovního světa totiž nelze zpochybnit. Takže při společném hledání lze zažít cosi vzrušujícího.
Autor je vědec a diplomat. Působil jako místopředseda Slovenské akademie věd, předseda slovenského Helsinského výboru a velvyslanec v Maďarsku. Byl také v širším týmu konstruktérů letadla Concord na ISVR Southampton University.
Štefan Markuš: Cesty k realitě (Porta libri, 2022).
Zdroj: Kontexty humanity.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme