Válka na Ukrajině a energetická krize vyvolávají dojem, že podstatná část Evropské unie se probudila a začíná konat. Minimálně takto lze vnímat mediální obraz, jemuž jsme v posledních měsících vystavováni. Najednou je možné v energetice tu a tam postupovat racionálně, omezit závislost na ruském plynu, najít jednotu v dříve nepředstavitelných otázkách…
Přesto bych byl s těmito závěry opatrný. Existuje celá řada dějinných paradoxů, jejichž jsme nyní svědky a které nechávají velkou část evropských politiků zcela chladnými. Doufají snad tito aktéři v návrat starých pořádků?
Spásný vodík?
Začít nemůžu nikde jinde než v Německu, protože to byli jeho politici, kdo vtiskl EU svoji představu o takzvané zelené tranzici, která se s velkým rachotem zhroutila. Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku měl zajistit uhlíkový plyn, samozřejmě z Ruska.
Ve chvíli, kdy se ukázalo, že tato představa je obtížně naplnitelná kvůli válce na Ukrajině, přišlo Německo a následně Evropská unie s plány na vybudování obrovského vodíkového průmyslu, a to zhruba do roku 2030, což je za nějakých sedm let. Je to věc, o níž se nediskutuje – na evropské úrovni se bere za jisté, že časem vyměníme ruský plyn za vodík.
Pojďme tyto představy poměřit s realitou. Jak nedávno ve svém článku upozornil web BBC, není to zdaleka poprvé, kdy vodík vyvolává velké naděje. První takovou vlnu jsme zažili v 70. letech minulého století a druhou v 90. letech. Jednou se ale objevila ropná krize a podruhé obavy z klimatické změny.
Vodík boom nezažil, navzdory siláckým prohlášením. Proč by to tedy tentokrát mělo být jinak?
Existují v zásadě tři typy výroby vodíku: zelený, šedý a modrý. Ten zelený vzniká tak, že energie z obnovitelných zdrojů pohání obří elektrolyzéry a ty produkují vodík. Je to v podstatě obdoba baterie, kam se ukládá energie z obnovitelných zdrojů, což je pořád největší brzda jejich rozvoje. Řešení máme, ale má jednu zásadní nevýhodu. Je to drahá technologie, a i proto produkce zeleného vodíku na celkové globální produkci představuje jen 0,03 procenta. Asi vás nepřekvapí, že právě tato technologie má během sedmi let totálně ovládnout průmysl EU.
Pak tu máme šedý vodík, který se vyrábí ze zemního plynu, uhlí nebo z ropy. Je to levná technologie, ale při takové výrobě vodíku vzniká o 50 procent emisí CO2 víc, než kdybychom fosilní paliva přímo spálili. Třeba v elektrárně.
Pak je tu ještě modrý vodík, který vzniká podobně, ale při výrobě vznikají o něco nižší emise.
Je zjevné, že existují v zásadě tři možnosti, jak to s evropskými plány může dopadnout. První z nich je, že EU projde skutečně zásadní revolucí a za sedm let postaví masivní vodíkové hospodářství. Při této představě mi na mysl přišlo, že jen dálnici D1 jsme opravovali deset let, ale nebuďme hned škarohlídi.
Druhou možností je, že vodíkové hospodářství přijde, jeho podstatnou částí ovšem bude šedý vodík, což budeme bohorovně přehlížet. Poslední variantou je, že téma vodík je jen „odstínění“ problému v době energetické krize, a až se situace na mezinárodním poli uklidní, plyn se vrátí s plnou parádou.
Lákavé trubky
Ty dvě obrovské trubky na dně moře jsou velkým lákadlem, obzvlášť ve chvíli, kdy cena klesne, což se nepochybně stane. Tak si lze při troše představivosti vyložit i váhání německé vlády odložit vypnutí jaderných elektráren. Skutečně nikdo nepochybuje, že vypnutí je nesmysl, odklad si dokonce přeje německá veřejnost, což je změna oproti minulosti, ale politici stále váhají.
Mohu se mýlit, ale domnívám se, že tento postoj definují ty dva plynovody na dně Baltského moře. Ostatně, když se podíváte na aktuální výrobu elektřiny třeba v Česku a Německu, tak plynové elektrárny jedou naplno. Bez ohledu na možný nedostatek plynu v blízké budoucnosti či nenaplněné zásobníky.
Značí to dvě věci. Za prvé plyn je levnější než elektřina a za druhé elektřiny je málo a celý energetický systém se bez plynu jen těžko obejde. A to je první paradox naší doby. Mluvíme o konci ruského plynu, ale nevidíme, že by se odehrávala skutečná změna. Momentální pokles spotřeby a potřeby to neřeší, realitu uvidíme až za pár měsíců.
Druhým paradoxem je fungování obchodu s emisními povolenkami. Jedna povolenka (tedy jedna tuna vypuštěného CO2) momentálně na trhu stojí zhruba 100 eur, což je rekord. Ptejme se, jak je možné, že emise CO2 rostou, fosilní zdroje se vrací a zároveň stoupá cena povolenky? Původním záměrem měl být opak. Cena povolenky stoupat měla, ale v závislosti na tom, jak poroste tlak na snižování emisí, což lze těžko čekat ve chvíli, kdy jede každý fosilní zdroj v EU a emise rostou.
Celý systém obchodování s povolenkami zcela zjevně selhal, cenu táhnou spekulanti, vývoj na burze zatěžuje nejen firmy, ale i obyvatele a hlavní důvod, proč celý systém vznikl, není naplňován. Zatím téměř neslyšíme, že bychom něco, co nefunguje, měli ukončit. Opět tak lze politiky EU podezřívat, že se po uvolnění situace hodlají vrátit k „business as usual“. K nefunkčnímu řešení, které jim pouze umožní demonstrovat určitou ideologii. A to v situaci, kdy ekonomové, analytici a mnozí další upozorňují, že existuje mnohem jednodušší a elegantnější způsob, jak promítnout externality CO2 do ceny produktu či služeb.
Fyzikální zákony jsou fyzikální zákony…
Tím není nic jiného než uhlíková daň, které se politici celkem oprávněně bojí. Ale jak potom máme brát jejich plány a sliby vážně, když o něčem mluví, ale nečiní nic k naplnění takového závazku? Jak máme brát vážně někoho, kdo přijímá nefunkční řešení pouze s cílem demonstrace vlastní ideologie? A konečně jak máme brát vážně někoho, kdo z ideologických důvodů popírá fyzikální zákony? Odpovězte si na tyto otázky upřímně sami a nepochybně dospějete k závěru, že lákadlo návratu k „zaběhnutým pořádkům“ bude brzy obrovské.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!