Dvacátého druhého listopadu tohoto roku přednesl Viktor Orbán proslov na výročí devadesáti let švýcarského týdeníku Weltwoche. Přinášíme ho v překladu, protože poskytuje užitečný vhled do názorů maďarského premiéra na současný vývoj Západu a Evropské unie, ale především prezentuje tzv. maďarský model . Tedy odmítnutí západního sociálního státu, podpora rodiny a ekonomická spolupráce s víceméně jakýmkoliv státem bez ohledu na geopolitiku. Orbánovy názory na válku v Ukrajině, spolupráci s Ruskem a euroatlanticou vazbu jsou zásadně jiné, než ty, jaké má česká nebo polská pravice, stojí však za to se s nimi seznámit.
Američané říkají: „Kdyby to všechno slyšel můj otec, byl by na mě pyšný – a moje matka by všemu uvěřila.“ Ale dnes tu nejsme proto, abychom mluvili o mně, dámy a pánové. Jsme tu, abychom mluvili o Weltwoche. Je to pro nás velká čest!
Také zdravím hosty, kteří byli zmíněni jménem. Pro mě, jako pro řečníka, je zvláštní ctí, že je zde dnes na tomto setkání také prezident Václav Klaus. Možná to ne každý ve Švýcarsku ví, ale je intelektuálním vzorem evropské konzervativní politiky. Všichni chceme dosáhnout úrovně, na které on tuto formu politiky reprezentuje. A je mezi vámi ještě jeden muž, na kterého jsme my Maďaři velmi hrdí. Je tu s námi Dr. Ferenc Krausz, který před dvěma týdny obdržel Nobelovu cenu. Nobelovu cenu za fyziku. To byl pro Maďary velký týden, protože v jednom týdnu dostali Nobelovu cenu dva Maďaři – jeden v biologii a druhý ve fyzice. Z toho je vidět, že nepocházím ze záhrobí.
Místo, kde se dá mluvit svobodně
Především vše nejlepší k narozeninám! Všechno nejlepší k narozeninám! Děkuji šéfredaktorovi Rogerovi a celé redakci Weltwoche. Nevím, kdo byl více překvapen, že k tomuto setkání došlo – Weltwoche nebo já. Přece jen je něco zvláštního na tom, když premiér vzdálené středoevropské země s deseti miliony obyvatel přednese projev v den narozenin největšího konzervativního časopisu v německy mluvícím světě. Pravdou je, že by zde měl stát Adenauer nebo Helmut Kohl. Ale dnes se budete muset spokojit se mnou.
Ujasněme si, jak jsem se sem dostal. Důvodů je několik. Prvním je, že jsem obdivovatelem vašeho časopisu. Patřím k těm, kteří se domnívají, že evropská politika by byla bez Weltwoche chudší. V dnešní Evropě je obecným intelektuálním trendem současné evropské politiky progresivní liberální směr. Je uklidňující, že stále existuje německy psaný časopis, který reprezentuje konzervativní hodnoty. Pro mě je to spíše terapeutický pocit, že tu teď mohu být s vámi. Rozhodně je dobrou zprávou, že v Evropě ještě existuje místo, kde se dá mluvit svobodně. A Švýcarsko takovým místem bezpochyby je. Zbytek Evropy je progresivní, panuje zde liberální hegemonie a konzervativní projevy a programy jsou okamžitě stigmatizovány.
Snad druhým důvodem, proč zde mohu být, je to, co se latinsky vyjadřuje jako „similis simili gaudet“: „Podobné se raduje z podobného“. Weltwoche se nepodobá mainstreamovému médiu a já se nepodobám mainstreamovému politikovi. Doufám, že zájem je oboustranný. Zajímá mě, co si myslíte vy tady – stovky kilometrů na západ od mé vlasti -, a čtenáře Weltwoche snad také zajímá, co si o Evropě myslí lidé pár set kilometrů na východ od nich.
Vzpomínka na 1956
Třetím důvodem je švýcarsko-maďarské přátelství. Ani jeden z národů není příliš sentimentální a obvykle o něm moc nemluvíme, ale to přátelství existuje: rok 1956 je něco, co zde nemusím vysvětlovat. V Maďarsku přinesl rok 1956 velké utrpení. Děkujeme Švýcarům, že přijali naše uprchlíky, a děkujeme našim uprchlíkům za úctu a respekt, který si zde vysloužili. Maďaři se těší dobré pověsti díky těm z roku ’56, kteří sem uprchli. Za to jim děkujeme! A Neumann, otec počítačů, také chodil na univerzitu v Curychu. Ábrahám Ganz byl největší maďarský průmyslový magnát, který v Maďarsku vytvořil moderní maďarský průmysl, a byl také Švýcar.
A myslím, že v žádné jiné evropské zemi nejsou známa jména vedlejších postav příběhu o Vilémovi Tellovi. Ale v Maďarsku víme, kdo byl Hermann Geszler, víme, kdo je Rudolf Harras. Známe pastýře Kuoniho, Waltera Fürsta a Itla Redinga. A víte, odkud to víme? O Stüssiho lesníkovi se ani nezmíním. Víme to díky maďarským hracím kartám, protože tyto postavy se objevují na našich nejoblíbenějších kartách. Když jsem se učil tuto hru, kterou se vyplatí hrát o peníze v malých sázkách, dozvěděl jsem se od svého otce, že důvod, proč jsou na kartách švýcarští bojovníci za svobodu a hlavní hrdina v boji za svobodu, je ten, že když byly tyto karty po maďarské revoluci v roce 1848 vytištěny, bylo zakázáno zobrazovat maďarské bojovníky za svobodu. Takže na maďarských kartách je místo Lajose Kossutha Vilém Tell a tak dále. Tak se dozvídáme o švýcarském boji za svobodu. Víme, kdo jsou tyto postavy, a tak víme, že Švýcarsko je svobodomyslný a bojovný národ. A, dámy a pánové, známe švýcarské legendy a máme také určitý smysl pro romantismus. Víme o kmeni Hunů, který zde údajně zabloudil: na zpáteční cestě s ostatními Huny sem nějak zabloudili a od té doby žijí ve zdejším údolí. Víme, že vznik švýcarského státu probíhal podobně jako vznik uherského státu a zahrnoval pakt podobný krevní přísaze, jen s tím rozdílem, že v našem případě nešlo o čtyři kmeny, ale o sedm: sedm kmenů, které uzavřely krevní přísahu a vytvořily tak uherský národ.
Aktuálnější a důležitější ale je, že v Maďarsku působí devět set švýcarských společností. Více než 30 000 rodin v Maďarsku žije díky své spolupráci se švýcarskými firmami. Náš obchod neustále roste. Možná to byl třetí důvod, proč jste na tuto akci pozval Maďara.
Dámy a pánové,
jednou ze silných stránek Američanů je jejich schopnost prezentovat to, co je ve skutečnosti americkým zájmem, jako univerzální hodnotu. Zdá se to být takový malý trik. Z intelektuálního hlediska má však vážné důsledky, protože pokud zahraniční politiku založíte na hodnotách a zároveň za ně schováte své zájmy, pak jste vymazali možnost smysluplného dialogu. Člověk se přece nesnaží sladit zájmy, ale musí přijmout vysoké hodnoty postulované druhou stranou. Nemůžete se bránit proti tomu, o čem víte, že za tím ve skutečnosti stojí nevyřčené americké zájmy, protože pak byste argumentovali proti těmto hodnotám. To je hra, která probíhá dnem i nocí. Evropané se to také naučili: když se mluví o evropských hodnotách, obvykle za nimi stojí zájem některé z velkých evropských zemí. V obou případech je podstata stejná: o zásadních zahraničněpolitických otázkách nemůžeme vést smysluplnou diskusi, protože nikdo není ochoten se zavázat k zastupování svých zájmů. Zájmy lze sladit, hodnoty nikoli. Podstata sporů o hodnoty je zcela odlišná od sporů o zájmy.
Vývoz demokracie
Dámy a pánové, po roce 1990 začaly Spojené státy západně orientovat nejen Evropu, ale celou zeměkouli, a snažily se vyvážet pokrokové liberální principy. Všichni to víme, všichni jsme to prožili, všichni jsme to četli v denním tisku v posledních třiceti letech a víme, že se tento plán zvrtl. Na jedné straně způsobil mnoho válek po celém světě. Na druhé straně se nezápadní část světa začala na Spojené státy dívat nepřátelsky. Navíc jsme do systému volného obchodu zapojili Číňany, ti rostli mnohem rychleji, než kdokoli očekával, a dnes tu máme situaci, kdy se Čína stala představitelem zemí, které odmítají – nebo jsou řekněme zarmouceny – Západem. Stalo se to, o čem psal již na počátku devadesátých let Huntington ve fantastické knize uvažující o budoucnosti světa. Napsal, že pokud budou Spojené státy pokračovat v západním směřování světa, způsobí to, že se proti nim obrátí celý nezápadní svět. A prostřednictvím Číny tento názor nachází silné zastoupení v mezinárodní politice. Po svázání se se Spojenými státy, které jsou vytlačovány ze stále většího počtu míst ve světě, ztrácíme i my Evropané neustále půdu pod nohama. To bude mít vážné důsledky. Je vidět, že stačí jeden konflikt někde ve světě – na Blízkém východě, který je aktuální, v oblasti Pacifiku, ditto – kde mají Spojené státy životně důležité zájmy, a najednou se zbytek světa stane pro Spojené státy důležitější než Evropa.
To vyvolává vážné otázky. A v Bruselu na ně nejenže nemají odpovědi, ale ani jim nerozumějí. Abych byl konkrétnější, zdůrazním zde jen jeden problém, abych ukázal, o čem mluvím. Jedná se o rusko-ukrajinskou válku. Položme si tuto otázku: Co se stane, pokud dojde ke změně politiky USA? Řekněme, že se k moci dostanou republikáni – kteří jsou vůči Ukrajině skeptičtější. Pak Amerika přeskupí své síly a možná se k situaci dokonce obrátí zády. A Evropanům – nám Evropanům – zůstane obrovský geopolitický konflikt. Tento východní soused – Ukrajina, která sousedí s Maďarskem – je pro nás důležitý. Budeme muset najít politické řešení téměř nemožného problému a budeme muset nést veškerou finanční zátěž spojenou s urovnáním. Při pohledu ze Švýcarska se tomu možná nechce věřit, ale Evropa je zbídačená a na takové dobrodružství, na takový podnik nemá peníze. Nechci na tuto otázku odpovídat, ale – vzhledem k přeskupování, k němuž dochází v celém světě – jsem chtěl jen nastínit důsledky toho, když se Evropa připoutá ke Spojeným státům, místo aby zastupovala své vlastní zájmy – jaké jsou pak důsledky nyní a jaké by mohly být v budoucnu.
Byrokratická komise
Dámy a pánové, možná mám ještě pár minut. Tento problém nás vede k problému politického vedení. Myslím tím v Evropské unii. Evropská unie je zvláštní výtvor. Je sui generis. Takže v encyklopediích žádný takový živočich není. Ve skutečnosti však existuje. Vedení této věci – politické vedení tohoto konglomerátu – by měl zajišťovat orgán zvaný Rada. Ten se skládá z vedoucích představitelů – premiérů a prezidentů – sedmadvaceti členských států.
Realita, kterou však vidím je ta, že stále více rozhodnutí přijímají bruselské instituce namísto Rady a vedoucích představitelů členských států. Na institucích samotných samozřejmě není nic špatného, protože bez institucí není civilizovaného života. Je však velkým problémem, pokud instituce nedělají svou práci. Instituce jsou vždy byrokratické. Jsou tu od toho, aby prováděly rozhodnutí politiků, ne aby rozhodovaly za politiky. Než abychom dlouze analyzovali evropské struktury, stačí se zamyslet nad každodenní zkušeností s tiskem – nad tím, jak často se veřejnosti zdá, že Evropu řídí Komise a její předseda. Myslíme na ni a čteme její slova, jako by mluvil vůdce Evropy – zatímco ve skutečnosti je to náš zaměstnanec, náš placený zaměstnanec, jehož úkolem je vykonávat to, o čem rozhodneme my.
Byl jsem u toho, když k této změně došlo. Dříve, za Barrosa, za předsedy Barrosa, byla Komise výkonnou složkou, byrokracií. Změna přišla s předsedou Junckerem, který oznámil svůj program přeměny Komise v politický orgán. Ale to je jiná disciplína, které Komise nerozumí – zatímco my ano. Proto máme situaci, kdy byrokraté mohou řídit věci, jen když svítí slunce. Není ani patrné, že Evropa nemá politické vedení, protože vše probíhá v klidu, existují osvědčené postupy a známé procedury. Když však nastanou potíže, nastane krize. Tehdy je potřeba vůdce. Pak potřebujete politiky. Nejcharakterističtější vlastností politika je schopnost věci změnit. Největší síla skutečného politika nespočívá v tom, že udržuje věci ve stávajícím rámci, ale že si uvědomuje, že je třeba navrhnout nový rámec. Zjednodušeně řečeno, politik je někdo, kdo dokáže říci: „Dělali jsme věci takto, ale to už není dobré. Od zítřka to budeme dělat jinak.“ To nemůžeme očekávat od žádné byrokratické instituce.
Dámy a pánové, vážení hosté této narozeninové oslavy, situace je taková, že v Evropě dnes chybí politici a je plná byrokratů. A aby toho nebylo málo, je tu ještě problém, že z intelektuálního hlediska ovládla správní instituce progresivní liberální hegemonie importovaná ze Spojených států. Máme co do činění s velmi neobvyklou směsicí. Místo politiků jsou na vedoucích místech byrokraté; tito byrokraté však nejsou ve svém světonázoru neutrální, jak by to u byrokracie mělo být a jak by jejich profese vyžadovala, ale jsou oddanými stoupenci progresivního liberalismu, který vznikl za oceánem a ovládl celou Evropu. Nepřišel jsem sem proto, abyste mě litovali, ale po tomhle si od vás opravdu zasloužím trochu soucitu. To je důvod, proč neexistují silní národní vůdci a v Bruselu má samotný pojem „silný vůdce“ negativní konotace. Takže pokud se někdo odváží v Bruselu říct, že je potřeba silný vůdce, dostane se mu toho nejnegativnějšího hodnocení, jaké si lze představit. Říci, že je zapotřebí silných vůdců, není dovoleno.
Maďarský model
Po tomto bych měl odpovědět snad na poslední otázku: Co může v takové situaci udělat střední Evropa a co může udělat Maďarsko? Vzhledem k tomu, co jsem řekl, jsem si vždycky myslel, že v této situaci mají Maďaři zvláštní odpovědnost. Především proto, že nemáme liberální hegemonii: tu jsme zlomili v roce 2010. Žádná hegemonie neexistuje: existuje pluralita. Neexistují žádné koaliční bitvy, protože máme velmi silný mandát od voličů. V ulicích nejsou žádné nepokoje, není žádná migrace a počet migrantů v Maďarsku je nulový – není ani jeden.
Maďarsko má tedy čas – má čas přemýšlet o budoucnosti Evropy. A to nám dává pocit odpovědnosti. Této odpovědnosti jsme se snažili dostát tím, že jsme vyvinuli jiný model. To, o čem jsem dosud hovořil, nazýváme bruselským modelem Evropy. Když se podíváme na to, co se děje v Maďarsku, necháme-li stranou liberální urážky – nějak je odbourejme, i když to není snadné, protože tvoří tlustou vrstvu – a podíváme se za tyto politické bitvy a prozkoumáme podstatu a charakter struktur, uvidíme, že v Maďarsku existuje jiný model. Říkáme mu fungující maďarský evropský model. Samozřejmě víme, kde je naše místo. Jsme desetimilionová země. Mám tendenci říkat, že můžeme říkat zajímavé věci, ale ne důležité. Nyní tedy říkáme něco zajímavého, protože jsme vyvinuli jiný sociální, politický a ekonomický model než ten, na kterém je založen Brusel. Nyní stručně a okrajově popíšu některé z jeho pilířů či prvků.
První je, že nepřijímáme ekonomický koncept sociálního státu. V západní Evropě je sociální stát něco, co znamená, že stát musí svým občanům zaručit určitou úroveň blahobytu. S tím nesouhlasíme. U nás existuje stát pracovní. Takže nejdříve musíte pracovat. A pokud člověk pracoval, výsledkem bude prosperita. Ne naopak, opačně to nefunguje. Takže my samozřejmě chceme prosperitu pro Maďary, ale stát ji nemůže zaručit. Musí být vyprodukována, vytvořena, odpracována. Je zapotřebí výkon. To samozřejmě znamená zcela jiný typ sociálního systému v Maďarsku, mnohem tvrdší a chladnější systém, než je obvyklé v západní Evropě. Vážené publikum, důvodem, proč migranti nepřicházejí do Maďarska, není jen to, že je zastavujeme na hranicích obrovským plotem. Jen v letošním roce naše pohraniční stráž zabránila 270 000 pokusům o nelegální překročení hranic – 270 000 pokusů. Ale jedním z důvodů, proč nepřicházejí, je to, že pokud někde chtějí být, nebude to v Maďarsku; protože podle maďarských zákonů může migrant přicházející do Maďarska dostávat pouze sociální dávky, které může dostávat maďarský občan. A protože je zde vše vázáno na práci, je v této oblasti naše atraktivita poměrně omezená.
Druhým pilířem tohoto maďarského modelu je po ekonomice založené na práci to, že demografické problémy chceme řešit rodinnou politikou namísto migrace. O tom teď nechci mluvit, protože je to téma na samostatnou konferenci. V Maďarsku jsme dosáhli obratu v rodinné politice, ale nedosáhli jsme demografického obratu. Velkou otázkou do budoucna je toto: Podaří se nám to? V poměru k HDP vydáváme v Maďarsku na rodinnou politiku více než kterákoli jiná země v celé Evropě. Otázkou je, zda se nám podaří udržet úroveň naší populace vlastními silami. O tom se rozhodne v příštích deseti či více letech. Dalším pilířem našeho modelu je tzv. rovná daň: velmi nízké daně, kdy každý platí 15 procent. Ti, kdo mají děti, mohou platit ještě méně a tuto částku lze odpustit. Neexistuje žádná dědická daň, daň z příjmu právnických osob je nejnižší v celé Evropě a nedosahuje ani 10 procent a existuje záplava přímých zahraničních investic – to vše podporujeme. Součástí této strategie je podpora rodinných hodnot, nikoliv genderu. Součástí naší strategie – a v tomto smyslu je Maďarsko paleokonzervativní – je, že ústava říká zcela banální věci. Například říká, že manželství je svazkem jednoho muže a jedné ženy. Nebo říká něco tak zcela banálního, až se člověk trochu stydí: v ústavě je napsáno, že otec je muž a matka je žena. Zní to primitivně, ale mohu to omluvit jen tímto: my nejsme primitivní – svět je.
Další součástí maďarského modelu je, že nechceme vytvořit další ekonomickou zeď mezi Východem a Západem, ale máme ekonomickou strategii, která spočívá v tom, že v Maďarsku spojujeme nejlepší technologické společnosti z Východu s nejlepšími technologickými společnostmi ze Západu. Máme průmyslové závody, kde vedle sebe působí obrovské německé a čínské investice, které vyrábějí společné výrobky. To je jiná strategie než oddělování, snižování rizika, o kterém v Evropě tak často slyšíte.
Pokud jde o politický život, máme pluralismus namísto progresivní liberální hegemonie a v našich debatách v Evropské unii reprezentujeme suverenistickou pozici.
Tomu říkáme maďarský evropský model. Dobrou zprávou je, že funguje – ačkoli bylo tisíckrát a na tisíci místech napsáno, že tento čmelák nelétá. Nebo že tento tvor neexistuje. Vždycky vytahuji zkušenost ze svých studií biologie, že existuje matematický popis čmeláka dokazující, že těleso takové velikosti a s tak malými křídly nemůže létat. Ale čmelák to neví, a proto létá. V důsledku toho nesmíme věřit, že tento model nefunguje, protože funguje.
V letech 2022 a 2023 se svět otočil vzhůru nohama. Vzpomeňte si, že v roce 2020 byl COVID, pak válka. A přestože se světová ekonomika v roce 2022 obrátila vzhůru nohama, Maďarsko mělo rekordní investice, nejvyšší v Evropské unii, rekordní zaměstnanost a rekordní vývoz. A v roce 2023 budeme mít opět rekordní investice, rekordní zaměstnanost a rekordní vývoz. Jen si to představte: Maďarsko je na 96. místě na světě podle počtu obyvatel, ale na 31. místě podle objemu vývozu. V některých technologiích jsme druzí, třetí nebo čtvrtí. A to se stalo, dámy a pánové, zatímco jsme v Evropské unii pod finančními sankcemi. Evropská unie odmítá – protiprávně odmítá – převést finanční prostředky, na které má Maďarsko nárok. Jedná se o 3 až 4 miliardy eur ročně. V těžkých letech jsme byli rekordmany, přestože nedostáváme 3 až 4 miliardy eur, které nám náleží. Přesto je náš model schopen těchto výsledků dosáhnout.
Co by měla Evropská unie po tom všem udělat? Slibuji panu šéfredaktorovi, že teď už opravdu přestanu. V Maďarsku existuje kalvínský vtip, v němž se malé dítě ptá svého otce, kdy už kazatel skončí kázání. „Synku, on už skončil,“ říká otec, „on prostě nemůže přestat mluvit.“ Pokusím se tomu vyhnout. Co by tedy měla Evropa v této situaci dělat? Především potřebujeme scénář a musíme být připraveni, pokud Spojené státy Evropu opustí – částečně nebo úplně. Kromě toho se musíme vážně zabývat vytvořením evropských bezpečnostních a vojenských záruk. K tomu je třeba rehabilitovat schopnosti politického vedení a zapomenout na postmoderní bláznovství o vedení. Frankensteinovské teorie, které byly vypuštěny z katedry sociologie do politiky musí být zapomenuty a musíme se vrátit ke klasické evropské politické a vůdcovské kultuře. A hlavně musíme vychovat novou generaci politiků, kteří vstoupí do politiky. Politika však dnes není atraktivní. Nejtalentovanější mladí lidé do politiky nepřicházejí, což může být problém – zejména na konzervativní straně. Potřebujeme vychovat novou generaci konzervativních politiků a nemůžeme přijmout výmluvu připomínající scholastické filozofy, že nevstoupí do vody, dokud se nenaučí plavat. Musíme mladé lidi hodit do hlubokých vod, aby se mohli naučit plavat. Jinak v Evropě nebude žádná generace mladých konzervativních politiků. Jsem přesvědčen, že v debatě o oddělení, odtržení a propojení se zbytkem světa bychom měli zaujmout pozici propojení. Evropa musí znovu získat kontrolu nad svými vlastními hranicemi.
A co evangelizace?
A na závěr si dovolím jednu opatrnou poznámku ke křesťanství a křesťanské kultuře. Jsem přesvědčen, že křesťanskou kulturu je třeba podporovat, a bylo by dobré, kdyby ji doprovázela evangelizace – ale to je daleko mimo mé politické kompetence a je to jiný svět. Pokud však znovu nezískáme víru v to, že následování cesty navržené Kristem je cestou ke svobodnějšímu, lidštějšímu a životaschopnějšímu světu, a právě tam najdeme konečnou otázku a odpovědi v lidském životě, pokud tuto víru znovu nezískáme, bude velmi obtížné učinit Evropu opět nezávislou a úspěšnou.
Summa summarum, co jsem vám, dámy a pánové, chtěl říci, je, že vám přeji vše nejlepší k narozeninám, že Maďarsko není černou ovcí, ale první vlaštovkou, a že se těšíme na ty další!
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
200 Kč
500 Kč
1000 Kč