Varování před „tribalismem“, tedy kmenovým smýšlením, patří dnes k oblíbeným řečnickým obratům. Ale co prožívá člověk, který je skutečně součástí kmene? Na to odpovídá americký válečný reportér Sebastian Junger ve své knize Kmen: všichni chceme někam patřit (Brno : BizBooks, 2017).
Krátká překvapivá myšlenka, která válečnému reportérovi Jungerovi otevřela dveře do mnoha diskuzních pořadů, zní: Válečné trauma (posttraumatická stresová porucha, PTSD) možná není ani tak způsobeno zážitkem boje, ale prostředím, do kterého se veteráni navracejí. Nikoliv frontou, ale zázemím. Procento vojáků, trpících PTSD, se úměrně zvyšuje vzdáleností bojiště od domova. A naopak nepřímo úměrně zvyšuje vzhledem k míře zapojení celé společnosti do konfliktu. V Izraelské armádě, bojující obvykle přímo za humny za účasti většiny obyvatelstva, se PTSD téměř nevyskytuje. Vzácné je ale i u kmenových válek v Africe. PTSD nebylo příliš časté u veteránů druhé světové války, která zasahovala celou americkou společnost. U „menších“ válek – jako Vietnam nebo současný Afghánistan – je nepoměrně častější. A to i u nijak zvláště bojově exponovaných jednotek.
Chlad v zázemí
Junger byl jako reportér po několik měsíců nepřetržitě zařazen s malou skupinou vojáků na předsunuté pozici v Afghánistánu. Vychází tak z vlastní zkušenosti: Po návratu z konfliktu bolestně postrádal neustálou fyzickou přítomnost té malé skupiny lidí. V civilu mu chybělo vědomí, že na jeho jednání v každém momentu závisí život členů jeho „tlupy“. A stejně tak vědomí, že každý člen tlupy je za něj připraven položit život.
Junger shledal, že v Afganistanu poprvé okusil zkušenost, na kterou je lidský mozek původně stavěn: Život v úzce spolupracující, těsně vzájemně závislé skupině 15–30 osob. Způsob života, kterým žil lidský druh po větší část své historie. Po návratu z Afganistanu jemu i vojákům, se kterými válku prožíval, nejvíce chyběla hloubka a intenzita mezilidských citů. Jak víceméně přímo konstatuje, v civilu prostě mezi lidmi nebylo tolik lásky, jako ve válce. Vojáky podle Jungera ničí hlavně chlad prostředí, do kterého se vrátili, nikoliv situace ohrožení a násilí, ve kterých se ve válce nacházeli.
Stesk po válce
Junger cituje mnohé zajímavé situace intenzivního ohrožení a násilí, které ve skutečnosti vedly k zlepšení duševního stavu účastníků: Bombardování Londýna, za nějž ustaly sebevraždy i příliv pacientů do psychiatrických léčeben (zcela proti očekávání válečných úřadů). Teroristické útoky 11. září v New Yorku, během kterých mimochodem dočasně zcela vymizely příznaky PTSD u mnoha obyvatel města – vietnamských veteránů. A poměrně rozsáhlá část je věnována překvapivé nostalgii obyvatel Sarajeva po časech válečného obležení. Český čtenář může částečně srovnat se zvláštně euforickou atmosférou našich povodní.
Ještě bližší srovnání se nabízí se zkušenostmi absolventů základní přípravy naší profesionální armády či aktivních záloh. Není to nijak extrémní zkušenost, přesto je civilnímu způsobu života a jeho prožívání zcela vzdálená. Téměř všeobecná sdílená zkušenost absolventů vojenského výcviku je příznačná: Domácí prostředí o jejich vyprávění nestojí a často je přímo aktivně odmítá. Během výcviku a pár týdnů po něm se mnoho čerstvých vojáků v civilním prostředí těší „domů“ do kasáren, ke „svým“, kteří rozumějí.
Jungerova kniha vyvolala v anglosaském světě zaslouženou pozornost. Je to kniha o jednom fenoménu, který většinou uniká naší pozornosti. Argument knihy zní: Současný západní člověk se cítí nepotřebný, protože ho jeho společenství skutečně nutně nepotřebuje. Ničí život na jeho jednání přímo nezávisí, za jeho vlastní život nikdo přímo neručí.
Pozor ale!
Sám Junger přiznává, že co zažil s vojáky v Afghánistánu, v civilu prostě zažít nejde. Junger je fascinován životem v indiánském kmeni. Jen spíše okrajově zmiňuje nesmlouvavou brutalitu kmenového společenství vůči těm, kdo do kmene nepatří nebo porušili jeho normy. V kmeni jsme si skutečně daleko více bližními – ti mimo kmen však lidmi téměř nejsou. A člověkem přestává být i ten, kdo překročí některé z pravidel, nutných pro sebezáchovu kmene. Domorodé kmeny i armády po většinu dějin například za zbabělost popravovaly prakticky na místě, často bez soudu.
Ale loajalita k vlastním lidem, pokud ji neomezuje ohled na spravedlnost, kterou člověk dluží každému člověku, je neřestná. I když někdy nastávají důvody, proč zabít lidskou bytost, důvod někoho mučit tři dny u kůlu najdeme těžko. V táboře Komančů si také těžko někdo bude číst v koutku Aristotela a nejlepší nápad to nebude ani v táboře mechanizované pěchoty. Že je něco extrémně příjemné ještě neznamená, že je dobré se tomu zcela oddat. Evropská tradice je cenná právě v nalezení rovnováhy mezi soukromým – rodinným, intimním – a veřejným – obecním, státním. Nestabilita mnoha států třetího světa pochází právě z hluboké loajality k vlastnímu klanu a absence citu pro vyšší celky obce a státu. K nim samozřejmě nechováme tak silné city, ale chápeme jejich důležitost. Jak vždy říká můj kamarád, původem z Keni: „U vás může být demokracie snadno. Vy jste jeden kmen a v rámci kmene si volíte různé strany. U nás všichni volíme stranu našeho kmene.“
Proč se vracet z války
Přesto považuji Jungerovu knihu za jeden z nejdůležitějších hlasů našeho času. Výrazně individualistickému člověku dnešní doby připomíná, že motivem tribalismu není nevzdělanost, chudoba ani žádná jiná věc, kterou by mohla odstranit „osvícená opatření moudrých“ tohoto světa. Důvodem života v kmeni je prostě to, že je extrémně citově naplňující. A to ne tak, že by byl náhražkou chybějících běžných vztahů: Běžné vztahy moderního života se naopak jeví jako náhražka ve srovnání s intenzitou vzájemnosti v kmeni.
Jungerovi veteráni se v knize celkem shodují, že nejtěžší na válce bylo s válkou přestat. Nehledá se těžko důvod, proč v kmeni být, těžko se hledá důvod, proč jej opustit. Jungerova kniha tak nezamýšleně vznáší otázku nad převažující utilitární etikou, jejímž cílem je maximalizace blaha člověka. Pokud jde v životě pouze o libé pocity, pak je pro většinu lidí nejlepší přidat se k námořní pěchotě nebo k Talibanu. A vlastně je jedno, ke kterému kmeni to bude.
Tomáš Pavelka
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!