Proč o změnu pohlaví žádají na západě více muži a na východě ženy? Uspokojivě na to nedokáží odpovědět ani sexuologové

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že nikdo ze sexuologů nezpochybňuje nutkavou, biologicky danou potřebu mnoha lidí změnit svou pohlavní identitu. A stejně tak nekritizuje účinnou pomoc, kterou je dnešní společnost schopná takovým lidem s poruchou pohlavní identity nabídnout. Druhá věc jsou ale změny zákonů, vedoucí v Evropě i na celém světě ke stále širšímu otevírání možností například pro ty jedince, kteří chtějí změnit pohlaví i bez operačního zákroku. A to vyvolává řadu dalších nedořešených otázek například v oblasti rodinného práva a adopce dětí.

K věcnější diskusi na toto téma by mohlo přispět i zjištění, které rozhodně není nové, ale teprve nyní se o něm (alespoň z laického pohledu) začíná mezi sexuology více mluvit. Hned několik odborných studií potvrzuje zajímavý fenomén jakési „geografické čáry“, která rozděluje Evropu na část s převážně mužskými žadateli o změnu pohlaví a část s převažujícími ženskými žadatelkami.

A tato čára prakticky kopíruje dřívější hranice mezi komunistickým východem a socialistickým západem. Zatímco v socialistických zemích před pádem totality výrazně (až několikanásobně) převažovaly ženské žadatelky o změnu pohlaví nad mužskými žadateli, v západních zemích v poměru 3:1 naopak převažovali žadatelé-muži.

„Vyplývá to ze studií, publikovaných například v Archives of Sexual Behavior (akademický časopis v sexuologii, pozn.red),“ řekl INFO.CZ Ivo Procházka, známý český sexuolog a zástupce přednosty Sexuologického ústavu VFN a 1. LF UK.

Po změně režimu se tento rozdíl (alespoň v případě Česka) zmírnil, ovšem stále v určité podobě přetrvává. Zatímco v západních zemích připadají tři mužští žadatelé o změnu pohlaví na jednu ženu, v České republice je poměr stále opačný.

Za posledních 10 let požádalo v ČR příslušnou odbornou komisi o souhlas s dokončením pohlavní přeměny formou operačního zákroku 1108 lidí, z toho bylo 695 žen (63 %), zbytek mužů.

Jedno z možných vysvětlení tohoto fenoménu spočívá podle Procházky v tom, že přeměna muže v ženu byla za socialismu psychicky i logisticky mnohem komplikovanější než naopak. „V podmínkách nízké informovanosti, obecně patriarchální společnosti a rovněž nezbytnosti určité asertivity při prosazení svých potřeb to pacienti s přeměnou muže v ženu u nás měli mnohem těžší,“ uvedl Procházka.

Když se žena měnila v mužského jedince, lépe podle něj zapadla do obrazu typického muže a nevykazovala tak často osobnostní anomálie. Muži, kteří toužili po přeměně v ženu, naráželi obecně na horší překážky. „Znám několik pacientek, původně mužů, kteří pomoc vyhledali až v devadesátých letech, protože při prvních pokusech byli neúspěšní, byla jim nabízena homosexuální adaptace apod.,“ uvedl Procházka.

Z obecného pohledu je tak možné, že v těch státech, které zažily před rokem 1989 totalitní režim, přetrvávají určité genderové stereotypy tohoto typu dodnes. Svědčí o tom možná i další zajímavý fakt, a sice to, že tak jako je v poměru žádostí o přeměnu „muže v ženu“ či „ženy v muže“ rozdělená Evropa, je rozděleno i Německo.

Mezi obyvateli východního Německa, žijících na území bývalé Německé demokratické republiky v komunistickém bloku, převažují v žádostech o změnu pohlaví výrazně ženy, v západním Německu naopak muži. Ivo Procházka ale zároveň připouští, že ani toto „sociologicko-psychologické“ vysvětlení uspokojivě nevysvětluje, proč je rozdíl mezi východem a západem v tomto případě tak velký.

„Že by za to mohly biologické faktory, tomu moc nevěřím. Spíše si myslím, že tam mohou být ještě nějaké jiné psychosociální faktory, které nás nenapadly. Prostě občas něco nevíme, a je sporné, jestli se nám to vůbec podaří zjistit,“ uvedl Procházka.

Podobně hovoří i další známý český sexuolog Petr Weiss. Podle něj rozhodně nelze vysvětlit diagnózu transsexuality tím, že má člověk nějaký sociologický nebo psychologický problém a řeší ho změnou pohlaví, i když to s jeho problémy přímo nesouvisí. „Domníváme se, že dispozice jsou vrozené, ale neznáme je,“ řekl INFO.CZ Weiss.

Psychologické a sociologické faktory ale mohou mít podle něj souvislost s tím, kolik transsexuálů se odhodlá ke změně a vyhledá pomoc. „Asi nikdo z nich ten dlouhý a bolestivý proces přeměny nepodstoupí, pokud skutečně necítí nesnesitelnost žití v cizím těle,“ míní Weiss.

Česko má podle něj v tomto směru oproti jiným zemím tu výhodu, že se diagnóza transsexuality dlouhodobě sleduje a ověřuje, nejde vůbec o jednoduchý proces. „Proto je naprostá většina našich pacientů se změnou pohlaví spokojená,“ uvedl Weiss. V zahraničí s liberálnějšími zákony se poměrně často stává, že pacienti po čase chtějí změnu vrátit a žít znovu s původním pohlavím. Případně jsou se změnou prostě nespokojeni.

Málo známý fakt o „genderově“ rozdílném přístupu ke změnám pohlaví na západě a východě tak podle některých odborníků nabízí zajímavý příspěvek do diskuse, nakolik by měl být přístup k transsexualitě liberálnější. A kam by měla až zajít snaha společnosti liberalizovat vztahy lidí k jejich vlastní sexualitě.

V některých zemích jako například v Německu nemusejí žadatelé o změnu pohlaví podstoupit operativní změnu pohlavních orgánů, stačí, když předloží na své vlastní náklady dva nezávislé lékařské posudky, které potvrzují, že jsou skutečně transsexuály.

V Argentině dokonce není nutné ani lékařské dobrozdání. Muži i ženy si mohou změnit pohlaví na základě svého přání a deklarované sexuální identity. Bavorský parlament zase nedávno řešil případ poslance Markuse Ganserera, který dosáhl toho, aby se k němu ostatní poslanci chovali (včetně oslovení) jako k ženě, i když u něj ještě nebyla přeměna úředně dokončena.

„Kdo jiný, než člověk sám, by měl vědět, kdo je a kým se cítí. Na to nepotřebuji žádné dobrozdání,“ řekl Ganserer, z něhož se později stala Tessa Gansererová. Velmi liberální přístup ke změně pohlaví v některých zemích, někdy až absolutní, ale podle některých odborníků vytváří značně složité situace v dalších oblastech, jako je třeba rodinné právo. A to třeba v případech, jako se to stalo v Británii, kdy transsexuál v průběhu přeměny porodí dítě.

Část odborníků proto varuje před tím, aby bylo i evropské právo v oblasti změny pohlaví liberalizováno po argentinském či jiném podobném vzoru nad rámec lékařsky uznané diagnózy transsexuality. A právě do této diskuse by mohlo možná přispět i zjištění o „sociálně-psychologických faktorech“ toho, proč v jedné „polovině“ Evropy mají o změnu pohlaví výrazně větší zájem muži a ve druhé ženy.