Proč Katalánsko není evropský Hongkong

Marian Kechlibar přirovnal v pondělí (s trochou nadsázky) postup španělské justice a evropských politiků během krize v Katalánsku k politice Číny v Hongkongu. Realita je taková, že Katalánská vláda neměla vůbec právo vyhlásit referendum o nezávislosti, samo Katalánsko se ve Španělsku těší vysoké autonomii a fotky či videa zasahujících španělských policistů obvykle vynechávají předchozí akce radikálních demonstrantů.

Když v roce 1975 Španělsko zahájilo proces přechodu k demokracii, jednou ze zásadních změn bylo vytvoření autonomních společenství v rámci jedné země. Na základě španělské ústavy a Statutu o autonomii se Katalánsko do značné míry spravuje samo. Má rozsáhlé pravomoci v oblasti vybírání daní, zdravotnictví, sociálního zabezpečení nebo školství, na první pohled okrajovou, ale v kulturních reáliích Španělska důležitou funkcí, je pravomoc autonomní vlády schvalovat učebnice bez ohledu na centrální vládu. Školní docházku včetně středních škol a univerzitního studia je možné absolvovat v katalánštině, která je spolu se španělštinou oficiálním jazykem.

Katalánský pašalík

Katalánsko má i vlastní věznice a dokonce i ozbrojené policejní složky Mossos d’Esquadra. Konkrétně ty jsou v posledních letech předmětem množství skandálů z důvodu své politizace a protiprávního jednání. Výmluvný může být případ odposlouchávání pevné linky bývalého španělského ministra vnitra z let 2011 až 2015 v jeho barcelonském domě, o kterém informoval deník El Mundo. Pokud má někdo obavu o stav a nezávislost španělské justice, je tento případ zneužití odposlechů katalánskou autonomní vládou vhodným místem, kde začít.

Při časté kritice počínání španělské justice je nutné zdůraznit i fakt, že katalánská autonomní vláda má právo vyhlašovat konkurzy na soudce a státní zástupce pracovně umístěné v Katalánsku a tito musí mít dostatečnou znalost katalánštiny pro výkon svých povolání. To fakticky znamená, že jimi jsou pouze Katalánci. Katalánsko má navíc, krom značných kompetencí v oblasti administrativy, jako jedna z šesti historických oblastí Španělského království i legislativní pravomoc v oblasti práva občanského.

Gumové projektily…

Sociálními sítěmi se zhruba od konání ilegálního referenda o nezávislosti šíří fotky a videa násilných zákroků španělské policie proti demonstrantům. K těm se v poslední době přidaly komentáře připodobňující počínaní španělských bezpečnostních složek s těmi v Hongkongu. Jedná se však o naprosto nevhodný příměr.

Za prvé všichni Španělé bez ohledu na to, v které části Španělského království žijí, mají ústavní právo na shromažďování, na demonstrace chcete-li. Pokud španělská policie použila proti demonstrantům sílu, nebylo to pouze ze snahy demonstrace rozehnat, ale zpravidla z důvodu ochrany majetku a zdraví druhých. Výmluvným argumentem pro toto tvrzení může být vyjádření katalánského (autonomního) ministra vnitra z 20. října 2019 v tom smyslu, že je rád, že o víkendu došlo k rabování obchodů a zranění policistů v menší míře než v pátek 18. října, to bylo zraněných policistů 96. Fotografie vyrabovaných obchodů si může každý dohledat na internetu. Zda má policie nečinně přihlížet, nebo zasáhnout, zatímco je z obchodů loupeno zboží a hoří auta, je patrně obecně otázka na úlohu práva ve společnosti a zda ho má stát vymáhat. Nevím, zda by masivní letáková kampaň „nerabujte“ byla v tomto smyslu účinnější než obušek.

Podle zákonných norem

Kontroverznější otázkou může být, jak měla španělská vláda reagovat na vyhlášení referenda o nezávislosti Katalánska ze strany místní autonomní vlády. Ovšem v situaci, kdy španělský právní řád autonomním oblastem vypsání referenda na jejich území bez dalšího nepovoluje, bylo na místě ilegálnímu referendu zabránit. Je vůbec otázka, zda volení představitelé státu mohli konat jinak než zasáhnout, aniž by se vzepřeli vlastním přísahám a povinnostem.

Ostatně španělská ústava – podobně jako naprostá většina ústav – si nárokuje právo na územní celistvost a jiná zákonná cesta pro katalánskou nezávislost než změna ústavy ratifikovaná v referendu konaném po celém Španělsku není. Pokud tedy mělo Španělsko ústavní krizi, kterou vypsání referenda v Katalánsku bylo, přežít jako právní stát, nebylo jiného zbytí než referendu zabránit. A to třeba i použitím přiměřených donucovacích prostředků. V situaci, kdy katalánská vláda nezákonně rozmístila hlasovací urny po celé autonomní oblasti, bylo na místě, aby celostátní bezpečnostní orgány tyto urny zabavily a pokud jim v tom bylo fyzicky bráněno, je logické, že četnictvo a policie použili síly. Stranou nechme zdokumentované případy volebních podvodů.
Mimochodem, nejedná se o projev svévole a zvůle, jak tomu nepochybně je v Číně, celou dobu se postup španělské vlády řídí předem domluvenými zákonnými normami schválenými demokraticky zvolenými zástupci. Druhou stranou mince jsou pak samotné politické argumenty pro nezávislost, k těm v následujících pár řádcích.

Nezávislost ano nebo ne?

Mezi dva nejčastější argumenty pro nezávislé Katalánsko patří především jednak kulturní a politický útlak ze strany zbytku Španělska a za druhé důvody ekonomické. K otázce kvality právního státu a kulturní a politické samostatnosti byl, myslím, uveden dostatek faktů. K otázkám ekonomickým se dostaneme.

Je mnohokrát omílaným omylem, že zbytek Španělska ekonomicky vysává Katalánsko. Ano, Katalánsko je ekonomicky jednou z nejvýkonnějších oblastí Španělska, má to však minimálně dvě silná „ale“. Za prvé v Katalánsku žije relativně hodně lidí (např. o cca milion víc než v autonomní oblasti Madrid), tudíž se v žebříčcích ekonomické výkonnosti dle celkové výše HDP tradičně dělí o první místo právě s Madridem. Pokud ale srovnáme mnohem důležitější HDP per capita, které o ekonomické situaci vypovídá mnohem více, je výsledný obraz odlišný, na hlavu je katalánské HDP až čtvrté v pořadí, a to po Madridu, Baskicku a Navaře (Rusko má absolutní HDP vyšší než Lucembursko, což snad neznamená, že je bohatší).

Dalším důležitým bodem, který zůstává ve veřejné debatě obvykle nezmíněn je fakt, že se v Barceloně podobně jako v Madridu soustřeďují velké korporace, které zde mají daňový domicil. Španělsko nemá pouze jedno finanční a businessové centrum, jako např. Česká republika, nýbrž má dvě, právě Madrid a (hezčí) Barcelonu. V obou městech se tak soustředí zisky z celého Španělska, ať už jde o banky nebo velké průmyslové podniky. To znamená, že zdaleka ne všechno HDP vedené jako „katalánské“ zde skutečně i vzniklo. Otázkou také zůstává, zda by společnosti prozatím sídlící v Barceloně zůstaly i po případném vyhlášení nezávislosti.

Rozsudky? Co jiného?

Úkolem soudů je nestranně soudit dle platného práva, tolik k základům dělby moci ve státě. Španělské orgány veřejné žaloby pro důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti obvinily představitele katalánské autonomní vlády. Jak se ukázalo, ke spáchání trestných činů došlo. Nejvyšší soud shledal, že nedošlo k „povstání“ (rebelión), nýbrž pouze ke „vzpouře“ (sedición), „neposlušnosti“ (desobediencia) a zpronevěře. Jedná se o nuance španělského trestního práva, rozhodným pro nespáchání rebelie, ale byla skutečnost, že se obžalovaní nedopustili vzpoury násilně. To že byli katalánští politici odsouzeni je mimochodem jeden z principů, za který bojují i demonstranti v Hongkongu. K demokratickému zřízení zkrátka patří i tresty za předem vyjmenované činy. Právo na územní celistvost je jedním ze základních kamenů práva ústavního i práva mezinárodního veřejného.

Levicový separatismus

Jak Marian Kechlibar správně píše, není vůbec jisté, jak by případné hlasování o katalánské nezávislosti dopadlo. V Katalánsku žije početná skupina lidí, kteří se za Katalánce nepovažují, či se cítí zároveň Španěly a Katalánci a i na ty je třeba myslet. Nakonec v Barceloně proběhla 12. října demonstrace za setrvaní v království, které se dle deníku ABC zúčastnilo na 200.000 lidí. Při té se nerabovalo, tudíž se jí nedostalo odpovídajícího mediálního zájmu.

A zcela na závěr, katalánský separatismus je v zásadě (až krajně) levicový. Veřejným tajemstvím je podpora místní vlády imigraci ze zemí s jiným než hispánským kulturním dědictvím, jako je na příklad Maroko, oproti imigraci ze zemí Latinské Ameriky. Jihoameričané s sebou totiž přinášejí separatistům nelibou španělštinu a afinitu k národní jednotě, zatímco Maročany po kurzech katalánštiny se zbytkem Španělska pojí pramálo.

Marian Kechlibar by mohl zkusit uprostřed demonstrací formulovat svůj poměrně silný názor na již zmíněnou migraci, bylo by zajímavé sledovat, jak by se k němu radikálnější demonstranti zachovali a zda by se pak nemodlil za rychlý policejní zásah. Možná by také změnil názor, kdyby byl majitelem jednoho z vyrabovaných obchodů.


Autor je studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, toho času studující ve španělské Seville. Na střední škole studoval ve Valencii, je předsedou spolku bývalých studentů česko-španělských bilingvních gymnázií.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč