Řada komentátorů nenechává na ČSSD nit suchou za to, že se nechá mistrovat od Babiše a Zemana. Jan Hamáček je karikován jako prasátko, špalek na štípání dříví či rohožka. Místy to připomíná spršku, která před deseti lety z liberálních médií neobjektivně pršela na ODS, nálepkovanou tehdy jako strana kmotrů. Přestože ji tito komentátoři většinou nevolí, tak jim najednou její osud leží na srdci, a ženou ji z vlády pryč, i když by to vyvolalo další destabilizaci nebo předčasné volby, na které bude mít peníze zase jen Babiš.
Nic ve zlém – názor, že solidní levicovou stranu u nás potřebujeme, i když ji nevolíme, není nijak objevný. Potřebu silné ČSSD lze podpořit i snahou, aby na levici nekralovala KSČM. Ta je ideově navenek levicová, ale svým charakterem a věkem členstva pocitově připomíná spíš jakousi pseudokonzervativní stranu, určenou hlavně pro frustrované lidi a částečně zaměnitelnou za SPD.
Stačilo pár let počkat
ČSSD se ale vůči KSČM může vyhranit jen částečně. Její členskou základnu totiž z nemalé části tvoří bývalí komunisté. Vstoupili do ní v polovině 90. let, v době nárůstu preferencí za předsednictví Miloše Zemana. Byli to většinou lidé, kteří v KSČ byli čistě kvůli prospěchu, v té době už nikdo soudný nemohl věřit komunistických ideálům. Už se vědělo, jak režim funguje, co dovolí a co ne a že na Západě je líp.
Slibný růst kariéry těmhle lidem utnul listopad 1989, ale jak se ukázalo, jen na chvíli. Nebyli zas tak zlí, aby je „nové pořádky“ zcela odstavily. Jen tiše odložili legitimaci a čekali. Za pár let se je pocit studu přešel a rozkoukali se. Pochopili, že pokud chtějí být zastupiteli měst a krajů, tak musí vstoupit do nějaké strany. A sociální demokracie pro ně byla ideální variantou. Nikdo je nemohl vinit z příliš okatého převlékání kabátů (jako ty, kteří šli do pravicových stran), a své předlistopadové angažmá si pro sebe i okolí zkoušeli obhájit heslem „levice mi byla vždycky blízko“.
Tihle „kádři“ měli nos na to, že ČSSD pod Zemanovým vedením poroste. Program je ale nezajímal. Tím se zadělalo na průšvih ideové neukotvenosti, která se obnažuje zvlášť dnes, kdy místo dělící linky levice/pravice začíná být výraznější linie liberální/konzervativní. Ideově je tak ČSSD navenek levicová, klidně i s přídomkem „liberální“, ale uvnitř, zvlášť v nižších úrovních členské základny jsou pragmatici, kterým by možná řada dotazníků diagnostikovala určitý typ konzervatismu. ¨
Foldyna a Dienstbier
Kdybychom to chtěli ukázat na dvou extrémech, vezměme Jiřího Dienstbiera mladšího a Jaroslava Foldynu. U prvního slyšíme témata jako rovnost pohlaví, propagace menšin, kosmopolitní chvála globalizace, a u druhého zase vidíme zaťatou „obranu tradičních hodnot“, těžkou kritiku migrace, národovectví, bohužel (a není to jen Foldynův případ) ještě šmrcnuté obdivem k Rusku.
Při takovém rozptylu členské základny je na místě se ptát, jak vlastně strana mohla vyprofilovat tak kvalitní české premiéry, a snad lze říct i „pravé sociální demokraty, ve kterých není lsti“, jako Vladimíra Špidlu nebo Bohuslava Sobotku. Odpověď není těžká: Dokud strana vyhrávala volby a tím pádem uměla uspokojovat touhu svých pragmatických členů po lukrativních mandátech, tak tento rozdíl mezi předsedou a typickým řadovým členem nevadil.
Jenže jakmile preference spadly, pnutí zesílilo a nastal proces hledání viníka. Pragmatici tak začali kritizovat „sobotkovské“ křídlo za přílišnou kritiku Babiše a Zemana, v pozadí ale spíš byla touha po návratu moci pomocí demagogické zemanovštiny či Paroubkova buldozerového stylu. Řada z nich mluví o tom, že strana opustila tradiční levicová témata a že se stala jakousi „oranžovou TOP 09“ (termín Michala Haška). K tomu je ale třeba zmínit celosvětové souvislosti v tom, že tradiční sociálně-demokratické strany se často proměňují v bojovnou moderní „novou levici“, a tím logicky vyvolávají reakci na druhé straně fronty (například v podobě zvolení Trumpa).
ČSSD by tak namísto otázek, zda se formálně (ne)odstřihnout od Zemana či Babiše, měla řešit spíš to, zda chce i ona jít radikálnější cestou nové levice, nebo být dál tradiční českou, neelitářskou „soc-dem“ partají. V druhém případě by v sobě mohla snést i některá konzervativnější témata (např. negativní dopad globalizace a hlavně vyhroceného klimatického alarmismu na chudší vrstvy). To by jí pomohlo oslovit i část manuálně pracujících, lidí z venkova a seniorů, aniž by ztratila vzdělanější lidi z měst, učitele a další státní zaměstnance.
Zpátky od ANO a SPD
Zároveň by jako ukotvená strana s cennou vnitrostranickou základnou mohla působit jako hráz proti všem současným i budoucím hnutím, počínaje ANO a konče Piráty. A pokud by vlna populismu těchto hnutí dál sílila a ohrožovala fungování demokracie, pak by jí nezbylo než se s ostatními demokratickými stranami spojit v „základním demokratickém minimu“ (termín komentátora Bohumila Doležala). Na závěr osobní dodatek: Ač ČSSD volím jen výjimečně ve druhém kole senátních voleb, moc bych jí přál dobré rozhodnutí a aby se k ní navrátila aspoň část rozumných voličů, kteří utekli k ANO či SPD.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!