Co je člověku „přirozené“? Jaká je lidská přirozenost? To jsou otázky, které si lidstvo kladlo odjakživa, ale v naší době nabývají zcela nové naléhavosti. Budoucí odpovědi mohou mít totiž dalekosáhlé důsledky.
Objevují se totiž dříve nemyslitelné technické možnosti, jak do lidského života zasahovat. A změnilo se duchovní klima: křesťanství, které bylo osou evropského života od 4. století, ztrácí v Evropě vliv. Počítalo vždy s neproměnnou lidskou přirozeností, danou Božím záměrem jednou provždy. Člověk podle něj má být „obrazem Božím“, bytostí mezi zvířetem a andělem; všichni lidé jsou si svou přirozeností rovni, všichni jsou Božími dětmi a mají v Božích očích „od přirozenosti“ stejnou hodnotu.
Z toho ovšem vyplývaly i mravní příkazy, uplatňované bez ohledu na rasu, pohlaví, čas a místo. Křesťanští misionáři si nedělali starosti s myšlenkou, že jejich zvěst nezapadne do místních poměrů, třeba v Asii, v prostoru velmi odlišných tisíciletých tradic. Křesťanství se považovalo za univerzálně „aplikovatelné“ kdekoliv a kdykoliv. Vždyť jeho nauka a úkol nést „dobrou zprávu“ světu byly přikázány samotným Bohem.
Tyto ideje jsou v Evropě dnes menšinové a ve vyhraněné podobě neurčují veřejnou debatu. Současně s tím se však povážlivě rozkývala i sama myšlenka lidské přirozenosti. Člověk se už nepovažuje za uskutečnění božské ideje. Prázdné místo vyplnila myšlenka vývoje. Evoluce, jak dnes nepochybně víme, zahrnuje celý Vesmír, nevyjímaje naše staré dobré chemické prvky, nemluvě o galaxiích a hvězdách. Ve vesmírném dění se odehrávalo a odehrává drama vývoje pozemského života, kterému je podrobeno všechno, včetně člověka.
Věda o životě „bez života“
Myšlenkový vývoj novověké Evropy, započatý v 17. století lidmi, jako byli Descartes, Galilei a Newton, směřoval postupně k tomu, aby se biologie stala „vědou bez života“, přesněji řečeno bez vnitřního života živých bytostí. Vzorem vědeckosti se stala přírodověda se svou ústřední metodou vše měřit a vypočítávat. Vzorem přírodovědy se stala fyzika. Biologie postupně zapomínala, že život je především prožívání, a teprve pak mechanismus. Naučila se studovat živé bytosti podobným způsobem, jakým fyzika studuje atomy, chemické reakce a elektřinu, tj. zvenčí, jako by živé bytosti neprožívaly a jako by je právě schopnost prožívání zásadně neodlišovala od věcí, jež zkoumá fyzik.
Okolo roku 1800 začínalo být jasné, že život na Zemi nebyl vždycky takový, jako dnes. Evoluční nauka byla v rukách Lamarckových stále ještě nakloněna myšlence vývoje živých organismů jaksi ve svém zájmu, účelně a smysluplně. Bylo však jen otázkou času, kdy vystoupí někdo s myšlenkou, že evoluce je poháněna nikoliv skutečnými účely (ty přece vyžadují nějaký rozum, který je schopen vidět dopředu), nýbrž „přežíváním nejschopnějších“.
To bylo jádro nauky, se kterou přišel v roce 1859 Charles Darwin. Jako hlavní utvářecí sílu evoluce označil „přírodní výběr“, slepou a vůči živáčkům vlastně zcela bezohlednou sílu. Přirozená variabilita (rozdílnost mezi jedinci téhož druhu) je v darwinismu náhodná, pouze ti jedinci, kteří jsou schopni po sobě zanechat nejvíce životaschopného potomstva, se stávají vítězi scény a postupně určují další evoluční postup. Kromě genetické proměnlivosti jsou stejně důležitým faktorem podmínky prostředí (v neodarwinistickém pojetí vlastní autor přírodního výběru).
Na promítacím plátně našeho lidského sebepochopení začala blednout tvář člověka jako obrazu Božího, zatímco stále zřetelněji vystupovaly obrysy tváře člověka-lidoopa. Pod vlivem darwinismu se začal člověk chápat jako produkt už nikoliv účelného, nýbrž bezcílného evolučního procesu, produkt kutění „slepého hodináře“, jak to plasticky vyjádřil apoštol pokřesťanské a antikřesťanské ideologie, britský biolog Richard Dawkins.
Potřeba orientace
Evoluční biologie ovšem není jedinou příčinou úpadku obrazu člověka jako Bohem uskutečněné ideje s konstantní a „spolehlivou“ lidskou přirozeností. V průběhu intelektuálních dějin Evropy, jež (se započítáním židovské tradice) trvají více než tři tisíce let, působí hlubinné proudy, které vynášejí na povrch jednou víc Platónovy ideje, jindy víc Lucretiovu (okolo 97 př. n. l. – 55 př. n. l.) dynamičnost vesmírného dění. Křesťanství vsadilo spíše na první proud, ale je otázka, jestli byl tento historický sňatek nutný a jestli je pro naši pan-evoluční dobu ještě nosný.
Bylo by velmi složité, snažit se postihnout a analyzovat všechny okolnosti, jež vedly ke stavu, kdy se myšlenka lidské přirozenosti stala problémem. Je to úkol historiků myšlení a náboženství, ale i sociologů a psychologů. Musíme vzít jako fakt, že dnes není ve veřejné rozpravě shoda v tom, jaká je lidská přirozenost, co je ještě „přirozené“ a co už je „nepřirozené“. Shoda navíc nepanuje ani v otázce, zda je o „přirozenosti“ člověka vůbec ještě vhodné mluvit. Přitom potřeba orientace v tomto směru je víc než jasná, jak ukazují následující příklady.
Kde začíná a kde končí pozměňování naší tělesnosti, aby ještě dodrželo jakousi tušenou normu toho, co je člověku přiměřené, tedy přirozené? Medicína je mimo pochybnost, pokud se drží hippokratovského „primum est non nocere“ (především neškodit). Podání léků, chirurgické operace směřující k navrácení správné funkce (všimněme si tohoto hodnotou a účelností nabitého výrazu!) – to všechno přijímáme bezproblémově. Okruh technických možností medicíny se však obrovskou rychlostí rozšiřuje, což nastoluje s nečekanou naléhavostí zmíněnou otázku přirozenosti.
Ještě nedávno řešili katolíci dilema, zda je přípustné regulovat oplození technickými prostředky. V porovnání s novými problémy, se to zdá být zanedbatelné. O několik řádů vyšší jsou otázky, před kterými stojíme dnes. Bude ještě přirozené, a tedy eticky přípustné, vytvářet odvážné kombinace člověk-stroj (samozřejmě elektronický nebo nano-technický)? Kdy už je nepřípustné zasahovat do genotypu zárodku, který je určen k dospění? Co v případě jasných genetických nemocí? A co směrem k vyššímu nadání, třeba v hudbě nebo cirkusové akrobacii? Lékařskou etiku zde čekají těžké chvíle.
Jiný příklad, naštěstí doufejme spíš módní než trvalý, představuje velký rozruch, který v anglofonní oblasti působí genderová ideologie. Je v lidské přirozenosti, aby byla jen dvě pohlaví? Nebo je jich tolik, kolik je anatomických fyziologických a behaviorálních (chování se týkajících) variant? Je konkrétnímu jedinci přirozené to pohlaví, které se konstatuje při porodu, nebo to, kterým se později cítí?
Celková tendence v genderovém hnutí směřuje ke stále větší volnosti a odpoutanosti od biologické přirozenosti – přes „fluidní“ gender až po výstřelky popírání samotné tělesnosti jako plnoprávné složky lidské přirozenosti. Pojem přirozenosti a jejího zapírání se projevuje i ve sportu. Je etický akutní nebo dokonce chronický (hormonální) doping? Je etická „inkluze“ transgenderových osob, tj. připuštění sportovců, kteří změnili pohlaví, k soutěži v rámci svého formálně nového pohlaví? Jde přitom o aktuální praktický problémem v prostředí, kde vládne genderová ideologie.
Pevná půda pod nohama?
Už jen ten sám fakt, že si klademe otázky, jestli je něco ještě přirozené, a tedy eticky příkladné nebo aspoň přijatelné, ukazuje, že existenci lidské přirozenosti většinou cítíme. Její krajní popírači by asi v soužití s ostatními lidmi nemohli obstát, poněvadž by rušili zažité a časem ověřené kulturní normy. Budili by pohoršení a možná i rušili sám civilizační provoz, nutný pro přežití lidské populace. Už dnes například ohrožují anglický systém zdravotního pojištění přehnané požadavky LGBT lobby (je třeba rozlišovat LGBT bližní a LGBT lobby), aby bylo transsexuálním osobám zaručeno právo mít potomky, což je sice technicky možné, ale extrémně nákladné.
Najít v našich neklidných dobách pevnou půdu pod nohama nebude snadné. Můžeme jistě sáhnout po naší biologické (fyzické i duševní) vybavenosti jako živočišného druhu. Jsme Homo sapiens L., který se na Zemi vyskytuje zhruba 200 000 let. Jestli se odhaduje průměrná doba jednoho druhu v paleontologickém záznamu na 5 milionů let, pak jsme nejen mladí, ale i velmi neměnní, a to jak z hlediska jednotlivého lidského života, tak i z hlediska celých kulturních epoch. Problém je v tom, že lidská kultura je sice naší biologickou vybaveností podmíněna, ale nevyčerpává se jí.
Významní filosofové a filosofičtí antropologové (Hegel, Heidegger, Plessner, Scheler) věděli, že člověk má „dvojí přirozenost“. Je současně duchem a věcí, andělem i zoologickým druhem (degradování první z obou složek je příčinou zásadní omezenosti darwinismu). S kulturou je však z hlediska „přirozenosti“ potíž. Mezi lidmi na zeměkouli je taková pestrost, že hledání společné „přirozenosti“ není jednoduché. Etnoantropolog Philippe Descola říká: „Nevím, co je lidská přirozenost. Viděl jsem reakce různých lidí na různé životní situace, například na smrt, narození, lásku či násilí – a byly neuvěřitelně rozmanité… Proto bych ´lidskou přirozenost´ definoval, pokud bych měl, snad jedině jako schopnost produkovat tuto rozmanitost“.
Můžeme se tedy nějak poučit z nám „od přírody dané“ vybavenosti či podstaty? Jen velmi zhruba, poněvadž kultura překrývá mnoho z toho, co je nám dáno od přírody. Jistě je proti přírodě sebeohavení (mutilace), antikoncepce, sebevražda, umělý potrat. Příroda zná jen dvě pohlaví, poněvadž primární funkcí pohlavnosti je reprodukce druhu; různé vrozené varianty genetiky, morfologie a sexuální funkce je nutné brát jako selhání reprodukční funkce druhu. Ve světě kultury (a která lidská populace je bez kultury?) jsou ovšem stavy, kdy příroda selhává, často hodnotově přeznačeny, technickými prostředky modifikovány a lidskou solidaritou tlumeny.
Naše „od přírody daná“ druhová podstata je nám víceméně přístupná. Můžeme ji empiricky zkoumat, není ale jasné, co si s tímto poznáním počít v otázce naší vlastní „přirozenosti“. Na počátku třetího tisíciletí zůstáváme sami sobě záhadou.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!