Francouzský prezident Macron jako kdyby se snažil přehlušit domácí problémy co nejambicióznější politikou evropskou. Svůj program nazvaný „Za evropskou renesanci“ představil v otevřeném dopise, jehož text byl otištěn ve většině francouzských médií. Obsah je jasný a dal bych se shrnout do několika málo slov – integrovat, globalizovat a progresivně ekologicky sjednotit.
Macron plánuje založit několik nových evropských institucí, mezi nimi například evropský azylový úřad a evropskou klimatickou banku. Zároveň představil značně kontroverzní ambici dosáhnout nulové produkce oxidu uhličitého do roku 2050 a samozřejmě nesmí chybět ani tradiční vyhlášení války proti tzv. fake news, které by měla v reformované Evropě potírat zvláštní evropská agentura. Je zde také první nástřel naprosto absurdního plánu společné sociální politiky, jejíž forma ale nebyla v prohlášení blíže specifikována. Elysejský palác zkrátka zatím neopustily vize silně centralizované Evropské unie, která bude po odchodu Británie stát pouze na dvou německo-francouzských pilířích. Ekonomická a vícerychlostní EU je již stejně realitou a v současné době se musí pouze rozhodnout, kdo bude v rámci EU tahat za kratší provaz. Německo se pod Merkelovou do značné míry ideově vyčerpalo a umožnilo tak francouzskému prezidentovi tahat z bezedné integrační studny jeden nápad za druhým. Ten své budoucí vize neopírá jen o společnou celoevropskou armádu a silnou pohraniční policii, ale také o nalezení viníků ve střední a východní Evropě. Nadcházející euro volby jsou proto důležitější než se na první pohled může zdát, a budou rozhodovat o roli národních států v Macronově reformované unii.
Politik, který nezapadá
Kdo je tedy Emanuel Macron? Politik, který nezapadá do jednoduché pravo-levé škatulky. V Elysejském paláci sedí člověk, který na rozdíl od svého předchůdce dokázal jedno – vyhnal do ulic téměř celé francouzské obyvatelstvo od kolonie Guadalupe po poslední vesnici na Korsice. Jde skutečně o unikátní počin a to i navzdory tomu, jak moc jsou Francouzi stávkami a protesty vyhlášení.
Macron se na počátku své prezidentské kariéry chtěl za každou cenu vystříhat chyb, které způsobily pád Francoise Hollanda, a proto před volbami v roce 2017 představil vizi středové horizontální politiky, ve které ustoupil ze socialistického kurzu svého předchůdce. Sehnal podobně jako český premiér Andrej Babiš lidi z pravé i levé části politického spektra a vytvořil z nich nepříliš kompaktní vládu s cílem oživit francouzskou politiku nejenom ekonomicky, ale také kulturně a ekologicky. S heslem „nikdo mě nemůže označit za levicového socialistu ani pravicového liberála“ vyrazil úspěšně do zatím posledního politického klání. Jeho rozhodnutí nespojit své síly s žádnou etablovanou politickou stranou mu vyneslo oblibu u francouzských medií a pověst černého koně voleb. Jeho hnutí En marche! se vyznačovalo značně velkorysou a širokospektrální politikou a její PR oddělení vypracovalo detailní plán pro každou společenskou vrstvu francouzského obyvatelstva. Zpočátku byly Macronovy postoje označovány za středové až sociálně liberální, ale postupem času byl francouzskými levicovými médii označen za prezidenta bohatých a konzervativními kruhy za socialistu a příznivce proimigrační politiky otevřených dveří. Na internetu kolují stovky videí, která se snaží odhalit a spočítat, kdy si nejvyšší francouzský vládní představitel protiřečí nebo lže, a časově to vydá na několik sérií populárního seriálu Hra o trůny. Definovat nebo zaškatulkovat tohoto prezidenta jednoduše nelze.
Na domácí scéně se Macron potýká se zcela zásadním problémem – nemá žádného přirozeného koaličního spojence, na kterého by mohl svalit vinu za pomalou realizaci slibovaných reforem. V parlamentu proti němu brojí jak Národní fronta Marie Le Penové, tak komunisté Jeana-Luca Mélenchóna z hnutí Nepodrobená Francie. Celková nespokojenost a dramatický propad prezidentovy popularity vyvrcholil v listopadu minulého roku, kdy do ulic vyrazilo hnutí Žlutých vest. Tehdy šlo ještě o značně heterogenní skupinu frustrovaných lidí, kteří se nevyznačovali žádným společným programem, ani je nezaštiťovala žádná významná odborářská organizace. Většina účastníků se rekrutovala za pomoci sociálních sítí, kde aktivní youtubeři informovali o připravovaných protestních akcích. Mainstreamová média zde hrála marginální roli a způsob, jakým prezentovala celou problematiku veřejnosti, způsobil další odliv jejich čtenářů směrem k alternativním informačním zdrojům.
Dám vám odklad, ale jen dočasný…
Hnutí Žlutých vest ale nevzniklo ze dne na den a jeho kořeny lze hledat mezi znechucenými obyvateli menších měst a obcí, kteří se z průmyslového sektoru přesunuli na často nestabilní zaměstnání v terciální sféře. Značným problém je i drahá veřejná doprava, především vlaky a meziměstské autobusy. Zejména jižní regiony mají značně zanedbanou a podfinancovanou autobusovou síť, která nemůže stačit potřebám cestujících. Kvůli těmto problémům je mnoho lidí odkázáno na svůj vůz, jehož kvalita v mnoha případech jen stěží splňuje nově zaváděné ekologické normy. Není tedy divu, že zavedení ekologické daně z pohonných hmot bylo poslední kapkou, která roztrhla přehradu pravicových i levicových vášní.
Macronův postoj k nově vzniklé situaci rozhodně nelze charakterizovat skautským heslem „Vždy připraven.“ Jeho poradci naprosto neodhadli nejen záměr, ale zejména pohnutky protestujících. Macron proto vypadal ve svých vyjádřeních překvapivě nejistě a jeho přístup by se dal zjednodušit na tvrzení: Musíme těm ignorantům vysvětlit, co je potřeba. Oni zatím nechápou, co je to ekologie. (C’est de l’écologie, il faut le faire). Běžné Francouze ale trápí úplně jiné, daleko přízemnější problémy. Těmi jsou třeba dluhy, se kterými se potýkají skoro všechny francouzské regiony. Většina nespokojenců má obavy o svoji kupní sílu a rostoucí daňové zatížení jim na klidu nepřidává. Jako jeden příklad za všechny se obecně udává rostoucí cena cigaret, která vtiskla účastníkům demonstrací pejorativní označení „Ti, co kouří cigarety a jezdí dieslem.“ Cena cigaret již v minulém roce překročila psychologickou hranici 10 eur za balíček a neustále roste.
Přes veškerou kritiku ze strany politiků a médii ulice nakonec donutila francouzského vládce k ústupku a k šestiměsíčnímu odkladu, který ovšem hlubokou krizi nemá šanci vyřešit. Macron a jeho tým pouze čeká na vhodnější dobu letních prázdnin a demonstranty prozatím uklidnil příslibem navýšením minimální mzdy. Nicméně ani sebelepší načasování či rétorický výstup nedokáže změnit současnou mrtvolnou ekonomickou situaci. Prezidentova politika totiž nemá žádné hmatatelné a v reálném životě měřitelné výsledky. Spotřeba francouzských domácností stagnuje a tempo růstu HDP zaostává za unijním průměrem, zatímco nezaměstnanost v minulém roce stoupla o 0,5 %. Recesi podle ekonomů odvrátil v posledním kvartálu pouze mírně posilující export, ale tento výsledek je příliš chabý na to, aby donutil postupně se radikalizující Francouze k návratu domů. Mladí aktivisté totiž rozpoznali, že je vhodná doba tlačit na nahlodanou vládu a stupňovat své požadavky. Kabinet ale nemá kam moc ustupovat, protože na rok 2019 našponoval rozpočtový deficit na 2,8 procenta HDP, tedy těsně pod tříprocentním limitem EU. Macron tak stěží může vyhovět dalším požadavkům, mezi nimi je například i dlouho slibovaná, ale velmi nákladná reforma penzijního zabezpečení. Žluté vesty se mezitím vyvinuly do značně agresivního a nesmlouvavého hnutí, na které už policejní síly nestačí a do ulic musí nastoupit armáda. S postupem i formou reforem nesouhlasí více než polovina Francouzů (53 %) a vláda je pomalu s rozumem v koncích.
Muž mnoha tváří
Kdo tedy je prezident Macron? Jde bezesporu o výrazného státníka, který se nebojí předkládat více či méně bizarní návrhy a neváhá mávat před očima ostatních politiků výjimečným stavem. Je to člověk s vizemi o pevně integrované a homogenní Evropě, kde suverénní stát bude hrát čím dál tím menší roli. Na druhou stranu je to ale politik s vysoce flexibilním způsobem vládnutí a uvažování. Jeden den je schopen metat hromy a blesky na zaostalé a nevzdělané Francouze z chudých departmentů a hned druhý den ho můžete potkat v zapadlé vsi, jak účastně hovoří s místním obyvatelstvem o cenách spotřebního zboží. Je to zkrátka muž mnoha tváří, ale také přesvědčivých argumentů, které je schopen přetavit do poctivé politické mravenčí práce na úrovni francouzských regionů. A to je právě ten směr, jímž by se měl ubírat i do budoucna.
Jakub Bronec,
Autor je historik a sociolog.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!