Přečetli jsme si – teror ctnosti ve Velké Británii

Daniel Kaiser v týdeníku Echo přinesl rozhovor se známým dramatikem, novinářem, zakladatelem svobodných škol Toby Youngem, který je motorem Free Speech Union (Unie pro svobodu projevu). FSU nabízí právní a další služby lidem, kteří jsou perzekvováni pro svoje názory. Ano, v dnešní Velké Británii… Stojí za to si přečíst alespoň to nejpodstatnější z rozhovoru.

Co jsou dnes, v létě 2020, nejkontroverznější témata, věci, u nichž se netoleruje disent? Na dálku se mi zdá, že první místo bude teď asi držet Black Lives Matter, ale co donedávna tak citlivé věci jako agenda LGBTQ+ nebo globální oteplování, nezapomnělo se na ně tak trochu?

Máte pravdu v tom, že dnes je velmi, velmi těžké zpochybňovat výklad, v němž jsou Velká Británie a Spojené státy americké systémově rasistické země. Zvlášť po protestech hnutí Black Lives Matter. Má to řadu hmatatelných následků, především to, že se na mnoha pracovištích zavádějí povinná školení pro rozeznání podvědomých předsudků (v originále unconscious bias training – pozn .red.), a současně byly vytvořeny možnosti pro zaměstnance, jak mohou nahlašovat své kolegy, které podezírají z rasismu. To je dnes nejnedotknutelnější téma. Na druhé místo co do nekritizovatelnosti bych umístil názor, že transženy jsou ženy a že mají požívat stejná práva jako ženy, včetně přístupu do čistě ženských prostor a k čistě ženským aktivitám. Což pochopitelně není totéž jako být přítelem LGBTQ+ komunit. Mimochodem, normální lesby a gayové v této kultuře aktuálně jako by poněkud vyšli z módy. Po transženách následují v intersekcionální hierarchii útlaku transmuži, potom muslimové, lidé se smíšeným původem (anglicky dual heritage – pozn. red.), za předpokladu, že jejich dvojité dědictví obsahuje i určitou dávku afrického původu. Následují invalidé, mentálně nemocní, děti…. Ale samozřejmě že i nadále je společensky obtížné vznášet námitky proti představě, že naše planeta je bezprostředně ohrožena katastrofou, kterou zavinilo globální oteplování.

Roste teď po tom vzepětí kolem BLM i v Británii počet lidí, kteří se na vás obracejí o pomoc?

Ano, zatímco do června, kdy i Británií prošlo hnutí BLM, jsme dostávali zhruba půl tuctu žádostí týdně, během této kampaně stejné množství, ale denně. Jak to vzniklo? Když BLM protesty v červnu explodovaly, mnoho lidí neobeznámených s ideologií Woke (Procitnuvší, uvědomělí – pojmenování, které pro sebe nově používají zastánci politické korektnosti – pozn. red.) přistupovalo ke stoupencům BLM jako ke kterékoli jiné skupině levicových aktivistů. Vyjadřovali pochyby nad empiričností jejich tvrzení o systémovém rasismu u policie a u soudů. Upozorňovali, že podle většiny měřítek patří Británie a Spojené státy mezi nejméně rasistické země na světě. Odmítali, že by oni sami nebo instituce, ve kterých pracují, měli něco společného s ideologií bílé nadřazenosti. Nepochopili přitom jednu věc – že tohle není normální politická debata. A že tvrzení hnutí Black Lives Matter a jeho příznivců jsou vystavěna po vzoru náboženských dogmat, která se nesmějí zpochybňovat, protože v ten moment se dopouštíte hereze. Spousta takto se provinivších lidí byla následně potrestána, argumentovalo se, jako kdyby jejich neochota přijmout agendu BLM do posledního písmene byla důkazem jejich rasismu. Někteří z nich přišli o práci, jiní se omluvili a přistoupili na to, že absolvují školení k rozpoznání svých podvědomých předsudků. Ještě jiní byli v uvozovkách jen napomenuti. Odešli s výstrahou, že pokud by cokoli z toho, co řekli, ještě někdy zopakovali, tak už je čeká vyhazov.

Můžete našim čtenářům dát nějaký konkrétní příklad typický pro vaše kauzy?

Z poslední doby třeba případy Nick Buckley a Stuart Peters. V obou případech jsme se angažovali a oba dopadly dobře. Nick Buckley před devíti lety založil nadaci Mancunian Way, která v Manchesteru pomáhá mladým lidem různé barvy pleti zvednout se ze sociálního dna. Letos v červnu Nick na svém blogu zkritizoval BLM, napsal, že jejich deklarované cíle jako ukončení bílé nadvlády nebo rozbití nukleární rodiny jsou neomarxistické, a podobně. Strhla se bouře na sociálních sítích. Tedy… bouře. Na petici žádající jeho odvolání se sešlo 465 podpisů. Přesto ho dozorčí rada odvolala. Uspořádali jsme kontrapetici, tu podepsalo 17 500 lidí. A sehnali jsme mu právníka. Nakonec se Nick mohl vrátit na místo výkonného ředitele nadace, kterou založil. Dozorčí rada rezignovala a už je obsazena novými lidmi.

Happy end měl i případ Stua Peterse. To je moderátor rádia Manx na ostrově Man. Na začátku června měl během jednoho nočního vysílání tu troufalost, že si dovolil nesouhlasit s názorem posluchače, který Stuovi předhazoval, že prý žije ze svého bílého privilegia. Po stížnosti začal moderátora vyšetřovat veřejnoprávní regulátor pro komunikaci. Stu byl odstaven od mikrofonu. Šli jsme do toho, bylo to zjevné porušení jeho práva na svobodu projevu. Před dvěma týdny regulační úřad Peterse očistil a on se od 1. srpna vrátil ke své práci.

Proč si vlastně lidé tu kulturu rušení nechají líbit?

Platformy jako Twitter se vyvinuly v nástroje pro trestání disentu. Jsou to nástroje velmi výkonné, přestože trestem je tu jen veřejné zostuzení a v některých případech ztráta zaměstnání. Jen velmi málo lidí má v sobě vnitřní sílu odolávat veřejnému pranýřování. Naprostá většina lidí chce být hlavně oblíbená ve společnosti, a aby se vyhnula neoblíbenosti, je ochotná zajít daleko.

A když už jsme u Velké Británie, tak ve stejném týdeníku přináší Ondřej Šmigol zprávu o tom, že skotská vláda se pustila do usměrňování vyjadřování, které nemá v západní Evropě obdoby. „Jde o návrh nového zákona o nenávistných zločinech. Již se proti němu spojily tak rozdílné organizace a osobnosti, jako je představitel pana Beana Rowan Atkinson, katolická církev, skotská policejní federace, britská národní sekulární společnost, skotská právní společnost a skotská verze české advokátní komory. Svorně varují před nebezpečím ohrožení svobody slova.“

„Základním problémem je, že zákon zavádí nový zločin ‚podněcování nenávisti‘, za který hrozí až sedm let vězení. Podněcování nenávisti by se člověk dopustil, pokud by se choval ‚výhružným, sprostým nebo urážlivým‘ způsobem se záměrem vyvolat rasovou nenávist nebo pokud by to byl pravděpodobný důsledek. Podobné je to v případě „výhružného nebo sprostého“ (ale ne urážlivého) chování vůči věku, náboženství, postižení, sexuální orientaci, transgenderové identitě a ‚variacím v pohlavních charakteristikách‘. Další nový zločin obsažený v návrhu zákona je ‚držení pobuřujícího materiálu‘. Zákon pamatuje i na divadelníky. Za hru obsahující nenávistné zločiny budou moci jít před soud jak režisér, tak herci. Hlavní problém návrhu je, že nově by údajné vyvolávání nenávisti nemuselo být doprovázeno úmyslem. Stačí, aby někdo jiný se cítil uražen či ohrožen.“

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!