V Deníku N vyšel zajímavý esej Milana Petráka o tom, jak si progresivisté pod sebou sami řežou větev tím, že moc tlačí na pilu. Snad si to čtenáři i redakce Deníku N vezmou k srdci…
Petrák píše, že v minulosti progresivistické hnutí přineslo příznivé změny v podobě odstranění nejhorších forem rasismu a diskriminace. Ale jejich jemnější formy již nejsou na první pohled patrné a je nutno je pečlivěji hledat. „Mnozí levicoví aktivisté hledají natolik pečlivě, že vidí útlak a nespravedlnost kdekoli, kam se podívají. Mají pocit, že je obklopuje Zlo, které je nutné nekompromisně potírat. Za nejvyšší Zlo již není považována jen rasová nenávist, vyžaduje se víra, že komu se nedaří, je obětí systému. Vyhození z práce či pronásledování na sociálních sítích mohou přinést pouhé pochybnosti o progresivistických představách, jak znevýhodněným pomoci.“
Dochází přitom k zajímavému paradoxu, že oběťmi progresivistického černobílého vidění jsou muslimské ženy. „V USA žijící Alžířanka Karima Bennouneová si v knize Tady vaše fatwa neplatí smutně povzdechla, že západní levice podporuje kohokoli, kdo bojuje proti západním „imperialistickým“ vládám, tedy i islámské fundamentalisty, a to i na úkor lidí, kteří v muslimských zemích bojují za lidská práva.“
Ale ani západním ženám podle Petráka progresivismus vždy neprospívá. „Kvůli kampani MeToo je v USA mužští nadřízení méně přijímají do zaměstnání, aby předešli možným budoucím obviněním ze sexuálního obtěžování. Kromě toho se 27 procent mužů v průzkumu pro list The Guardian přiznalo, že se vyhýbají pracovním schůzkám, kde by jejich jediným partnerem byla žena.“ A přidává i příklady postižených mužů. „Na potíže mohou narazit i muži z menšinových skupin. Letos v červnu řidič náklaďáku Emmanuel Cafferty vystrčil ruku z okýnka a luskl prsty. O dvě hodiny později mu volal zaměstnavatel, že je propuštěn. Proč? Protože se přitom špičkou palce dotkl ukazováku. Toto gesto dlouho znamenalo jen „O. K.“, ale v roce 2017 vypustili uživatelé webu 4chan hoax, že jde o gesto bílých nacionalistů. Fake news byly prohlášeny za realitu a lidé, kteří toto gesto učinili, začali být pronásledováni (Cafferty je nejkřiklavějším z více příkladů propuštění či vyšetřování kvůli palci a ukazováku).
A tak boj proti privilegovaným bílým nacionalistům vyústil v marginalizaci bezmocného řidiče mexického původu.“
Jak snadno se šiřitelé progresivních myšlenek sami stanou obětí mlýnů, které pomáhají roztáčet, popisuje Petrák v následujícím příběhu ze spisovatelského prostředí. „Aspirant na spisovatelskou činnost Kosoko Jackson byl přesvědčen, že jedná správně, když se přidal k twitterovému davu útočícímu na mladou americkou spisovatelku čínského původu Amélii Zhao. Ta napsala čtenáři očekávaný fantasy román, jehož děj se odehrává v otrokářské společnosti. Útok za to, že si dovolila „přivlastnit si“ tragickou historii Afričanů, byl tak silný, že se raději rozhodla vydání knihy zrušit. Krátce poté vyrukoval se svou knihou Kosoko Jackson. Ten vsadil na jistotu. Je černý a gay, hrdinou jeho románu je tedy také černý gay. Zásada autenticity dodržena. Ale ouha. I jeho knihu smetla vichřice veřejného hněvu. Děj knihy se odehrává během kosovsko-srbské války a co hůře – hlavním záporným hrdinou je albánský muslim. Kosoko Jacskon si posypal hlavu popelem a knihu stáhl. Naopak Amélie Zhao se po přepracování textu vydání knihy přece jen dočkala.“
„Ke svému fungování potřebuje radikální progresivismus udržovat ve svých příznivcích dostatečnou hladinu negativních emocí. K tomu slouží předlouhý seznam „hříchů“, kterých se ostatní lidé dopouštějí: ten začíná známými a legitimními pojmy, jako jsou sexismus, rasismus, xenofobie, islamofobie, bílá nadřazenost a homofobie, a končí obskurními, jako jsou biologismus, klassismus, cissexismus, ableismus, bifobie, tokenismus a body shaming. Seznam hříchů obsahuje úctyhodný počet více než čtyřiceti položek). Vyhnout se důsledně všem je nemožné, progresivisté budou mít tedy vždy proti čemu urputně bojovat.“
Spíš Severní Irsko…
Ondřej Šmigol se v týdeníku Echo zaměřuje na možnost, že v USA vypukne občanská válka. „Polarizace a nedůvěra mezi republikány a demokraty vystoupala do závratných výšin. Americká města již několik měsíců sužuje rabování, vypálené obchody a rasové nepokoje. Jak republikáni, tak demokraté si připravují argumenty, proč jsou volby nelegitimní – pro případ, že by je prohráli.“ Místo opakování občanské války z 19. století se ale nabízí spíše paralela se Severním Irskem.
„Během konfliktu vláda ztratila kontrolu nad některými částmi Londonderry a Belfastu, v USA zase policie byla vyhnána z části centra Seattlu a zdá se, že úplně ztratila kontrolu nad Portlandem. Zpočátku britská vláda nemohla s děním v Severním Irsku moc dělat. Podobně je tomu s udržováním práva a pořádku v jednotlivých amerických státech, federální vláda toho příliš nezmůže. V podstatě jediným způsobem, jak zasáhnout bez souhlasu guvernéra, je aktivovat zákon o vzpouře a vyslat armádu.“
„Tak jako v Severním Irsku byly ozbrojené skupiny připraveny využít situace k boji, jsou podobné organizované skupiny i v USA. Nejvíc se mluví o Antifě. Ta na rozdíl od IRA, která si hrála na armádu, nemá žádnou pevnou strukturu, ale i tak existují náznaky, že v jejím rámci existuje skupina profesionálních rabovačů, kteří jezdí do ohnisek nepokojů a tam je přiživují. Například 70 % zatčených v Seattlu během nepokojů nepatřilo k jeho obyvatelům. Policie v Kenoshe zase hlásila, že se jí podařilo zadržet před městem kolonu aut vybavenou věcmi k rabování.“
„Proti nim stojí skupiny jako Proud Boys a Patriot Prayer. Ty jsou v médiích označovány za extrémně pravicové až fašistické, v tomto případě se tyto nálepky blíží pravdě, i když lepší označení by bylo dementní. Například členové Proud Boys při vstupu do organizace prohlašují „Jsem pyšný západní šovinista“, slibují, že nebudou masturbovat, a aby jim bylo přiznáno plné členství, musí se povinně porvat „za naši věc“. Právě tyto skupiny zorganizovaly průjezd pick-upů Portlandem (vlastně jakousi buranskou verzi oranžistických pochodů v Severním Irsku), při kterém mávaly vlajkami Trumpovy volební kampaně a po němž byl zabit jeden z jejich členů.“
Nebo RAF?
Avšak tyto paralely podle Šmigola pokulhávají. Zaprvé všechny výše popsané útoky nebyly organizovány žádnou skupinou, většinou šlo o činy jednotlivců. Zadruhé konflikt v Severním Irsku byl etnický.“To v případě USA neplatí. I když záminkou je údajný rasismus americké policie, nejde zdaleka o černošské protesty. Při prohlížení fotografií zadržených v Portlandu zarazí, že velká většina z nich jsou běloši. V průzkumu společnosti Gallup zase vyšlo najevo, že 61 % černochů si nepřeje méně policie, 20 % chce dokonce více policistů.“
„V tomto současní rabující připomínají jinou teroristickou skupinu, německou RAF. Ta také vzešla z protestů a z velké části ji tvořili relativně dobře zaopatření, ale krajně levicoví představitelé střední třídy a studenti. Během nepokojů v New Yorku dva mladí právníci Colinford Mattis (32) a Urooj Rahmanová (31) hodili Molotovův koktejl do policejního auta. Rahmanová krátce před incidentem řekla novináři, že „tyhle sračky neskončí, dokud je kurva všechny nezboříme“. Je možné, že symbolem nového násilí v USA se nestane vyčerpaný voják v zákopu, ale naštvaný advokát.“
Trump nebyl jediný
Tentýž autor se ještě vrací k obvinění z toho, že Trump podcenil hrozbu koronaviru. Píše: „Trump zdaleka není jediný, kdo vážnost situace zlehčoval. Média se hrozbě pandemie vysmívala. Demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová koncem února navštívila čínskou čtvrť v San Francisku, aby ukázala, že se nebojí. Podobně jednal starosta New Yorku Bill de Blasio, který se ze stejného důvodu vydal na cestu metrem. Oba předtím obdrželi stejné hlášení o vážnosti situace od centra pro kontrolu a prevenci nemocí jako Trump. Stejné hlášení obdrželi v podstatě všichni vrcholní politici v USA. Anthony Fauci, obdoba českého Romana Prymuly, v únoru tvrdil, že není potřeba, aby lidé měnili své zvyky, v březnu pak, že cesty na výletních lodích jsou v pohodě, pokud je člověk zdravý. Fauci také později přiznal, že vláda lhala ohledně doporučení nosit roušky, protože se bála, že by nezbylo na lékařské pracovníky.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme