Přečetli jsme si: nesnesitelná lehkost obviňování

Filozofka Tereza Matějčková se v Echu vrátila ke kauze německé jezdkyně Anniky Schleuové, která byla vyřazena z řad slušné společnosti, protože švihla koně bičíkem. A popisuje celý fenomén internetových honů na čarodějnice a neuvěřitelnou jednoduchost, se kterou dojde k imaginárnímu lynči provinilce.

„Pořádně do něj třískni!“ křičela trenérka na svou svěřenkyni Anniku Schleuovou, která se snažila přimět koně se zlověstným jménem Saint Boy, aby překonal byť jednu překážku. Nehrálo se o málo. Kdyby německá pětibojařka zvládla parkur aspoň obstojně, získala by na loňských olympijských hrách v Tokiu zlatou medaili. Jenže podle pravidel pětiboje absolvuje jezdec parkur na koni, který je určen losem. A vylosovaný parkurový kůň odmítal skákat.

Ztráta medaile nakonec byla ten nejmenší problém. Schleuová totiž koně při snaze přimět ho ke spolupráci několikrát udeřila bičíkem, do toho na ni hulákala trenérka a sportovkyně se rozplakala. Po několika minutách zápas s vystresovaným zvířetem vzdala, sesedla a mimo kolbiště se zhroutila. To ještě nevěděla, že nejtěžší chvíle kariéry ji teprve čekají.

Fotografie plačící ženy, která bije koně, obletěly svět – a byly ošklivé. Uživatelé sociálních sítí nyní vzali bič na Schleuovou. Jezdkyni zasypali nadávkami, vyjadřovali touhu ji utýrat, zloba se obrátila i proti rodinným příslušníkům, kteří si také nezasluhují nic menšího než pomalou trýznivou smrt. Místo toho, aby média klidnila absurdní vášně, spekulovala, jestli těch několik šlehnutí bičem již tedy bylo týrání, nebo vlastně ještě ne. Německý svaz ochránců zvířat této přehlídce trapnosti nasadil korunu, když na ženu podal trestní oznámení. Pořadatelé marně ujišťovali světovou veřejnost, že se „Svatoušek“ pár minut nato vesele proháněl po tokijských pastvinách. Marné byly řeči trenérů o tom, že takto týrání nevypadá, že o plnokrevníky je špičkově postaráno – masáže, biooves, vířivky…

Obhajoba je vyloučená

Místo posuzování míry zavinění se zostuzovalo, což je rozdíl. O vině se debatuje, pře, rokuje. Vina může být větší, menší, do hry vstupují polehčující a přitěžující okolnosti. Zostuzení je jiná hra: jeho cílem je celý člověk. Je-li někdo tyran zvířat, nesmíme se s ním bavit. Je zvrhlý skrznaskrz: nelze mu svěřit zvíře, dítě, nesmí být naším přítelem, je třeba jej vyhnat za hranice společenství. Protože je odsouzení absolutní, obhajoba je vyloučená. Je-li ve hře vina, bereme v potaz člověka jako osobu, která jedná v konkrétní situaci, a jestliže takovou situaci posuzujeme, my sami se jako individua ocitáme před výzvou myslet. Ale jde-li o zostuzení, nevystupujeme jako jednotlivci, nesoudíme, nemyslíme. Zostuzujeme jako členové skupiny, soudíme jako jednotlivci. V zostuzování se proto probouzí zkázonosná a elektrizující dynamika jinak popisovaná v souvislosti s moby, které stírají individualitu, osobní odpovědnost a soudnost.

Zostuzení má skutečně za cíl ničení – jestli ne ve fyzickém, pak jistě v sociálním smyslu. Zostuzovaného člověka vyobrazujeme jako neosobu, s níž se nediskutuje. Tomu, kdo se zastane neosoby, se může snadno přihodit, že rovněž získá rysy neosoby. To vyjevuje pozoruhodnou souvislost dvou fenoménů, které jsou pro západní společnosti příznačné: tzv. shaming, tedy systematické zostuzování neoblíbených (ne)osob, koncernů nebo problematického chování, a cancel culture, kultury rušení. V zostuzování se ztrácí tvář, ruší se osoba, zůstává neosoba.

Podstatné je, že stud a jeho cílené vyvolávání nestojí na myšlení a argumentech – a tady to začíná být problematické. Nepovažujeme-li stud za jeden ze zdrojů morálky, ale takřka za jediný, ocitáme se ve světě, jemuž vládne fastfoodová mravnost. Jejím hlavním rysem je, že nespočívá na obtížném, mnohdy nejednoznačném hodnocení míry zavinění či přemítání o tom, co je správné. Fastfoodová mravnost nabízí přichystané polotovary hodnot, seznam zavrženíhodného jednání i neosob.

V šedesátých letech minulého století René Girard, filozofický oblíbenec vývojářů ze Silicon Valley. Ten již tehdy formuloval jednoduchou poučku: Čím svobodomyslnější společnost, tím konformnější.

Normy a tradice

Jak je to možné? Padnou-li sdílené normy a můželi si člověk takříkajíc dělat, co chce, vzbuzuje to úzkost. Člověk totiž typicky neví, co chce. Nemá-li pevně dané směrnice v podobě norem či tradice, křečovitě se upne na druhé, jejichž stanovisko považuje za jediné měřítko dobrého života a jejichž soud pak získá absolutní hodnotu.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!