V týdeníku Echo vyšel velmi zajímavý rozhovor Daniela Kaisera s Vladimírem Wagnerem, který vyučuje na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT a pracuje v Ústavu pro jadernou fyziku AV v Řeži u Prahy. Nejzajímavější odpovědi přinášíme.
Jistě, dnes čelíme ohromnému tlaku hlavně od zelených organizací, aby se všechny uhelné elektrárny uzavřely do roku 2030. Otázka je, jestli to jde a jaký to má smysl. Protože jestliže se předtím uhelné elektrárny nenahradí jadernými, což, jak jsme si právě vysvětlili, se nenahradí, respektive budou se moci nahrazovat až rokem 2036 počínaje, budou se muset nahradit plynovými. Což nedává velký smysl. Plyn sice při přímém spalování vypouští poloviční až třetinové emise CO2, ale my ho chceme dovážet například z ruských ložisek nebo frakovaný z Ameriky. Při těžbě i dopravě zemního plynu uniká metan, což je skleníkový plyn mnohem silnější než CO2. A když započítáme úniky při těžbě a přepravě plynu, lehce se nám může stát, že emise budou u plynových elektráren zhruba stejné jako u uhelných. Prostě z environmentálního hlediska, z hlediska snižování emisí přeměna uhelných elektráren na plynové nic nepřináší. Čistě z hlediska spalování přímo v Evropě ano. Když Němci přejdou z uhlí na plyn, tak vykážou snížení emisí na polovinu. Metan uniknuvší po cestě z Ruska si do své emisní bilance nezapočítávají. Jenže klima je celosvětové. Kde přesně emise unikly, je klimatu jedno.
Všimněte si, že její programové prohlášení sice říká: Budeme se snažit odejít z uhlí do roku 2033. Ale do prohlášení včlenili velice důležitou podmínku, že totiž od uhlí odejdeme jen tehdy, pokud se podaří za něj vybudovat ekvivalentní náhradu, nejen v celkové výrobě, ale hlavně aby ta náhrada dodávala elektřinu v každém čase a v každém ročním období. Já samozřejmě chápu, proč environmentální aktivisté a po nich novináři z vládního prohlášení zdůrazňují rok 2033, a nikoli tu klíčovou podmínku. Můj názor je, že uhelné elektrárny vydrží do roku 2036, kdy je částečně mohou nahradit Dukovany, a možná až do roku 2040, kdy by mohly být dostavěny temelínské bloky.
V EU je dnes obrovský problém dotáhnout jakýkoli velký investiční celek. Jaderný blok je obří investice, v okamžiku rozhodování už potřebujete mít financování vyřešeno. Pokud není financiérem stát nebo pokud stavbu aspoň negarantuje, musí si investor peníze půjčit. Je to investice na sto let. Dvacet let plánujete a stavíte, následně budou reaktory v provozu klidně 80 let, možná i déle. Investice se vám vrací postupně. Soukromý investor se potřebuje pojistit proti investorskému riziku, nelze totiž vyloučit, že vláda jednou změní názor na jadernou energetiku a od jádra odstoupí. Na modelu financování závisí jak cena pojištění, tak cena půjčených peněz. A to pak významně spolurozhoduje o ceně elektřiny z toho bloku. Jestli je úvěr dvě, nebo šest, nebo osm procent, to jsou při takové sumě obrovské rozdíly a obrovské peníze. Pokud potřebujete návratnost do dvaceti let, musíte mít cenu elektřiny nastavenou vysoko. Anebo je zadavatelem čistě stát, a státu víc než na zisku pro akcionáře záleží na tom, aby měl za 60 roků stabilní a levnou dodávku elektřiny.
Ale také může přijít rozhodnutí, že zkrátka žádné uhlíkové neutrality dosaženo nebude. Pak můžete uhelné elektrárny provozovat déle, nebo můžete převést plyn z kategorie přechodných zdrojů do kategorie čistých zdrojů a nastavět plynovky. Možné je všechno. Švédsko si koncem 20. století vetklo přímo do ústavy, že do konce století odejde od jádra. Dodnes jaderné bloky provozuje, teď to dokonce vypadá, že bude stavět nové. Plyne z toho poučení, že když přijmete ústavu, která nerespektuje přírodní zákony, není ve vašich silách se ústavou řídit. Osobně si myslím, že stejné poznání, jistý druh vystřízlivění dožene i Německo, a dožene samozřejmě i nás. Jsou u nás sice lidé, kteří prohlašují, že Německo se zkrátka rozhodlo pro budoucnost postavenou na vodíku a že my musíme jít stejnou cestou. Už proto, že jsme jeho přívěsek. Ano, Němci se rozhodli vyrábět vodík, uskladňovat ho a spotřebovávat v energeticky chudších zimních měsících. Jenže odpovídající technologie zatím neexistují jinak než v náznacích. Absolutně se neví, jestli se to vůbec dá provést. A už vůbec nic se neví o tom, jak to bude ekonomické. Výroba vodíku elektrolýzou je strašlivě neefektivní. A uskladnění, manipulace s vodíkem jsou velice náročné.
Leckdo si neumí představit, že by to Němci – zrovna Němci! – neměli promyšlené. A my prý neprohloupíme, když je budeme následovat. Myslím, že to nemají promyšlené a do té zdi narazí. A dokonce, i kdyby nenarazili, tvrdím, že je absolutní nesmysl jejich energetickou koncepci kopírovat. Němci teď plánují postavit nejméně trojnásobek větrníků, než kolik jich ve větrné sezoně potřebují. A trojnásobek fotovoltaiky, než kolik potřebují při ideálním svitu. Čili v době, kdy ve střední Evropě bude svítit a foukat, budou Němci produkovat obrovské přebytky, ty se budou snažit udat do okolí. A kdybychom my následovali jejich příkladu, budeme mít přebytky ve stejnou dobu, akorát se pak s Němci budeme handrkovat, kdo koho svými přebytky oblaží. Kdežto v opačné situaci, v takové, jaká panovala například poslední dva dny, kdy vůbec nefoukalo (rozhovor vznikal ve čtvrtek 13. ledna – pozn. red.), Německo nemělo dost pro sebe a pálilo, co se dalo. Včetně staré nafty. My bychom se měli snažit o inverzi německé energetické koncepce: stavět zdroje schopné dodávat proud, i když nesvítí a nefouká. A nevytvářet velké přebytky v době silného větru a slunce. A obnovitelné zdroje budovat v decentralizované podobě.
Na stavbě reaktoru ve francouzském Flamanville nebo ve finském Olkiluotu se hlavně dramaticky ukázaly následky té obrovské přestávky, která v Evropě uplynula od postavení posledních bloků. Technologicky je takový blok velmi sofistikovaná stavba, která vyžaduje schopné a zkušené lidi. Ti se to musejí někde učit. Když stavějí svou první stavbu, logicky zakopávají o řadu problémů. Při druhé by už neměli zakopávat tolik, při třetí ještě míň. Svářeči, firmy, které dělají betonáže a podobně, celý ten řetězec dodavatelů schopný stavět reaktor se buduje za pochodu. V jiné situaci než Francouzi jsou Rosatom nebo Číňané, kteří stavějí kontinuálně řadu let. Ti dnes začínají nejen reaktorové nádoby sekat ve velkém.
U plynu se říká, že za aktuální drahotu můžou Rusové, což není úplně pravda. Jestliže všichni chtějí nahrazovat uhelné a jaderné elektrárny plynovými, roste pochopitelně spotřeba plynu a tím i jeho cena. A pokud jde o tuzemskou cenu elektřiny, vysoké ceny u nás vůbec nejsou dané situací v České republice, protože kdybychom nebyli propojení a neprodávalo by se přes evropský trh, tak by našimi závěrnými, cenu určujícími elektrárnami byly uhelné elektrárny, kde se těží uhlí přímo u elektráren. Ano, cena uhlí sice rostla taky, ale pozor – toho dováženého, které se dá prodávat. Cena uhlí hnědého, které se těží u nás, neroste. Hnědé uhlí se nikam neprodává, to není obchodovatelná veličina na světovém trhu. Cenu dnes určují závěrné elektrárny, ty jsou plynové a vesměs stojí v Německu. Z toho plyne jasný závěr: naši sousedé si sami způsobili nerovnováhu v produkci elektřiny a v ceně; a tím, že jsou ekonomicky na vyšší úrovni a jejich obyvatelstvo snese víc, ohrožují sociální úroveň u nás. V takovém okamžiku bychom měli mít možnost se unijního trhu s elektřinou neúčastnit. To měli naši politici předjednat, ale nepředjednali. Propojený trh má přínos, ovšem jen do určité míry.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkuje