Přečetli jsme si: apartheid sexu?

Martin Weiss v týdeníku ECHO podíval na vítěznou cestu trans tažení západní společností a připomíná nápadnou podobnost s epidemií anorexie, která zasáhla mladé dívky na Západě v 80. létech. Všechno začalo (jak to obvykle bývá) dost nenápadně.

Martine Rothblattová je velice úspěšná žena, kdysi muž. V minulé dekádě byla jeden rok nejlépe placenou manažerkou v USA. Zabývá se roboty, vede biotechnologickou firmu, založila první úspěšné americké satelitní rádio Sirius a jednu z prvních firem poskytujících GPS navigaci. Některých z těch úspěchů ovšem dosáhla ještě jako Martin Rothblatt.

Vynález „transgenderismu“

V roce 1995, rok po své tranzici na Martinu, vydala knihu Apartheid sexu. Tím apartheidem jsou pro ni binární kategorie mužského a ženského pohlaví. Ve skutečnosti „je na Zemi pět miliard lidí a pět miliard jedinečných sexuálních identit“. Pohlavní orgány „jsou pro sociální roli člověka stejně irelevantní jako barva kůže“ a označování lidí při narození za muže či ženy „bude jednou považováno za stejně nespravedlivé“ jako praktiky jihoafrického apartheidu. Toto poznání „se vynořuje z feministického myšlení, vědeckého výzkumu a spontánního hnutí zvaného ,transgenderismus‘,“ píše Rothblattová.

Sexuálně segregovanou kulturu se nepodaří odstranit přes noc, uznává, ale nastiňuje konkrétní kroky:

Profese lékařů a psychologů by měly deklarovat pozice ve smyslu, že „pohlaví u lidí je spojitá proměnná“. Je třeba prosazovat přijímání „zákonů zakazujících klasifikaci lidí podle pohlaví, pokud nejde o bona fide lékařské účely“. A taky doporučuje „zavádět učební osnovy a zábavné programy, jež propagují myšlenky pohlaví definovaného jedincem samotným a flexibilního genderového chování“.

Rothblattová, která se čím dál víc zajímá o robotiku a umělou inteligenci, v roce 2011 pro druhé vydání knihu přepracovala a přejmenovala na Od transgenderismu k transhumanismu.

Už před deseti lety si dala vyrobit robota, jakéhosi nedokonalého předchůdce dnešního ChatGPT, v němž je uložena osobnost její manželky (kterou si vzala ještě jako muž, má s ní dvě děti). Ale jen málokterá kniha vykonala v posledních desetiletích tak velký skrytý vliv jako to první vydání. Stačí se rozhlédnout a vidíme, že jedno každé z jejích doporučení se čím dál tím intenzivněji prosazuje – v médiích, ve školství, v právu, v lékařských společnostech stanovujících klasifikaci diagnóz a standardy léčby. Je dobré vědět, že transvlna postupuje trasou, kterou jí skoro před třiceti lety narýsoval jeden vysoce kompetentní psychopat k dosažení transhumanismu, zrušení člověka.

Pro jakou část zájemců je změna pohlaví řešením jejich skutečného problému, a pro které je to jen mentální nákaza? Je opravdu možné, že těch lidí „narozených ve špatném těle“ tu vždy byla dvojciferná procenta – tolik mladých lidí dnes podle některých amerických zdrojů deklaruje, že jsou trans –, jen je patriarchát celé dějiny umlčoval a tlačil na Prokrustovo lože „apartheidu sexu“? Protože o tuhle otázku přece jde.

Trans jako nová anorexie?

Spisovatelka Lionel Shriverová nedávno v působivém eseji na webu UnHerd položila otázku: Je trans nová anorexie? Když v osmdesátých letech učila studentky prvního ročníku vysoké školy, zaskočilo ji, kolik studentek se jí svěřilo s tím, že jsou anorektičky. Časem jí došlo, že všechny nejsou, ale chtěly by být. „Anorexie byla prestižní diagnóza.“ To, co je dnes trans (pohled na vývoj zájmu o slova transgender a anorexie ve vyhledávači Google za poslední desetiletí ukazuje, že úměrně tomu, jak zájem o anorexii klesal, stoupal o transgender).

Shriverová cituje z pamětí jedné anorektičky, že „když anorektička říká Nechci být tlustá, chci být hubená, tak říká Chci být jiná, než jsem, a já jsem nešťastná. Chci být někdo jiný“. „Přechod na opačné pohlaví zjevně vyjadřuje totéž,“ pokračuje Shriverová, „chci být někdo jiný. Ale je opravdu možné stát se někým jiným?“

Jenže mezi oběma posedlostmi jsou dva zásadní rozdíly. „Hladovění k smrti není delikátní záležitost, neutajíte ji nadlouho“, kdežto diagnóza transgenderismu „je čistě subjektivní. Ten stav nemá žádné pozorovatelné symptomy, žádný objektivní korelát. Když vám řeknu, že jsem ve skutečnosti muž, musíte se na to spolehnout. Takže ten stav je neověřitelný a populace pacientů perspektivně neomezená“. A k dětem tvrdícím, že jsou transgender, přistupujeme tak, jako bychom anorektičce, která nechce jíst, říkali: „Máš pravdu, jsi tlustá! Tvé pravé já je ještě hubenější!“

Odezní to?

Co si můžeme z našich archeologických exponátů odnést? Že s nadějí, že módní vlna transgenderové agitace se rozbije o skály zdravého rozumu, hladina se opět zklidní a těch pár případů transgenderismu se bude řešit intimně a s pochopením, to není tak jednoduché. Lidská duše je složitá a síly davového poblouznění fascinující. Abychom ovšem nedospěli k uřezávání pohlavních orgánů jako na běžícím pásu, je třeba čelit snaze transgender agitátorů o kolonizaci veřejného prostoru, práva a medicíny i za cenu jisté neurvalosti, to už je dnes jasné.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme