Pravda a láska

kardinal dominik duka 4

Sedmnáctý listopad mě zastihl spolu s ostatními řeholními představenými v kostele sv. Voršily na Národní třídě, odkud jsme z oken sakristie viděli onu velkolepou studentskou manifestaci. V určitý moment jsme otevřeli dveře chrámu, který tak mohl podle starobylé tradice poskytnout azyl. Při té příležitosti jsem si zopakoval i funkci vojenského zdravotníka během ošetřování některých demonstrantů. Viděli jsme, že jiné odvezli sanitky a mnohé policejní antony. Zbyly po nich krvavé stopy a části oděvu.

O mnoho radostnější byl pak 25. listopad se slavnostní bohoslužbou, kdy v přeplněné katedrále zazněla slova kardinála Tomáška „Já a církev jsme na straně národa.“ Radostí mě naplnil i moment, kdy se na velké demonstraci na Letné lidé na výzvu dnešního biskupa Václava Malého pomodlili Otčenáš. Velkou vděčnost jsem pociťovali i po zvolení Václava Havla prezidentem.

Třicáté výročí 17. listopadu  je pro mě opravdu dnem díkuvzdání. Myslím, že bychom si měli vzít příklad z občanů USA, kteří mají nejen pozitivní vize do budoucnosti, ale dívají se také s respektem na to, co učinili otcové zakladatelé. Zdecimovaná církev po půlstoletí perzekuce a dvou vlnách emigrace  vybudovala například charitativní službu, která patří k největším v naší zemi a pomáhá potřebným i v Africe a Asii. Obnovilo se církevní školství. Jistě, nepodařilo se vše, po čem jsme toužili, ale patříme k demokratickým, bezpečným a prosperujícím zemím.

Ovšem politická korektnost dnešní doby znamená téměř politické lakování nebo neodvahu říci pravdu. Prý se tak odstraňuje napětí, podle mě ale napětí ve společnosti spíše roste. Vnímám hluboké rozdělení společnosti a značnou míru nenávisti. Také vnímám přisvojování si zásluh, které mnozí ve složitých dobách neměli a pouze vyčkávali. Václav Havel uměl tyto negativní věci pojmenovat, aniž by urážel konkrétní lidi. Měl také odvahu říci, že na minulém režimu neseme spoluzodpovědnost v určité zbabělosti a lenivosti. Tolik vysmívaná pravda a láska mimo jiné znamenají, že pravdu umíme říkat bez dehonestování ostatních.

Potřebovali bychom i dnes víc odvahy říkat pravdu, jak nás učil svatý Augustin. „Ut veritas pateat, ut placeat, ut moveat.“ Neboli aby nám pravda otevírala oči, aby nás pravda překvapila, aby oslovila krásou skutečnosti, krásou odvahy. Aby nás nakonec pohnula i jednat podle pravdy. A aby nás  nakonec i pohnula jednat podle pravdy. Říkáme se svatým Janem, že Bůh je láska. A láska u starého Aristotela znamená chtít dobro toho druhého. Na tom se s nadsázkou shodnou Mojžíš, Ježíši i Konfucius. Ale nevím, jestli  se s nimi shodnou ti, podle kterých je láska jen chemie. Bude-li skutečně platit zákon lásky, nebudeme potřebovat tak přebujelé zákonodárství a část politické sféry. Zde vidím nejúčinnější lék, abychom neztratili to, co nám bylo darováno těmi, kteří za svobodu a pravdu dokázali bojovat a nebo nést okovy. Generaci, která se zrodila již ve svobodě, si dovolím připomenout, že bez lásky, skutečného přátelství, ohleduplnosti a tolerance není cesty dál.

Po životě v socialismu a  jeho „jistotách“ se mi rozhodně nestýská. Ale stýská se mi po opravdové solidaritě a přátelském zápase, který doprovázel mnohé z nás v době totality. Byl to jistý vnitřní náboj, kterým nás Bůh obdaroval. A co bych sám sobě vzkázal sám sobě do roku 1989? Hlavně to, že je stále zapotřebí jít dál, jak jsme slýchali v jedné písni Waldemara Matušky.

 

Převzato se svolením z časopisu Kontexty 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.