Poslední dny C. S. Lewise

Jeden z nejúspěšnějších autorů moderní britské historie zemřel 22. listopadu 1963, několik dní před svými 65. narozeninami. Lewisovu smrt v relativně mladém věku máme tendenci vnímat jako tragédii, zvláště když uvážíme delší život jeho staršího bratra Warnieho, který jej přežil o dalších deset let. Lewis, který si byl plně vědom svého podlomeného zdraví, však svůj konec nevnímal tragicky. Poslední měsíce jeho života jsou vzorem křesťanské spokojenosti v očekávání věčného štěstí.

Se zdravotními problémy se Lewis potýkal po celý život, ale v červnu 1961 to bylo vážné. Prodělal zánět ledvin, který vyústil v otravu krve. To mu zabránilo učit v Cambridge během podzimního semestru. Na jaře 1962 se sice vrátil, ale nebyl zcela v pořádku.

Čaj a tabák

Jednomu ze studentů, které vedl, napsal: „Nemohou mi operovat prostatu, dokud mi nedají do pořádku srdce a ledviny, a začíná to vypadat, že mi nedají do pořádku srdce a ledviny, dokud mi neodoperují prostatu. Jsme tedy v jakémsi začarovaném kruhu.“

Životopisec A. N. Wilson vinil z předčasné smrti Lewisova přítele, jeho lékaře Roberta Havarda, který prý Lewisovy neduhy řádně neléčil. Jiní životopisci však s tímto hodnocením nesouhlasí. Kromě dietních omezení, která Havard doporučoval po celá padesátá léta (a která Lewis nikdy dlouho nedodržoval), toho lékař v té době o mnoho více udělat nemohl.

Lewis pil nadměrné množství černého čaje a souvislost mezi konzumací kofeinu a vysokým krevním tlakem nebyla tehdy ještě prokázána. Dnes typické způsoby léčby zvětšené prostaty byly vyvinuty až po jeho smrti. A přestože některé zprávy varovaly před škodlivými účinky kouření tabáku na zdraví, v té době v této věci vůbec nepanovala shoda.

Léto 1963

Lewis jednou napsal, že lidé jsou „dost moudří na to, aby viděli, že se blíží smrt jejich druhu, ale ne dost moudří na to, aby ji snášeli“. V létě 1963 byl Lewis dost moudrý na to, aby viděl, že si dlouhého života neužije. Dne 17. června napsal dopis Mary Willisové, v němž apeloval na křesťanskou naději. „Byl k tobě tento svět tak laskavý, že bys ho měla opouštět s lítostí?“, ptal se. „Před námi jsou lepší věci než ty, které zanecháme za sebou.“ Dopis podepsal jako „unavený poutník, který se blíží ke konci cesty“.

Později téhož měsíce napsal Lewis Mary znovu a vykreslil v něm obraz vyprchávajícího pozemského času: „Přemýšlejte o sobě jako o semínku, které trpělivě čeká v zemi: čeká, až v zahradníkův příhodný čas vzejde květ, až se dostane do skutečného světa, do skutečného probuzení. Domnívám se, že celý náš současný život se při pohledu odtud bude zdát jen ospalým polobděním. Jsme zde v zemi snů. Ale blíží se kohoutí kokrhání. Je blíž, než když jsem začínal tento dopis.“

Během léta se Lewisův zdravotní stav zhoršil. Jeho ledviny už nefungovaly správně. Pomohly mu krevní transfuze, ale léčba dialýzou byla tehdy ještě neobvyklá. Znepokojen svou únavou a ztrátou duševní koncentrace se 15. července vydal do nemocnice na vyšetření. Hned po příjezdu dostal infarkt a upadl do kómatu. Druhý den ráno byl považován za člověka blízkého smrti a přijal svátost pomazání nemocných.

Lewis však všechny překvapil, když se ve dvě hodiny odpoledne probudil a požádal o čaj. V následujících týdnech se pomalu zotavoval, i když býval občas zmatený.

Maureen Blakeová, dcera paní Mooreové a sestra jeho přítele Paddyho, navštívila Lewise v nemocnici. Ti dva se znali už od dětství a ona nějaký čas bydlela v Kilns. Neviděli se od doby, kdy se Maureen stala dědičkou – překvapivý zvrat událostí způsobený jejím nečekaným dědictvím majetku sira George Cospatricka Duff-Sutherland-Dunbara, barona Dunbara z Hempriggsu ve Skotsku.

V den, kdy přijela, Lewis nikoho z návštěvníků nepoznával, proto tiše vstoupila a řekla: „Jacku, to je Maureen,“ na což on odpověděl: „Nikoliv, to je lady Dunbarová z Hempriggsu.“ Ohromená Maureen řekla: „Ach, Jacku, jak sis to mohl pamatovat?“ „Naopak“, odpověděl Jack s úsměvem, „jak bych mohl zapomenout?“

Zpět v The Kilns

Po propuštění z nemocnice se Lewis vrátil domů, do svého domu na okraji Oxfordu, nazývaného The Kilns. Měl zakázáno chodit po schodech, a tak byl odříznut od své ložnice a pracovny. Ve společenské místnosti mu bylo zřízeno lůžko a v Kilns zůstal šest týdnů mužský ošetřovatel, který Lewisovi pomohl navrátit část sil.

Lewis byl příliš slabý na to, aby mohl pokračovat ve výuce na universitě. S velkým smutkem rezignoval na své místo v Cambridgi, a když v září psal svému celoživotnímu příteli Arthuru Greevesovi, vyjádřil zklamání nad nepřítomností svého bratra Warnieho. „Úplně mě opustil,“ napsal. „Předpokládám, že se upil k smrti.“ Sám sebe popsal jako „invalidu“, ale také jako „docela spokojeného a veselého“. Jeho poslední dopis Arthurovi končí výkřikem: „Ale ach, Arture, už tě nikdy neuvidím…!“

Když se léto přehouplo v podzim, Lewis se v dopisech popisoval jako „vyhaslá sopka, ale docela veselá“. Zdálo se, že je překvapený a možná i trochu smutný, že byl už tak blízko smrti, aby ho nakonec vytáhli z okraje. Svou zkušenost spojoval s Lazarem, kterého předtím popsal jako protomartyra, muže, který musel dvakrát zemřít. Při procházení Lewisovy korespondence najdeme upřímná přiznání o jeho žalostném zdravotním stavu spolu s neustálými prohlášeními o jeho „veselém“ a „spokojeném“ duchu.

Radách zkušeného ďábla si Lewis představoval působení zlých sil, které brání lidem čelit své slabosti. „Oč lépe by nám bylo,“ píše jeden ďábel druhému, „kdyby všichni lidé umírali v nákladných pečovatelských domech uprostřed lékařů, kteří lžou, sester, které lžou, přátel, kteří lžou, jak jsme je vycvičili, slibují umírajícím život, podporují přesvědčení, že nemoc omlouvá každý požitek, a i když naši pracovníci znají svou práci, zadržují všechny náznaky kněze, aby nemocnému neprozradil jeho skutečný stav.“ U Lewise k žádnému takovému klamu nedošlo. Své slabosti a smrti čelil způsobem, který odpovídal jeho zásadám.

Warnie se vrátil v říjnu a plně převzal odpovědnost za péči o svého mladšího bratra v posledních týdnech jeho života. Přátelé se u něj občas zastavili na návštěvu nebo vzali Lewise někam na projížďku. Za chladného a slunečného dne toho měsíce ho jeho přítel George Sayer odvezl po London Road na Beacon Hill, aby si prohlédl buky v plné podzimní barvě. „Myslím, že mám možná svůj poslední letošní mok,“ řekl Lewis, když vystupoval z auta. „Namočit se“ byl výraz, kterým popisoval svou radost, když se při procházce krajinou zastavil, na chvíli odpočinul a „ponořil se“ a nasál krásu stvoření.

The Kilns jako čekárna

V posledních týdnech svého pozemského života se Lewis potuloval kolem domu („Zřídkakdy se odvážím dál, než na procházku po zahradě,“ napsal), odpovídal na dopisy a procházel svou osobní knihovnu. „Pochybuji, že budu moci ještě někdy opustit tento dům,“ napsal 29. října. „Co tedy? Právě jsem si znovu přečetl Iliadu a nikdy jsem si ji neužil víc, a navíc jsem si naplno užil krásného podzimního počasí.“

Další týden si znovu přečetl Ponurý dům Charlese Dickense a Tennysonovo In Memoriam.

Lewisova usedlost The Kilns se proměnila v čekárnu, tiché útočiště k občerstvení, kde se Lewis připravoval na cestu z tohoto života do dalšího. Svůj poslední dopis coby duchovní provázení napsal 31. října a odpovídal v něm na otázky týkající se narození z Panny, oslaveného těla vzkříšeného Krista, teorií vykoupení a Božího hněvu. V následujících dnech pokračoval v korespondenci a v týdnech před svou smrtí dvakrát napsal mladé Kathy Kristy (pozdější manželce Timothy Kellera).

Poslední týden

Poslední týden Lewisova života byl ve znamení poklidné činnosti. 15. listopadu se setkal s přáteli v hospůdce Lamb and Flag (naproti proslulé Eagle and Child) a Roger Lancelyn Green přišel ten večer v Lewisovým do Kilns na večeři. Lewis byl zaneprázdněn opravami korektur svého posledního eseje „Nemáme ‚právo na štěstí’“ pro Saturday Evening Post, pozoruhodně prozíravé analýzy obratu společnosti k upřednostňování „sexuálního štěstí“ před vším ostatním.

Později v témže týdnu přišel na návštěvu J. R. R. Tolkien se synem Johnem, a rozhodli se nezabývat se Lewisovým chatrným zdravím, nýbrž povídat si o Smrti Artuše od Thomase Maloryho a o životě stromů. Naposledy se Lewis vydal do Lamb and Flag 18. listopadu, kde navštívil Colina Hardieho. Většinou se zdržoval v Kilns, kde čekal na svůj pozemský odchod a užíval si společnosti svého bratra.

„Kruh se uzavřel,“ napsal později Warnie a zavzpomínal na ta první léta, kdy se bratři jako malí chlapci k sobě tiskli ve smutku, protože prožívali bolestnou ztrátu matky:

„Znovu jsme byli spolu doma v malém pokoji na konci chodby a z našeho rozhovoru jsme vytěsnili všudypřítomné vědomí, že prázdniny končí a že nás oba čeká nové období plné neznámých možností. Jack se k této vyhlídce postavil statečně a klidně. „Udělal jsem všechno, co jsem chtěl, a jsem připraven odejít,“ řekl mi jednoho večera.“

Dne 21. listopadu napsal laskavý a vřelý dopis jakémusi dítěti, ve kterém ho pochválil za jeho „pozoruhodně dobrý dopis“, poděkoval mu za to, že mu řeklo, jak moc se mu líbí knihy o Narni

22 listopad

Pátek 22. listopadu 1963 se nesl v již zavedeném duchu. Lewis a Warnie se nasnídali, napsali pár dopisů příznivcům a pak vyluštili denní křížovku.

Když po obědě Lewis usnul v křesle, Warnie mu navrhl, že mu bude pohodlněji v posteli. „Hudební pokoj“ naproti přes chodbu se změnil v Lewisovu ložnici, když už nemohl nahoru. Warnie mu ve čtyři hodiny přinesl čaj a zjistil, že je ospalý, ale spokojený.

V půl šesté uslyšel Warnie ránu. Když přišel do ložnice, našel Lewise ležet v bezvědomí u nohou postele. „Asi o tři nebo čtyři minuty později přestal dýchat“, napsal o tom později.

Zpráva o Lewisově smrti byla toho odpoledne zastíněna jinou událostí, která se odehrála téměř ve stejnou dobu – atentátem na presidenta Johna F. Kennedyho v texaském Dallasu. Toho dne zemřel také Aldous Huxley, autor knihy Brave New World. Tato podivná souhra úmrtí se stala kulisou pro velkolepou knihu Petera Kreefta Mezi nebem a peklem, která představuje imaginární rozhovor těchto tří mužů, kteří představují tři odlišné světonázory, na okraji nebe.

Lewisův odkaz při umírání

Dvacátého šestého listopadu 1963 se v kostele Nejsvětější Trojice, kam Lewis nejčastěji chodil, konal Lewisův pohřeb. Byl pohřben na místním hřbitově. O deset let později byl spolu s ním pohřben i Warnie.

Poslední měsíce života C. S. Lewise, proslulého křesťanského apologety a vypravěče, nám poskytují dojemný obraz naděje, kterou horlivě hájil: příslib věčného života v Boží náruči.

Lewis se loučil se svými nejbližšími přáteli, možná podobně jako Rípčíp, když mířil přes vlny ve svém korábu v Cestě Jitřního poutníka – „snažil se být smutný kvůli nim“ a zároveň se „chvěl štěstím“. Radost – bodnutí neutišitelné touhy –, která oživovala jeho poezii a prózu, se projevila i v tom, jak umíral, v těch týdnech klidného odpočinku, kdy trpělivě a s dobrou náladou snášel své tělesné neduhy v plné víře, že tato pozemská říše je jen předehrou k další kapitole většího příběhu, nové a podivuhodné skutečnosti prodchnuté hlubokým kouzlem božské lásky.

Dál nahoru a dál dovnitř!

Publikováno na The Gospel Coalition, přeložil a upravil David Floryk.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!