„Koronavirus zničehonic probral západní společnost z bláhové letargie, ze sladkého snu ve světě blahobytu a míru, ve kterém by měl být každý mladý, usměvavý, s AirPods v uších, pít latté se sójovým mlékem ve Starbucksu a „pandemii“ prožívat maximálně na Netflixu,“ hodnotí aktuální globální situaci polský publicista Tomasz Łysiak. Těžko s tímto popisem nesouhlasit, nicméně v rámci širší veřejné debaty bych si dovolil ještě připsat zásadní ale dosud opomíjený rozměr: „a o geopolitice číst nanejvýš z knih o historii“.
Geopolitika na dlouhou dobu neprávem zmizela z našich slovníků a diskuze. S rozpadem Sovětského svazu a příchodem „konce historie“ měly spory mezi mocnostmi navždy vymizet a země někdejšího komunistického bloku se začaly soustředit na vlastní transformaci a začlenění do západních struktur. Stále bouřlivější dění ve světě nicméně ukazuje, že konec historie nejenže nenastal, ale dosavadní světový řád se otřásá v základech. Zdá se, že definitivní probuzení z letargie v našich končinách nastalo nyní v souvislostí s pandemií koronaviru. Na vlastní kůži pozorujeme závislost světa na Číně coby výsledek globalizace, v důsledku čehož můžeme pochopit nespokojenost Spojených států, které coby garant současného světového řádu očekávají, že jeho hlavním beneficientem mají být především ony. Jak současnou geopolitikou debatu vnímají v Polsku?
Nevyhlášená válka?
Vztahy mezi Polskem a Ruskem jsou v poslední době asi nejhorší od roku 1989. Nemusíme chodit daleko pro názory, že se jedná skoro o válečný stav, ačkoli zatím spíše na poli informací a interpretace historie. Nicméně jeden z nejvýznamnějších propagátorů geopolitického myšlení za našimi hranicemi, Jacek Bartosiak, bez skrupulí tvrdí, že právě Polsko je v současnosti největším soupeřem Ruska. Ačkoli rozpínavost Kremlu budí obavy i u nás, mají podle něj trochu jiné opodstatnění než v případě jeho vlasti. Zatímco Česká republika nebo například Maďarsko jsou od Moskvy geograficky příliš vzdálené, a proto jejich bezprostřední ohrožení nehrozí, Varšava se musí na východ dívat značně ostražitěji. Polsko má totiž zásadní vojenský význam v případě potřeby odvrácení eventuální ruské agrese na Pobaltí. Tento fakt sice dodává zemi neopomenutelnou roli, současně ji ale může zatáhnout do konfliktu, o který nemusí stát. S podobnými obavami hledí naši sousedé i na vývoj v Bělorusku. Pokud by došlo k Lukašenkem chtěnému nebo nechtěnému těsnějšímu spojení s Ruskou federací, ocitla by se rázem ruská vojska bezprostředně na hranici s NATO. Tato situace by například pro Německo, nehledě na západněji situované státy, nepředstavovala takový problém – mezi jejich územím a Ruskem by byl stále ještě dostatečný manévrovací prostor. Nicméně Polsko by čelilo situaci, ve které by ani s podporou spojenců nedokázalo zabezpečit obranu vlastních hranic.
Nezanedbatelné nejsou ani čistě ekonomické důvody. Vzhledem k silnému sousedovi za Odrou, Baltskému moři na severu a stabilním státům na jihu je jediný možný směr ekonomické expanze Polska ten východní, kde konkuruje se zájmy Ruské federace. Ta by rozšíření svého vlivu blíže k bohatému Západu přivítala. Nejen v Moskvě, ale stále častěji i v metropolích západní Evropy sní o spolupráci táhnoucí se po ose Lisabon-Vladivostok. Toto Euroasijské spojenectví by navíc mohlo přinést dalšího hráče do současného velmocenského duopolu USA-Čína. Varšava se stále většími obavami sleduje sbližování západní a východní Evropy nad hlavou té střední, čehož nejzářnějšími příklady jsou německo-ruský projekt Nord Stream 2 nebo stále zřetelnější politické ambice Francie verbalizované v Macronově „mozkové mrtvici NATO“. Z úst polských novinářů ostatně padají slova o tom, že kdyby vláda v jejich zemi přehodnotila svou dosavadní zahraniční orientaci, přestala by se rázem Evropská unie zajímat o stav tamní demokracie.
Kdo nám pomůže?
Výše zmíněné důvody přiměly našeho souseda – a nejen jeho, podobné uvažování vidíme např. v Rumunsku – k intenzivnímu hledání spojence, který je vojensky i politicky ochotný zaručit bezpečnost v regionu. Tím spojencem jsou Spojené státy. Zájem o transatlantické vazby projevovaly prakticky všechny předchozí polské vlády, nicméně ruská agrese, která se z Gruzie přesunula na východ Ukrajiny, donutila tu současnou na čele s Právem a spravedlností a prezidentem Andrzejem Dudou ke zintenzivnění tohoto spojenectví. Výsledkem jsou úspěšné snahy o posílení stálé přítomnosti amerických vojenských jednotek na polském území, ačkoli stále ještě nedošlo na vysněný „Fort Trump“. Snahy o větší angažovanost zámořského spojence v rámci záležitostí ve střední Evropě s sebou pochopitelně nesou i celou řadu ekonomických vazeb – více metrů krychlových amerického zkapalněného plynu v LNG terminálu ve Svinoústí, nákup stíhaček F-35, vzájemná deklarace o spolupráci v kyberprostoru, odložení polských plánů na větší zdanění amerických gigantů jako Google, Facebook, Amazon či Apple nebo americké zrušení víz pro polské občany.
Nicméně sázka na jednu kartu v podobě Spojených států se některým expertům zdá příliš předčasná, v praxi jednostranná a v tuto chvíli navíc riskantní. Právě to nás dostává k nejžhavějšímu tématu polské debaty o geopolitice před příchodem pandemie koronaviru. Už kdysi v odposleších, které položily vládu Občanské platformy, zazněl z úst bývalého ministra zahraničí Radosława Sikorského laškovní příměr, že Polsko je v pozici toho, kdo Američany orálně uspokojuje. Podobné pocity musela mít i současná vláda v souvislosti s loňskou varšavskou konferencí věnující se Blízkému východu. Svět ji vnímal jako anti-íránskou a výsledek by se dal shrnout tak, že si USA a Izrael na polském území vytyčili společný postup vůči Íránu, přičemž hostitelská země z toho nic nezískala, ba naopak. Teherán tuto událost vnímal velmi nelibě, což se odrazilo na zhoršení dosud nadprůměrně kvalitních diplomatických a hospodářských vztahů mezi zeměmi.
Velkou neznámou úzké spolupráce se Spojenými státy představuje především jejich vztah, respektive soupeření s Čínou. USA v tuto chvíli čelí své dosavadní největší historické výzvě a Washington v souvislosti s tím stále častěji vymáhá od svých spojenců nejen vojenskou, ale i ekonomickou oddanost. V praxi to má například vliv na výběr dodavatele 5G sítí – polská vláda přijala postup, který nejstručněji shrnuje výrok profesora Bogdana Góralczyka: „Huawei není kompatibilní s Fort Trump“, a to navzdory vědomí, že je v této oblasti z hlediska ceny a technologií možné nahradit čínské společnosti jen stěží. Na podobné reflexe ostatně narazíme již i u nás. V souvislosti s nákupem Novy skupinou PPF ekonom Lukáš Kovanda trefně poznamenal, že i „česká politická reprezentace může být v jistém okamžiku v krajním případě nucena rozhodnout, zda dá přednost vojenskému spojenectví s USA v rámci NATO, nebo ekonomickému vztahu s Čínou.“
Kromě ekonomické návratnosti věrného partnerství s USA berou polští experti v potaz i to, zda je možné, aby z měření sil s Čínou vyšly Spojené státy jako poražené, případně z důvodu vysílení ztratily zájem o některé regiony. Kontroverzní estonský ministr vnitra koncem minulého roku vyjádřil podobnou obavu, když shrnul pocity vládních kolegů ze svých návštěv v zámoří: „V USA mluví jen o Číně, o Číně, o Dálném východě a zase o Dálném východě, zcela výjimečně o Rusku.“ Podobným úvahám však nečelí pouze politici střední Evropy. V této souvislosti se zdá být velmi zajímavá návštěva Hughe Whitea na loňském ročníku bezpečnostní konference Warsaw Security Forum. Někdejší viceministr obrany Austrálie vzbudil u našich sousedů velký zájem knihou „How to defend Australia“ a v rozhovoru pro Układ Sił položil zásadní bezpečnostní otázku, kterou se zabývá řada zemí a je jedno, zda leží v prostoru mezi Německem a Ruskem nebo se jedná o tisíce kilometrů vzdáleným „ostrov“ obklopeným oceány: „Můžeme se spolehnout na USA a čelit výzvám, které vůči dosavadnímu regionálnímu uspořádání v Evropě a Asii staví Rusko a Čína? (…) Pokud ano, měli bychom učinit vše, co je v našich silách, abychom Spojené státy podpořili. Pokud ne, musíme důkladně zvážit, co můžeme udělat pro zachování naší bezpečnosti i bez nich.“
Nové pořádky
V souvislosti s aktuální pandemií se začínají objevovat známé fráze o tom, že svět již nikdy nebude stejný jako před ní. Publicista Marek Cichocki ve svém nedávném fejetonu vzpomíná na podobné názory objevující se v souvislosti s poslední finanční krizí a připomíná, že se jejím následkem principy fungování světa změnily jen pramálo. Připouští nicméně, že o tom, co po jejím skončení nastane, rozhodnou až nejbližší týdny. Otázkou však zůstává, zda jakýkoli scénář může změnit jiné tvrzení, a to že 21. století bude patřit Asii. Ať už se svět bude vyvíjet jakkoli, měli bychom si uvědomit, že se geopolitika vrátila. Přichází čas nových pořádků nebo intenzivní obrany těch starých, což ovlivní rovněž nás a je nutné začít brát v potaz důsledky jednotlivých variant. Ačkoli naše veřejná debata zaregistrovala naplno některé tendence až s příchodem současné pandemie, zameškaný čas můžeme dohnat, třeba po vzoru našich sousedů.
Autor je polonista
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!