Už jsme si v našem seriálu o woke ideologii, politice identit a vývoji, který zaplavil anglosaský svět, řekli o principu, na základě kterého si profesionální aktivisté vezmou za rukojmí menšinu, která o jejich „službu“ ani nestojí, jenom proto, aby ji následně využili jako beranidlo proti systému, který chtějí od základu změnit. Nejinak je tomu v případě sexuálních menšin.
Menšiny označované jako LGBT, LGBTQIA nebo zkráceně LGBT+ jsou lidé, kteří mají nějakým způsobem nestandardní sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Sdružuje je právě a jenom to – jinak jde o prakticky přesné zrcadlo širší společnosti, ať už co se týče politických preferencí, osobních zájmů nebo hodnot.
Seznam lží
Modus operandi woke ideologů se opírá o několik věcí
Lživý předpoklad, že se každý, kdo do skupiny LGBT+ zapadá, cítí jako oběť
Lživý předpoklad, že každý, kdo spadá do skupiny LGBT+ musí automaticky woke ideologii podporovat a musí být politicky vlevo
Lživý předpoklad, že každý, kdo do skupiny LGBT+ zapadá, se chce nechat woke ideology reprezentovat
Lživý předpoklad, že osoby LGBT+ mají nějaký společný politický cíl nebo společnou politickou identitu
Vytváření falešné hierarchie „více a méně utlačovaných“ v rámci skupiny LGBT+ lidí na základě tzv. teorie intersekcionality (vysvětlili jsme v prvním díle).
Pojďme se podívat na to, jací lidé se pod jednotlivými písmeny skrývají a na to, proč jsou výše uvedené předpoklady a narativy lživé.
Na úvod je třeba říct jedno: sexuální orientace a genderová identita není totéž a není to na sobě nijak závislé. Stručně řečeno, pokud jde o orientaci, může člověk být buď heterosexuál (přitahuje ho opačné pohlaví), homosexuál (přitahuje ho stejné pohlaví), ve kterém případě se používají termíny lesba ( L ) nebo gay (G), bisexuál (B; přitahují ho i muži i ženy) nebo asexuál (A), kdy ho sexuálně nepřitahuje prostě nikdo. I takoví lidé existují, není jich moc, ale jsou to lidé, kteří prostě sexuální přitažlivost necítí a nechápou, a takoví se vyskytují jak mezi muži, tak mezi ženami. Pokud jde o orientaci, tak z toho, co víme, není dědičná, ale k tomu, jestli má člověk jinou než heterosexuální orientaci rozhoduje celá řada vlivů během těhotenství.
Pak je tu genderová identita. Výzkum týkající se genderové identity je mladý, nicméně na základě poznání z roku 2020 víme, že odlišná genderová identita, tedy nesoulad mezi fyzickým a, řekněme, mentálním pohlavím, je neurologická záležitost, kdy mozek funguje jako mozek člověka takového pohlaví, s nímž se člověk identifikuje, nikoliv pohlaví biologického (žena s chromozomy XX nebo muž s chromozomy XY, o vzácnějších kombinacích chromozomů nemluvě). Tohle se týká zhruba 0,5 % biologických mužů a zhruba 0,3 % biologických žen, s tím, že záleží na tom, jak se tento nesoulad projevuje. Buď se projevuje trvale, a pak mluvíme o trans lidech (T), nebo se projevuje pouze někdy, a pak mluvíme o genderfluidních lidech, popřípadě v angličtině queer lidech (Q), nezávisle na jejich vůli. Tento nesoulad si můžete představit třeba tak, že vy, jak sami jste jako osobnost, se všemi vzpomínkami, myšlenkami, s celým svým já, byste najednou měli tělo jiného pohlaví, než jaké máte. Za tuhle záležitost ovšem může genetika, konkrétně 21 variant v 19 izolovaných genech. A nakonec tam máme písmeno I, které znamená intersex, což jsou lidé, kteří se narodí s pohlavními znaky mužskými i ženskými najednou.
Co když jste gay a pravičák…?
Navzdory dojmu, který budí woke aktivisté, nic z výše uvedeného nemá sebemenší vliv na to, jaké politické názory bude člověk, kterého se něco z toho týká, mít. LGBT+ lidé jsou u nás stejně tak mezi letenskou kavárnou, jako u SPD, nebo kdekoliv jinde. Potíž je, že v anglosaském světě jsou LGBT+ lidé, kteří veřejně vystupují například jako američtí republikáni nebo britští konzervativci, vystaveni doslova „dvojímu coming outu“: nejenže řeší, jestli je akceptuje jejich okolí za to, když řeknou pravdu o své orientaci nebo identitě, ale navíc ještě řeší, jestli se na ně nestrhne lavina nevraživosti nebo rovnou nenávisti za to, když řeknou, že „navzdory“ tomu, že jsou LGBT+, budou třeba volit republikánského kandidáta. Nejznámějšími exponenty jsou třeba americký libertariánský politický komentátor Dave Rubin, který je gay, nebo americká trans komentátorka Blaire White, která otevřeně podporuje Donalda Trumpa a vytrvale kvůli tomu čelí jak on-line, tak „reálné“ šikaně ze strany woke aktivistů.
Pokud jde o status oběti, tak tady je celá věc složitá. Ano, mnoho LGBT+ lidí má reálné problémy s tím, aby je akceptovala jejich rodina, zaměstnavatel nebo bezprostřední okolí, a to nejen na americkém, ale i našem venkově. Takoví lidé samozřejmě mohou mít oprávněný pocit, že se k nim jejich okolí chová špatně a není potom divu, že se mohou vidět jako oběť diskriminace. Problém je v tom, že to zdaleka neplatí o všech. Mnozí LGBT+ lidé žijí naprosto standardní, otevřené životy, kdy je okolí akceptuje, jací jsou, nikdo jim nic nedělá a oni nemají sebemenší důvod se jako oběti cítit – a ani se tak necítí – a jsou tak, coby „nevděčníci“, trnem v oku woke ideologů a aktivistů. Jejich existence a spokojený život totiž narušuje narativ, podle kterého kdo je LGBT+, musí spadat do „utlačované“ skupiny s revolučním potenciálem.
Nejenže tihle lidé, u nichž je to logické, že se nebudou chtít nechat woke ideology zastupovat, to nechtějí, ale nechtějí to ani mnozí z těch LGBT+ lidí, kteří si svých obtíží, diskriminace nebo i fyzických hrozeb proti nim jsou vědomi, ale ukřičený aktivismus se jim protiví. O takových pak woke ideologové říkají, že mají internalizovanou homofobii nebo transfobii, podobně, jako když o ženách, které se necítí být utlačované, říkají, že mají internalizovanou miosogynii. Samozřejmě, jako je tomu i u amerických nebo britských woke bojovníků, tito kolikrát ani sami LGBT+ nebývají.
Kdo je tady více diskriminovaný…
Woke ideologové samozřejmě i v rámci LGBT+ skupin rozdělují tak, aby bylo jasné, kdo je více či méně „privilegovaný“. Když jste aktuálně bílý gay, máte to blbý. Dál pak vede hierarchie zhruba (ono se to s časem mění) aktuálně takhle: bílá lesba, bílá bisexuálka, bílý bisexuál, to, co předtím, ale s uplatněním rasových kritérií a rasové hierarchie „privilegií“ a nejvíc stojí translidé, které ideologové ještě dělí do těch, co mají tzv. „passing“, tedy co vypadají na první dobrou jako pohlaví, se kterým se identifikují a těch, co ho nemají a vypadají, no, zvláštně. Tak ti jsou aktuálně na pomyslném vršku pyramidy coby nejméně privilegovaní.
To je i důvod, proč se aktuálně řeší třeba velký konflikt mezi právy translidí a právy žen – ať už v profesionálním sportu, kde mají transženy nefér výhodu, nebo ve vězeních, kde rozhodně není dobré, aby byli biologičtí muži zavíráni do cel s biologickým ženami bez ohledu na jejich identitu. Naneštěstí se tohle také děje, zejména v Británii (v Americe se to děje spíš naopak, tzn. transženu dají na celu s mužem a ten ji pak pravidelně znásilňuje).
Když se na věc díváte z evropského pohledu, musíte si uvědomit, že Amerika je o poznání drsnější než Evropa. Translidé, na rozdíl od Evropy, čelí velmi reálně skutečnému, fyzickému násilí a náboženské založení zejména mezi evangelikály je takové, že je schopné udělat LGBT+ lidem peklo ze života. Z pohledu sekulární Evropy, a zejména pak Česka, kde je zpravidla každému každý fuk, je to až nepředstavitelné. Jenže problém je, když se pak pomalu k nám dostává rétorika jen přeložená z angličtiny, která přebírá tamní reálie, které u nás zkrátka a dobře nemáme.
Samozřejmě, pokud jde o Ameriku, přidává se k tomu ještě jedna rovina, pro Evropana nepředstavitelná: špatná dostupnost zdravotní péče a už vůbec špatná dostupnost psychologické a psychiatrické péče. Vyrůstat v prostředí, které vás potenciálně nenávidí a nutí se schovávat je něco, co má nepěkné psychické dopady, ovšem co s tím, když nemáte na to, abyste je jakkoliv řešili? Jako gay se v chudší evangelikální rodině na americkém Jihu vážně narodit nechcete
Nevyžádané rady aktivistů
Potíž je v tom, když chcete, jako LGBT+ člověk, jen žít svůj život a chcete mít „klid“. Woke aktivisté se do vás opřou za to, že nejste dost revoluční a od společnosti, která je, řekněme, trochu divočejší, zase hrozí další rizika.
Úplně stejně, jako v případě černochů, národnostních nebo jiných menšin jsou tak dotyční lidé v pozici zrna mezi dvěma mlýnskými kameny – a opět je nutné připomenout to základní schéma: woke aktivisté bojují svými metodami nevyžádaně za někoho jiného a riskují při tom jeho, ne svoji kůži, když popudí svými radikálními požadavky širokou veřejnost.
Jako na zavolanou se na serveru Psychologie.cz objevil článek psychologa Adama Suchého, který má také k tomuto tématu co říct – minimálně v jedné své části. Jmenuje se Rozpůlený svět https://psychologie.cz/rozpuleny-svet/ Jde o dopad takové woke masírky na normální lidi. Dovolte mi ocitovat odstavec:
„Stále častěji se bohužel setkávám v terapii s klienty, kteří až donedávna podle svých slov neřešili rasové otázky, uprchlíky, genderovou nevyváženost, politickou korektnost a podobně. Černocha v práci vnímali jako kolegu, a když o něm mluvili, používali křestní jméno, nikoli označení etnika. Žili v domnění, že lidem se má pomáhat a že k jakému pohlaví se člověk hlásí a co dělá v ložnici, je jeho věc. Se sílícím tlakem společnosti, médií a sociálních sítí ale čím dál tím více cítí potřebu se vymezovat a chránit. To, co brali jako lidskou samozřejmost, najednou začínají přehodnocovat a nejčastějším komentářem charakterizujícím tento proces je výrok: „Tak to už je ale i na mě moc.“
To vysvětluje, proč je třeba tyhle revoluční proudy umět rozeznávat a naučit se proti jejich vlivu bránit. Protože se nás týkají, přestože vznikly v jiných reáliích – umějí vzbudit nevraživost tam, kde dosud nebyla a nepostihne ty, kdo ji úmyslně rozdmýchávají.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme