Chtělo to trochu optimismu…

Výročí 17. listopadu je vždycky trochu ošidné. Přirozeně svádí k tomu zaútočit na to, co se mi zrovna teď nelíbí (s vágním odkazem na „ideály 17. listopadu“). Svádí k tomu propojit památku 17. listopadu s aktuálními událostmi, kauzami. A tím nevyhnutelně jedny potěšit a druhé znechutit. Právě proto je na místě mimořádná obezřetnost. Bohužel se to moc nepodařilo organizátorům včerejšího Koncertu pro budoucnost  na Václavském náměstí.

Což o to, koncert jako takový byl pěkný. Ale opravdu při vzpomínce na pád zločinného systému, který nás dusil čtyřicet let, naříkat nad slábnutím sociálně-tržního hospodářství na úkor trhu bez přívlastků na Západě, jako to předvedla někdejší novinářka Svobodné Evropy Lída Rakušanová? A opravdu si nemohla odpustit kopnutí do neviditelné ruky trhu?  Ale jistě, ještě, že v tom  „moři globalizace, kde má prioritu absolutní byznys a neviditelná ruka trhu,  máme záchranný člun – civilizační fundament, kterým je Evropská unie.“

Ekologická spravedlnost

Musel opravdu právník a sociolog Jiří Přibáň začít tím, že „ bez ekologické spravedlnosti se naše společnost nepohne?“ Opravdu si myslí, že „není svobody bez rovnosti, musíme obnovit sociální spravedlnost?“

Opravdu bylo nutné pozvat zástupkyni extrémistického sdružení Fridays for Future Lucii Smolkovou, která nás obohatila o moudro:“ Svobodu jsme mylně pochopili jako možnost říkat si co chci…“? Vtipné bylo jen to, jak svůj pamflet proti kapitalismu, růstu a  konzumu četla z mobilu…

Bylo opravdu nutné pozvat někdejšího studentského vůdce Martina Mejstříka, když každý ví, že to bude obvyklé zahořklé povídání o ukradené revoluci a rozkradené privatizaci? I on si ale našel jedno nové téma. Podpořil oněch dvacet studentů, kteří okupují rektorát UK v boji za mýtickou klimatickou spravedlnost: „Naše vlast je planeta země“.

No nevím, moje vlast je Česká republika, ale budiž.  Mimochodem, tehdy před třiceti lety zazněly na Albertově požadavky na „právo na národní hrdost“ či „obranu národní sebeúcty“ a dav po cestě na Národní skandoval „Češi, pojďte s námi!“ I kardinál Tomášek  stál „na straně národa“ a  i zástupce Romů Emil Ščuka v krásném projevu na Letné 25. listopadu zdravil „všechny vlastence“ s tím, že i Romové se řadí k vlastencům, nejsou zde na smlouvu jako zahraniční dělníci a chtějí žít tak, „aby jsme se nestyděli a aby vy jste se nestyděli za nás, aby děti vaše i naše byly jako bratři a sestry.“ Tahle patriotická nota se dnes úplně vytratila – částečně ukradená primitivními populisty, částečně zavržená novými světoobčany.

Optimisté a pesimisté

Vlastně se ty projevy daly rozdělit na dvě části. Pro tu neposlouchatelnou byl typický pesimismus a stěžování si na to, co všechno se udělalo (a dělá) špatně. Ta druhá byla optimistickým připomenutím si toho, co se povedlo. Třeba ředitel Člověka v tísni a další někdejší studentský vůdce Šimon Pánek má jistě také své názory na řadu věcí (a se spoustou z nich bych jistě nesouhlasil), ale věděl, co se v danou situaci sluší. „Přes všechno, co se děje, je to velký úspěch, kde jsme,“ řekl. Podle něj nemá smysl propadat apatii a naštvanosti, a tím přispívat k dalšímu rozdělování společnosti. „Mnozí z nás, kteří jsme byli před třiceti lety na náměstích a balkonech, jsme spoustou věcí znechuceni. Nejhorší je si ale myslet, že ti, kteří tu nejsou, nic nechápou, nejsou dost chytří a jejich hlas je míň než náš. Jestli máme mít šanci v této zemi slušně žít, musíme rozdíly překonat,“ vyzval Pánek. Vstřícné byly i projevy právníka Jana Kysely, novináře Davida Klimeše a na uzdě se držel dokonce i Tomáš Halík.  

Dost kádrování

Skvrnou na dění 17. listopadu bylo vulgární nadávání Václavu Klausovi ml., který šel se svou malou dcerou položit květiny na Národní třídu.  Pískání, výkřiky jako „hanba, táhni s fotrem do prd…, lháři, Putinova děv…,“ si dav mohl a měl odpustit. Klaus ml. nebyl ve straně, nebyl v StB, před třiceti lety byl na Národní třídě s ostatními studenty a neexistuje jediný důvod, proč by nemohl položit květiny a zapálit svíčku.  Politický nesouhlas s jeho kroky a názory je zcela legitimní (ostatně ho v řadě věcí sdílím), ale má počkat do druhého dne.  Pokus o to monopolizovat si památku 17. listopadu – navíc takovým způsobem – vede přesně k tomu, že část veřejnosti začne být na připomínku 17. listopadu alergická.  Podobně jako když si redaktorská hvězda Seznam zprávy Filip Horký na svém twitteru stěžuje, že na připomenutí 30 let svobody mluví Viktor Orbán. I s ním můžeme nesouhlasit, ale i on proti komunismu koncem 80. let aktivně bojoval a má tedy plné právo po boku ostatních předáků zemí V4 vystoupit.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!