„Nevidím jiného východiska války
tříd a názorových směrů…než upřímně
míněný návrat k systému, který
lze charakterizovat jako systém loa-
lity a úcty, systém veřejných práv a
sociálního soucitu…“
Disraeli (1804-1881)
K uzavření našich hranic došlo o půlnoci 12. října 1969. Vláda generála Ludvíka Svobody, ve snaze udržet ještě jakési zdání dodržování ještě platných kulturních dohod, nechala ale v průběhu podzimu ještě odcestovat několik postgraduálních studentů do Velké Británie. V letadle do Londýna – toho dne posledním – byl kromě mne už jen malý počet cizinců. Úřednice z British Council, která měla za úkol první kontakt se mnou a mé ubytování, byla překvapena, že vůbec někdo ještě z Prahy dorazil. Teprve díky ní jsem pochopila závažnost a smysl incidentu na letišti v Ruzyni, kdy se mi neznámý muž na poslední chvíli snažil zabránit vstupu do zóny pasové kontroly.
Ve Skotsku jsem pak asi deset týdnů studovala principy organizace britského vysokoškolského systému a sledovala debaty o způsobu jeho další expanze se zřetelem na snahu uchovat výjimečnou kvalitu univerzitního sektoru s jeho důrazem na vědu, vlastní výzkum a formování morálních a profesionálních postojů studentů. Na zpáteční cestě z Edinburgu přes Oxford jsem se seznámila s jedním z posledních stipendistů – s Petrem Pithartem. Bylo to těsně před Vánocemi – spěchala jsem zpátky domů, protože vláda vyzvala všechny občany v zahraničí k návratu do 31. prosince s tím, že jinak budou prohlášeni za emigranty. Petr Pithart mne požádal o hezkou službu – vzít jeho synkovi několik autíček. Dárky jsem krátce po příjezdu šla předat. Doma, kromě paní Drahy a asi čtyřletého chlapečka, byl s nějakými zprávami i Vojtěch Cepl. Tichý a zaražený Davídek si té nečekané krásy vůbec nevšímal, pouze opakoval: “prosím tě, jeď tam zpátky a řekni tátovi ať se hned vrátí, že tu na něj čekám, že čekám každý den“. Silně mne to zasáhlo ale naděje byla v tom, že přese vše nešlo v této rodině o strach a beznaděj, které bylo možné vidět v očích mnoha malých dětí nepřítomných otců po roce 1948.
Scrutonova stopa
S Pithartovými jsem se setkala až po více než deseti letech. Počátkem 80. let byla oxfordskými filosofy založena Vzdělávací nadace Jana Husa, jejíž ochota vozit knihy a posílat přední přednášející do Prahy byla Státní bezpečností sledována a trestána jako „ideově-subversivní činnost“. Na síť britských historiků, filosofů, umělců a dalších intelektálů bylo možné napojit Petra Pitharta jako překladatele náročných textů, autora článků a partnera do diskuse pro některé přednášející. Tak se stalo, že začal pracovat na překladu knihy „Smysl konzervatismu“ (1980) od nedávno zesnulého Sira Rogera Scrutona. Roger byl současně hnací silou vzdělávacích činností u nás a v Polsku. Jeho, v té době zcela ojedinělá, kniha vyvolala v britském mediálním a akademickém prostředí pozdvižení, které mu zkrátilo mnohaleté působení v levicově orientované Birkbeck College. České veřejnosti se práce v Pithartově a Plzákově překladu dostala do rukou až v roce 1993, ale díky přednáškám hostujících profesorů a dalším zdrojům bylo možné již předtím šířit téměř zaniklé významy, hodnoty a principy. Srovnáním s křesťanským konservatismem Českých a sousedních zemí tak mohli být někteří organizátoři „protistátních“ setkání ideově více méně vybaveni pro případnou obnovu civilizovanějších pořádků a zákonů. To v první fázi znamenalo zprostředkovat pochopení toho, co kulturně, politicky a hospodářsky národ ztratil, a pro co bude třeba usilovně pracovat po několik příštích generací. Názvy kapitol Scrutonovy práce jako svoboda a umírněnost, svoboda a instituce, vládnutí, autorita a moc, autorita a rodina, tradice, patriotismus, stát a občanská práva, nezávislost soudnictví, občanská společnost a stát, ústavní práva, přirozená práva, právo na vlastnictví, veřejné vlastnictví, morálka a právo mluvily samy za sebe. Tyto počátky probíhaly v kontextu intenzívního studia vlastních dějin a sledování dramatických osmdesátých let v Polsku, které byly vyvolány dělníky v Gdaňských loděnicích a hnutím Solidarita.
Inspirován střední Evropou R. Scruton v předmluvě k 2. vydání své práce o konzervativním krédu napsal: “Od té doby, co byla kniha napsaná, došlo ke dvěma závažným událostem, jež naladily veřejnost vstřícně k hodnotám v ní doporučovaných. Za prvé v Polsku došlo k první revoluci dělnické třídy v dějinách. Byla to revoluce proti socialismu, proti plánovanému hospodářství, proti ateismu, proti propagandě a vládě jedné strany; revoluce ve jménu vlastenectví, oživené tradice a znovuobjevených dějin, ve prospěch soukromého vlastnictví, autonomních institucí, náboženských principů, nezávislosti soudnictví a zákonnosti“. Druhým důvodem byla pro autora obranná válka o vzdálené Falklandy, která neměla pro vládu Margareth Thatcherové jinou příčinu než zodpovědnost a loajalitu k napadenému britskému území a britským občanům, kteří tam žili.
Scrutonova zásluha
Zásluhou kvalitního překladu Smyslu konservatismu a dalšího Scrutonova díla, Slovníku politického myšlení z r. 1982, (který akcentoval spíše právní aspekty výkladu), bylo počátkem devadesátých let naše intelektuální prostředí aspoň z malé části připraveno hlouběji analyzovat poválečný vývoj v západní Evropě. Tvořivé a svědomité užití českého jazyka citlivě rozšířilo dosavadní nedostatečný pojmový aparát a dovolilo zpřístupnit výklad zahraničních ideových proudů. Vydáním obou děl se široké veřejnosti (spolu s dalšími publikacemi jako byla např. práce amerického myslitele R. Nisbeta „Konzervatismus: sen a realita“, kterou rovněž výborně přeložil J. Pilucha), konečně otevřela cesta k objevení přínosu klasiků politicko-filosofické reflexe jako byl E. Burke (1729-1797) v Britanii nebo A. de Tocqueville (1805-1859) ve Francii.
Stejně tomu tak bylo v případě politicko-ekonomické reflexe nových globalizačních procesů, se kterými jsme tehdy neměli hlouběji zažitou zkušenost. Z mého hlediska šlo o dobu vpravdě přelomovou – podklad pro krátkou ale velmi užitečnou epizodu ve veřejném životě a pro třináct let trvající dvousemestrální výuku konservatismu a liberalismu na Institutu politických studií (Fakulta společenských věd Univerzity Karlovy) bylo možné vytvořit s patřičným předstihem. Podobně v Brně a Bratislavě se dařilo rozvíjet staronové křesťansko-demokratické myšlení a hlavně obnovit tradici nezávislých vydavatelských a publicistických činností.
V časopise Střední Evropa (vznikl za podpory britské Vzdělávací nadace Jana Husa v polovině 80. let), který přinášel výsledky některých aktuálních diskusí u nás a v dalších zemích Evropy, byla např. v červnu 1997 uveřejněna rok stará úvaha anglického publicisty K. Minoguea „Má státní suverenita budoucnost“? Tam varoval před zavádějící utilitární racionalitou tvrdící, že „vstupujeme do nového světa vzájemné závislosti, v němž hranice jsou prostupné a staré hodnoty již neplatí… (kde) prý musíme vytvořit ´společnou´ suverenitu“. V říjnu 1998 uveřejnil šéfredaktor Střední Evropy, také již zemřelý doc. Rudolf Kučera, další sérii článků o globalizaci, kde vzbudila pozornost úvaha francouzského analytika J. M. Guéhenna „Mezinárodní situace po studené válce“. Guéhenne v závěru svého výkladu, původně předneseného ve Varšavě, zdrženlivě připustil možnost i špatných cest po nichž by se vývoj ve světě mohl ubírat: „…je velmi nepravděpodobné, že by mohlo dojít k naplnění různých předpokladů, které by znemožnily zavedení vyhovující rovnováhy mezi potřebou globální vůdčí role a legitimními touhami zachovat si možnosti řízení lokálních záležitostí vlastními silami. Mezi ně patří na příklad to, že by se vláda Spojených států konstruktivním způsobem nezapojila do světových záležitostí (její propojení se zbytkem světa by probíhalo pouze přes soukromé firmy) v tom smyslu, že by nepokračovala ve vztazích s Evropou a přestala je prohlubovat, že by provedla taková rozhodnutí, která by byla překážkou pro zavedení multilaterismu, že by Evropská unie nebyla schopna uvést v soulad demokratické principy a vzájemnou závislost a nestala se užitečným partnerem Spojených států, že by Čína neuskutečnila přechod k dosud nevyzkoušené formě demokracie a že by její integrace do globálního řádu nebyla úspěšná, že by Rusko nebylo schopno zavést post-imperiální režim, který zorganizuje a provede skutečnou decentralizaci mocenských struktur, aniž by při tom došlo ke zničení politických institucí, že by na Blízkém východě nenastalo nahrazení selhávajícího principu národního státu novým druhem fundamentalismu, že by nebyla úspěšně prováděna politika nešíření zbraní hromadného ničení….“ Čtenář nechť sám zváží do jaké míry se většina uvedených nepravděpodobností stává, či již stala, realitou. V každém případě se autor tehdy domníval, že možná stojíme na prahu nového paradigmatu vedení politiky, kdy stabilita mezinárodního řádu bude záviset na jeho postnárodní povaze.
Důležitost víry
V dnešních dramatických dnech první fáze velké pandemie a začátků vážných celosvětových potíží a proměn se ukazuje, že znalost dějinného vývoje různých zemí a způsobu vnímání či zpracování rychle se vyvíjejících vědeckých či mocenských postupů vždy byla a je nezbytná a že jednostranná technokratická a byrokratická logistika (policejně-vojenské postupy – jakkoli dočasně legitimní – v tuto chvíli ponechávám stranou) nebude v dnešní Evropě i jinde vnímána jako postačující.
Zjednodušeně řečeno: způsob vládnutí je v dnešním globalizovaném světě obvykle určován buď na základě ideologických postulátů nebo se pokouší vycházet z bezprostřední životní praxe a respektu pro stvořený řád přírody a organického růstu základních institucí, které jsou v souladu s lidskou přirozeností. Obrovské civilizační rozdíly mezi kontinenty a uvnitř jich samotných jsou dány povahou velkých, hodnotově určujících náboženství. Proto vždy byla v centru pozornosti problémů společenské soudržnosti role zprostředkujících institucí, především rodiny, vzdělávání a církví. To znamená proces předávání kulturního dědictví z generace na generaci. Jinými slovy: v jádru úsilí každé civilizované společnosti vždy šlo a půjde o podstatu a povahu formování zodpovědného lidství každého nového pokolení.
Násilné potlačování křesťanství, kdysi základního prvku společenského a politického řádu v Evropě, našlo u nás překvapivě rozsáhlé odmítnutí v roce 1988 v podobě petiční akce iniciované na Moravě prostým věřícím Augustinem Navrátilem. Jeho iniciativu sice podpořilo téměř půl milionu spoluobčanů, ale to jeho internaci na psychiatrii nezabránilo. V sousedním Německu a Rakousku debaty o vztahu státu, společnosti a církví byly v celém poválečném období běžné a měly vždy vysokou úroveň. Jejich vliv byl zřejmý v celé střední Evropě – nicméně ekonomicky úspěšný liberalismus se na zajištění potřeby péče o duchovní vývoj a morálku občanů nikdy příliš neorientoval. Konzumnost a hédonismus převážily a byly v přímé úměře s vyprazdňováním kostelů – éra sekularizace se zdála být dovršena.
U nás po desítky let patřil mezi významné křesťanské myslitele a autory (spolu s evangelickým knězem J. Trojanem a filosofem Z. Hejdánkem) nedávno zemřelý bývalý politický vězeň a katolík JUDr. Josef Plocek, široké veřejnosti bohužel téměř neznám. V časopise Střední Evropa (č. 101/2000) uveřejnil rozsáhlejší glosu o knize E. W. Bockenfordeho Staat-Gesellschaft-Kirche (Stát-společnost-církev). Německý autor konstatoval stále slabší návaznost evropských států na vlastní duchovní a duševní základ, ztrátu prvků religiozity a mravnosti, která z veřejného života a politiky místy téměř vymizela. Zdůrazňoval, že sekulární státy nemohou existovat bez integrující, legitimizující a kritické činnosti církví, které jediné mohou prostředkovat pravdu o transcendentální povaze stvořeného řádu světa a stavu lidské duše.
JUDr. Plocek své věrnosti křesťanským principům obětoval třináct let života v uranových dolech. Proto stačí uvést stručnou poznámku, kterou na závěr interpretace výše uvedeného díla připojil: „… vidíme, že poslání církví v sekularizovaném světě je daleko širšího rázu, než se běžně soudí. Je proto nutné, aby si církve a věřící uvědomili ty funkce ve státě a společnosti, které jim náleží a bez nichž se stát a společnost nemohou obejít, aby se však také státu a společnosti dalo na vědomí, čím jim církve mohou přispět a posloužit a čím také k obecnému blahu přispívají“.
Alespoň toleranci!
V současnosti je více než jindy zřejmé, že bez ochoty politiků a různých skupin horlivých ateistů chovat se tolerantně vůči prostoru, kde jsou kultivovány schopnosti oddělovat dobro a zlo cestou duchovního a morálního růstu každého jedince, nelze očekávat loajalitu občanů k státním institucím, hodnotám lidské důstojnosti a spravedlnosti. Dvojí zátěž, daná zkušenostmi s nacistickým a komunistickým státem, spolu s výstřelky neoliberálního individualismu byla pro mnohé naše občany až k neunesení obtížná. Příliš mnoho jich zaplatilo zdravím, ztraceným časem produktivních let v dospělosti či přímo životem samotným. Je naší lidskou a občanskou povinností nezměrné utrpení našich předků a stále častěji na věčnost odcházejících pamětníků a zastánců lidských a občanských práv zhodnotit požadavkům doby odpovídajícím poznáním a činy. Civilizovaná lidská společnost je bez duchovně morálních ctností nemožná stejně jako neexistuje svoboda bez úcty k osvědčeným tradicím soužití, víře a především k nadosobním formám fungování společnosti.
Ve zkrácené formě vyšlo ve sborníku Demokracie a občanské ctnosti: k životnímu jubileu Petra Pitharta, Academia, Praha 2021
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!