Petr Pavel: království za koně

Jak už bylo poznamenáno několikrát (a lépe) a jinými (povolanějšími), v politice – a zvláště té vysoké – nalezneme nadproporční množství nějak mírně (snad ne hůř…) narušených lidí, tedy osobností se sníženou schopností sebereflexe a empatie, zato se sebevědomím nakynutým do narcistních rozměrů. Je vcelku osvěžující vidět ve špičkové politické posici někoho, kdo je v tomto smyslu (alespoň tedy zatím, zvenčí viděno…) normální.

Demokratická politika má takovou negativně působící zpětnou vazbu: k tomu, aby kandidát získal hlasy, mu výrazně pomáhá zásadně nepochybovat o sobě a o tom, co říká – podstatně lépe tak v očích veřejnosti obstojí před televizními kamerami ve střetu s oponentem (popř. i moderátorem). Je (psychologickou?) záhadou, proč zrovna takové vlastnosti přitahují voliče a jejich hlasy (jeden ze zajímavých pokusů o vysvětlení je zde). Součástí pro kandidáta užitečné výbavy jsou také autentické ambice tu funkci, o kterou se jedná, získat. Přitom si troufnu tvrdit, že statisticky platí přímá úměra: čím psychopatičtější osobnost, tím větší ambice. Jedna „politologická poučka“ ze zámoří dokonce tvrdí (parafrázuji), že nikdo z kandidátů na presidenta USA není „z definice“ způsobilý tu funkci vykonávat, protože na ni může ve skutečnosti kandidovat jen blázen…

Jako zjevení

Jako zjevení tak někdy působí člověk ve vysoké politické posici, který se chová uměřeně, neuráží oponenty, je dokonce schopen poslouchat co říkají a argumentovat věcně, připustit svoji vlastní nedostatečnost, omluvit se za chybu či omyl – v podstatě bez ohledu na obsah politiky, kterou zastává. Jak se tam ten člověk jenom, u všech všudy, dostal? Jednou z možností je, že jde o poslance, který byl „schován“ na nevolitelném místě kandidátky a do sněmovních lavic jej vynesly preferenční hlasy (chvála poměrnému systému!). Jinou cestou jsou zlomové okamžiky, ve kterých popsaná standardní pravidla demokratické politické hry neplatí – typickým příkladem je Listopad 89, kdy se na vysoká politická místa dostávali lidé, kteří by (ovšem v dobrém i ve zlém) kdykoli později měli šanci jen nepatrnou nebo žádnou.

Je tu ale přinejmenším ještě jedna varianta: když si ambiciózní lidé, kteří z nějakého důvodu sami kandidovat nemohou nebo nechtějí (jiná funkce, věk, zdraví,…), najdou svého „koně“. Rovnou podotýkám, že ambiciózní je míněno bez jakéhokoli zabarvení – nechci tím nikoho ani chválit ani hanět. Obraťme pozornost k pasáži z rozhovoru publikovaného v Deníku N citované Lenkou Zlámalovou v jejím textu „Viceprezident Petr Kolář? Nebo nový Nejedlý?“ (Echo24.cz, 4.2.2023): „Byla tady mezi lidmi prostě poptávka. Pocítil jsem to sám na sobě, ti lidé hledali někoho, koho by mohli podpořit. Já sám jsem se dostal do situace, kdy mi to bylo až nepříjemné, když vás obklíčí a řeknou vám, že si vás vybrali a že budete kandidovat. David Koller třeba nabízel, že bude dělat koncerty, Jiřinka Šiklová mi volala několikrát denně, Petr Pithart… Já jsem nemohl, nechtěl jsem, nevěřil jsem tomu, že bych byl úspěšný. Tedy myslím si, že bych byl dobrý prezident, ale nebyl bych dobrý kandidát.“ Takto pan Kolář popisuje, jak byl přemlouván, aby on sám kandidoval na presidenta ČR. Není obtížné najít pozitivní motivaci: presidentství v podání presidenta Zemana bylo (je) opravdu tristní podívanou (buďme ale fér, pár vyjímek by se našlo, snad nejvýraznější z nich je kladný vztah Miloše Zemana ke Státu Izrael). Tedy, moc „pozitivně“ to samo o sobě nezní, ale řekněme, že šlo o to nalézt kandidáta s reálnou šancí na zvolení, který by zkrátka v úřadu presidenta působil jinak a lépe. Je patrné, že po neúspěšném pokusu s akademikem, tedy panem Drahošem, přišla úspěšná oprava s karierním vojákem, panem (zvoleným presidentem) Pavlem. Karla Schwarzenberga do tohoto výčtu záměrně nepočítám – na rozdíl od dvou v předchozí větě jmenovaných pánů to byl kandidát s vlastní výraznou a úspěšnou politickou minulostí.

Horší strana mince

Lidé, kteří tak přemlouvali pana Koláře a kterým on našel pana Pavla (asi to zjednodušuji…), nyní tedy mají na Hradě svého „koně“. Člověka, kterého by možná, kdyby byl ponechán sám sobě, nikdy ani nenapadlo kandidovat na nějakou politickou funkci (vyjma možná obecního zastupitelstva v Černoučku…). Jednu, tu lepší stranu této mince jsem se pokusil popsat výše, teď se zkusme podívat i na stranu horší… Ale než k ní přejdu, musím zmínit, čím mě pan Pavel po svém zvolení zatím nejvíc potěšil (a je to vlastně plodem výše uvedeného…): svojí schopností veřejně (v rozhovoru s Michalem Kubalem v Národním muzeu 28. ledna) a řekl bych že i zcela upřímně vyjádřit pochopení, že velmi mnoho hlasů, které ve druhém kole obdržel, nebylo „pro Pavla“, ale „proti Babišovi“. Je to skutečně vzácná sebereflexe a rozhodně silná stránka, se kterou pan Pavel do úřadu přijde – moc bych přál jemu i nám, aby si tuto schopnost podržel.

Nicméně tedy, cenou za ty vlastnosti, které byly (tentokrát správně) odhadnuty jako výhodné pro zvolení, tedy zejména ono v našich krajích vcelku oceňované „sedávej panenko v koutě…“ a absence šrámů z domácích politických bitev, je to, že takový kandidát, je-li zvolen, vlastně sám neví, co si v získané funkci počít. Je tedy vcelku příznačné, že pan Pavel se do velké míry volební kampaní promlčel. Nezastírám, že úspornost ve vyjadřování jako taková je mně samotnému sympatická, zvláště když ji člověk bezprostředně konfrontuje s vodopády blábolů, které se jakoby bez kontroly řinou „z druhé strany“. Ta úspornost však dosahuje až takových rozměrů, že je obtížné něco říct o politických názorech zvoleného presidenta Pavla (má-li tedy jaké) – a funkce presidenta je funkcí politickou (jakkoli je často zmiňovaným ideálem jejího výkonu „nadstranickost“…). Je v tomto kontextu docela varovné slyšet, jak paní předsedkyně Poslanecké sněmovny Pekarová Adamová mluví v souvislosti s presidentem o moci (nebudu zde rozvíjet, že úřad presidenta je součástí moci výkonné a jak málo – zejména v porovnání s předsedou vlády – v jejím rámci těch pravomocí má). Jistě, mohlo jít o prosté přeřeknutí, ale co si budeme povídat, i tak to o něčem svědčí.

Co se očekává

Nikoli technicky (tam si nepochybně pan Pavel poradí sám, k tomu mu jeho bohaté zkušenosti pomohou…), ale politicky, v nejvlastnějším smyslu toho slova, si v mnoha otázkách nově zvolený president nebude vědět rady. Zato byl nepochybně mnohokrát „poučen“ (právě sponzory a jinými vlivnými podporovateli…), co se od něj očekává. A ještě mnohokrát takto „poučen“ bude. Přitom nechat si radit není nic špatného (naopak!), oblastí je mnoho, neformální vliv značný, aktuální palčivé otázky komplikované (válka za humny, inflace, energetika…).

Čeho se ale můžeme dočkat v oblasti, kde bych od presidenta očekával velkou zdrženlivost (i proto, že přece chce spojovat…), naznačuje hlasitá ochota, se kterou pan Pavel hodlá přebírat témata nastolená v předvolební kampani paní Nerudovou, dokonce i s jejich nositeli, jak se opakovaně vyjádřil. Zjednodušeně řečeno, v „kulturních otázkách“ nám bude nový president „nastolovat témata“ a „moderovat debatu“ v zásadě a výhradně levicově-liberálním směrem. Velmi rád bych se v tomto bodě mýlil. Nicméně skutečnost, že se hned druhá otázka, která padla na tiskové konferenci po setkání pana Pavla s premiérem a předsedy obou parlamentních komor (uskutečněném 1. února), týkala ne kremelské agrese na Ukrajině, ne inflace, ne energegiky, ale stejnopohlavního „manželství“, mluví také sama za sebe – očekávání jsou prostě velká a podle toho jsou kladeny akcenty. Můžeme ještě považovat za štěstí, že progresivistické ladění patrně není vlastním vnitřním ustrojením pana Pavla, takže nebude v pravém smyslu toho slova aktivistou (jak by patrně byla v případě svého zvolení zmíněná paní Nerudová…). Ale právě v tomto světle je podstatné mít na paměti (a udržet to v ní alespoň pět let…), že volbami prvního řádu jsou v ČR ty do Poslanecké sněmovny – a to tím spíš, pokud bude opět někdo příště sugerovat, že dopadnou-li špatně, máme na krku Armagedon…

Ostatně soudím, že je třeba zrušit přímou volbu presidenta.

 

Autor je předsedou Konzervativní strany.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme