Parodie na logiku

V hodině matematiky na gymnáziu vysvětluje učitel derivace. Student ve druhé lavici opakovaně polohlasem, dílem k sousedovi, dílem směrem k vyučujícímu, protestuje: „K čemu to kdy budu potřebovat? K čemu je to dobré?“

V jednom okamžiku vyučující přeruší výklad a obrátí se na studenta: „Na jakou vysokou školu se hlásíte?“ Student hrdě odpoví: „Na medicínu!“. Učitel pokýve hlavou a pokračuje ve výkladu.

Student pokračuje ve svých protestech a konečně osloví vyučujícího přímo: „Tak k čemu je tohle dobré?“ Vyučující odpoví: „Derivace zachraňují životy.“ – a opět pokračuje ve výkladu.

Student je poněkud vyvedený z míry a tak za chvíli položí doplňující dotaz: „Jak derivace zachraňují životy?“ Učitel na to: „Derivace zachraňují životy tím, že drží pitomce dál od lékařských fakult.“

Na serveru Novinky.cz vyšel komentář Thomase Kulidakise „Poslanecká chyba jednoduché rovnice povinné maturity z matematiky“. K samotné maturitě z matematiky, potažmo k tomu, zda má být povinná, se nyní vyjadřovat nehodlám – udělal jsem to už před 20 lety a pak souvisleji ještě jednou (a mezi tím jsem se o téma párkrát otřel…). Pozoruhodný je však výkon Autora, zvláště pikantně pak v disciplíně „porozumění textu“ – v tomto případě textu vlastnímu…

Za zmíněnou pozornost stojí zejména tyto tři části autorova textu:

  • „Logiku stejně tak dobře trénuje schopnost porozumět psanému textu, která v průběhu let povážlivě klesá.“
  • „Základ společnosti je … specializace, k níž slouží právě školství.“
  • „Jak to totiž dopadá, když člověk má talent na matematiku a jaksi zanedbal jiné obory, za všechny dlouhodobě prokazuje Plagův stranický kolega a bývalý viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Pavel Juříček. Komentoval kupříkladu fakt, že studenti u maturity propadají z matematiky i teď, když je ještě dobrovolná. Vloni na jaře to byla šestina maturantů. Juříčkova slova ‚Prostě na to nemají, mohou pracovat jako zdravotní sestry‘ ukazují, že příliš jednostranné vzdělání je procházka slepou uličkou arogance a asociálního chování.“

 

Začněme tím, že autorovi sdělím novinu: schopnost porozumět psanému textu je skvěle trénována matematikou (či počty). Disciplínu bychom mohli nazvat „slovní úlohy“ a snad i ti (nebo možná právě ti), kteří se s ní ve školních lavicích potýkali se střídavými úspěchy, potvrdí, že pochopení zadání je nezbytné pro to, aby člověk měl šanci úlohu vyřešit.

Dále, úzká specializace, k níž podle Autorova výroku (2) prý slouží školství, produkuje mnohem více než je zdrávo fachidioty – tedy lidi, kteří sice mohou být velmi dobří a úspěšní ve svém oboru, ale mimo něj jsou jaksi… prostě mimo. Zde není místo k podrobnému rozboru, jak moc je to vadné a jak značně neblahé důsledky to má, proto si dovolím odkázat se na knihu Johna Henryho kardinála Newmana Idea university a na stejnojmenný esej sira Rogera Scrutona. Ne, nechci zastírat, že úzká specializace má své kladné stránky a že člověk je (např.) raději, když jej má operovat skvělý chirurg – fachidiot místo chirurga – polyhistora, kterému ale něco k chirurgické virtuozitě chybí. Na druhé straně, toto dilema je poněkud umělé… V každém případě, s autorovým tvrzením (2) je dobrý důvod polemizovat.

Výrok (3) kritizuje pana Juříčka za specializaci. Pan Juříček sám ale pro specializaci nijak nehoruje. Tím, že doporučuje povinnou maturitu z matematiky (i těm, kteří na ni nejsou primárně orientováni – a nebo nechť se prostě obejdou bez maturity…), naopak vyjadřuje spíše svůj postoj proti specializaci. Obhajobou specializace by např. bylo, kdyby tvrdil, že technicky či přírodovědně orientovaní studenti nemají povinně maturovat z mateřského jazyka.

Titulní parodií na logiku je však vzájemný vztah tvrzení (2) a (3), zazní-li v jednom textu, který si (implicitně, samozřejmě), nárokuje konsistenci. Asi nemá smysl rozebírat, zda se nějak výrazně liší obsah pojmů „specializace“ v (2) a „jednostranné vzdělání“ ve (3) – prostě neliší. Výrok (2) pak snad není třeba jakkoli analyzovat – autor zkrátka specializaci vítá a oceňuje… aby ji pak výrokem (3) poplival (tedy prostřednictvím osoby pana Juříčka – viz výše). Jediné, čím by se autor mohl pokusit vyklouznout, je snad slovo „příliš“ téměř v závěru tvrzení (3). Výsledek by pak v jeho podání byl: specializace jako základ společnosti ano, ale nesmí jí být příliš. To je ale takové hodně kulaté slovo…

Tím se dostávám ke svému oblíbenému, totiž že tak jako 3 mušketýři byli „ve skutečnosti“ 4, tak i já si dovolím „vytáhnout“ čtvrtý autorův výrok: „…pro budoucí překladatele [maturovat z matematiky] nezbytně nutné není.“ Ne, zrovinka pro budoucí překladatele nikoli – viz odkazy na mé starší texty v prvním odstavci, ve kterých mmj. dávám na zváženou možnost výběru mezi matematikou a latinským jazykem, přičemž by byla maturita povinná z jednoho z nich (čili latina by v dnešním systému nahradila „cizí jazyk“). Celkem se dá odhadnout, jak by se v takové situaci zachovali právě budoucí překladatelé… nebo budoucí právníci… ale třeba budoucí novináři, tam už bych to tak jasně neviděl a těch oborů, u kterých si lze představit uplatnění obou možností, je jistě celá řada. Přitom myslet (a pochopitelně tedy porozumět psanému textu) potřebují všichni. Docela by mě zajímal názor autora na takovouto variantu – tedy povinnost maturovat buď z matematiky, nebo z latiny. Já totiž za „příliš velkou specializaci“ považuji to, když se někteří ne-technicky a ne-přírodovědně orientovaní lidé domnívají, že správně myslet nepotřebují… či dokonce někdy že nic jako správné myšlení ani není. S takovými lidmi je pak prakticky nemožné tuto (meta)diskusi vést, protože oni jaksi nevědí co nevědí a nemají nástroj (a tím je to správné myšlení), jak se toho dobrat. Takže pokud a dokud nebude přistoupeno k výše uvedenému (či obdobnému) výběru mezi matematikou a latinou, pak bych doporučoval povinnou maturitu z matematiky i budoucím překladatelům.

Vrátím se na okamžik k autorovu výroku (1), abych s ním mohl ještě jednou souhlasit: ano, schopnost porozumět psanému textu v průběhu let povážlivě klesá. Za povšimnutí ale stojí, že klesá v době, kdy povinná maturita z mateřského jazyka je konstantní nezpochybnitelou součástí této závěrečné zkoušky ve všech jejích podobách, zatímco matematika je pouze volitelná… Tato korelace jistě neznamená, že povinná maturita z matematiky by určitě porozumění psanému textu plošně zlepšila. Rozhodně je to však důkazem, že za onen zhoršující se stav není odpovědný nějaký nepřiměřeně velký důraz na matematiku.

To se dá na závěr zobecnit. Všude slyšíme, že naši žáci a studenti čím dále tím více zaostávají a to proto, že jsou vyučováni těmi nemožně zastaralými způsoby, kdy jsou nuceni memorovat, není náležitě podporována jejich kreativita… však to znáte, i autor na to poukazuje: „Stejně tak je pro orientaci v dnešní době důležitá schopnost nikoliv opakovat nabiflované poučky a vzorečky, nýbrž umění vědět, kde najít, co člověk potřebuje.“. Skutečnost, že znalosti a schopnosti žáků a studentů jdou u nás od desíti k pěti, považujeme za nezpochybnitelnou – potud je vše v pořádku (tedy, ehm, není, ale je to prostě tak). Je však skutečně na vině strnulost našeho vzdělávacího systému? Máte-li tu možnost, popovídejte si s nějakým učitelem, který je ještě stále ve službě, ale už je mu více než 60 let (najdete jich dost). Kromě toho, každý (pra)rodič si sám může srovnat, jak vypadala jeho vlastní školní docházka a jak vypadá výuka jeho ratolestí či vnoučat. Krátce řečeno, nároků bývalo víc – mnohem víc… a třeba i toho (ó hrůzo!) memorování.

Shrňme si to. Výsledky vzdělávacího procesu jsou postupem času stále horší (tvrdí to i autor…). Zároveň, postupem stejného času, se více a více vzdalujeme od náročného vzdělávání – snažíme se zbavit všeho, co žáky a studenty jakkoli zatěžuje (memorování) ve prospěch soft skills nebo třeba finanční gramotnosti (které, kupříkladu, bez solidních základů počtů stejně nikdy nikdo nedosáhne…). Tváříme se přitom ale, jako bychom zde vyučovali podle rakousko-uherského mustru a jsme tak hloupí, že této iluzi opakovaně podléháme natolik, že je nám to důvodem pro další odstraňování i těch posledních nároků, které ještě ve školách zbyly – to je to permanentní volání po nutnosti reformy. Až se dílko podaří, znalosti a schopnosti žáků a studentů opět, pochopitelně, poklesnou. A co bude na vině? No přece strnulý, rigidní, středověký způsob výuky! Inu, parodie na logiku v podání těch, kteří nevědí co nevědí…

Autor je předsedou Konzervativní strany a matematikem.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč