Osud Palestinců v Západním Jordánsku (Westjordanland), obsazeném od roku 1967 Izraelem, je bezpochyby nelehký. Ještě těžší to mají v Pásmu Gazy. Frustrace a agresivita Palestinců je tedy z tohoto hlediska jak racionálně, tak emocionálně pochopitelná.
Ale zdání klame. Izrael dnes nenese zodpovědnost za osud Palestinců v Pásmu Gazy. Toto území dal totiž navzdory masivnímu odporu Benjamina Netanyahua a dalších v roce 2005 kompletně „vyklidit“ vykřičený „jestřáb“ Ariel Sharon – tehdejší předseda izraelské vlády. „Území výměnou za mír“ – to byla jeho naděje ve smyslu obecných doporučení světa, která ostatně slýcháme i dnes. V rozporu se zkušenostmi z Blízkého Východu.
Tato doporučení se odvolávají na úspěch Willyho Brandta z roku 1969 a Helmuta Kohla z roku 1990, tedy „východní politiky“ Německa a sjednocení země završené Kohlem. Zde uvedená politika slavila úspěch.
Na Blízkém Východě je tomu poněkud jinak
Vedení Palestinců mělo od roku 1947 mnoho možností, jak území a tím i samostatný stát získat. Stejně tak mnohokrát vsadilo na ofenzivní násilí, jehož výsledkem byla „vítězství“, která ve skutečnosti znamenala nejen vojensky, ale i politicky porážky. Zatímco násilí radikalizovalo izraelskou společnost a tím i její vládu, zhoršoval se pokaždé osud palestinského obyvatelstva. Takováto „vítězství“ se datují až do dnešních dnů. Dokumentují strategickou neschopnost palestinského vedení v politické oblasti. Toto vedení nechápe, že použití násilí je smysluplné jen tehdy, když umožňuje dosažení politických cílů.
Z toho vyplývá, že za pochopitelnou frustraci palestinského obyvatelstva je zodpovědné jeho politické vedení. I v těchto dnech se ukazuje, že zdánlivé vítězství Palestinců v jejich „Hamas-válce“ se zanedlouho obrátí v palestinskou kocovinu.
Konfrontační realita v Západním Jordánsku (Westjordanland) má rovněž nejednu předehru. V zásadě je stejná jako v Pásmu Gazy, detaily jsou však rozdílné. Ten, kdo podceňuje politický mechanizmus akce a reakce, zaměňuje příčiny a důsledky.
Základní schéma bylo položeno rezolucí Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 ve smyslu rozdělení území Britské Palestiny na miniaturní izraelský stát a větší stát palestinský. Se skřípěním zubů s tímto Izraelci souhlasili, palestinské vedení však rozhodnutí odmítlo a 30. listopadu 1947 vyhlásilo válku palestinským Židům. Tito zvítězili. Arabské státy přišly palestinským bratrům a sestrám na pomoc – a prohrály rovněž. Obsadily však zbývající území, které bylo určeno pro Palestince. Transjordánsko anektovalo východní Jeruzalém a Západní Jordánsko a země se stala dík oběma břehům řeky Jordán Jordánskem. Její obyvatelstvo se ale skládalo ze tří čtvrtin z Palestinců. Pozdější ztráta zmíněného území byla z tohoto pohledu spíše demografickou stabilizací Jordánska – ačkoliv i nadále zůstal zbytek Jordánska víceméně palestinský.
Ujednání z Camp Davidu
Pásmo Gazy spravoval Egypt od roku 1949 až do jeho získání Izraelem v roce 1967. Ujednání z Camp Davidu v roce 1978 a mír mezi oběma státy znamenala autonomii pro obě oblasti – Západní Jordánsko a Pásmo Gazy. Tehdy naprogramovaná dynamika dění by bývala vedla ke vzniku státu Palestina. Pod vedením Arafata však Palestinci vsadili na násilí. Zatímco v roce 1978 žilo v Západním Jordánsku 1900 židovských vysídlenců (nových osadníků), činí jejich počet dnes 700 000. Opět další „vítězství“ Palestinců, opět další frustrace způsobená vlastní vinou.
Ujednání z Osla
Ujednání z norského Osla mezi Izraelem (Rabin a Peres) a Arafatovou organizací OOP umožňovalo opět v roce 1993 Palestině po první intifádě obnovení její naděje, ztracené v létech 1978-79. Ale opět vsadili tehdy Palestinci na teror místo demokracie. To se opakovalo v letech 2000/01, kdy předseda izraelské vlády Ehud Barak nabídl Arafatovi Západní Jordánsko s východním Jeruzalémem jako hlavním městem. Reakce až do roku 2005: druhé povstání Palestinců. Opět „zvítězili“ – tedy prohráli – Palestinci. Následovalo shora zmíněné opuštění Pásma Gazy Izraelci. V září 2008 opakoval izraelský předseda vlády Ehu Olmert Barakovu nabídku Arafatovi. Žádná odpověď. Naopak zahrnul v roce 2006 zvolený Ahmud Abbas palestinské rodiny „v boji proti Izraeli padlých mučedníků“ vysokými finančními „odměnami“. Pořádek na spravovaném území však nenastolil – a volby se nekonají dodnes.
Efekt stálého „NE“
Tohoto stálého „NE“, kombinovaného s terorem, začaly arabské státy mít pomalu, ale jistě „plné zuby“. Začaly proto hledat východisko v normalizaci vztahů s Izraelem. Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Súdán a Maroko v první linii, následovala – jistě ne jako poslední – Saudská Arábie (jakkoli jsou nyní jednání pozastavena – pozn. red. KN). Tyto arabské státy chtěly mít užitek z izraelského know-how, Izrael naopak z jejich finanční síly a vůle k inovacím.
Dalším „efektem“ stálého „NE“ a teroru se stal výše zmíněný nárůst počtu izraelských osadníků – a to explozivní. Zároveň poklesl v Izraeli počet „mírových aktivistů“ a zvýšil se nebezpečně počet fanatických šovinistů a náboženských fundamentalistů.
Mezinárodní společenství se orientuje i dle dalšího úspěšného „blízkovýchodního“ modelu – a sice dle egyptsko-izraelského mírového ujednání z roku 1979. V souvislosti s ním vyklidil Izrael v roce 1967 získaný Sinajský poloostrov a to zcela. A získal mír. Tento mír sice zůstal na společenské úrovni „vlažný“, ale fungoval s výjimkou „mezihry“ islamistického prezidenta Mursího v letech 2012/13 perfektně.
Jiný empirický „blízkovýchodní model“ byl bohužel neúspěšný
V květnu 2000 opustil Izrael jižní Libanon, získaný 1978 Ehudem Barakem. Avšak namísto kýženého míru dopadají na Izrael dodnes rakety teroristické milice Hizballah, finacované Iránem. Příklad Hizballahu následují dnes Hammas a Jihad. Po opuštění Pásmy Gazy Izraelem potlačily tyto teroristické organizace konkurujíci umírněný Fatah. Pod záštitou Iránu zřídily teroristický režim ohrožující trvale Izrael. Hammas a další teroristické palestinské organizace jsou si vědomy, že strukturně a dlouhodobě nejsou schopny Izrael porazit a jako stát zlikvidovat – což je jejich konečný cíl. I v současné válce jsou schopny dosáhout jen svých „vítězství“ jako v minulosti. Palestinský politik Issam Sartawi řekl svým lidem po jednom z nich na podzim 1982: „Ještě pár takových „vítězství“ a Palestince bude možno najít na ostrovech Fidži.“ Extrémističtí Palestinci se mu „odměnili“ za tato slova jeho zavražděním v dubnu 1983.
Zejména pro Evropu platí: o Blízkém Východu a Izraeli je třeba nejen mluvit, ale více vědět. „Vnější pohled“ může zřídkakdy nahradit kvalifikovaný „průhled“ situací. Je třeba být i více „v obraze“ pokud jde o „režii“ zanedlouho atomové mocnosti Irán.
Zkrácené znění článku německo-izraelského historika a publicisty prof. M. Wolffsohna ve švýcarských novinách NZZ ze dne 12.10.2023 do češtiny přeložil Jan Vaněk, 17.10.2023.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!