Umělecká tradice Západu je natolik ztotožněna s katolictvím, že by zde církevní vliv nikdo nepopíral. Nebylo to však automatické a předcházela tomu velká myšlenková bitva. V 8. a 9. století vyrostla v křesťanství destruktivní hereze zvaná ikonoklasmus. Ten odmítal úctu k obrazům, ikonám a náboženským sochám. Šel až tak daleko, že se zásadně stavěl proti zobrazování Krista a svatých. Kdyby se tato myšlenka prosadila, pak by krásné obrazy, sochy, mozaiky, barevné vitráže, iluminované rukopisy a katedrální fasády, jež tak obšťastňují a inspirují lidi Západu i návštěvníky odjinud, nikdy nevznikly.
Ikonoklasmus vznikl v byzantském císařství, ale činil si nárok, že jej pod trestem hereze musejí přijmout všichni křesťané. Zavedl jej byzantský císař Lev III. (vládl 717–741) z důvodů, jež zůstávají nejasné. Pravděpodobně tu sehrál úlohu střet s islámem. Od chvíle, kdy muslimové obsadili byzantská území na Středním východě, musel císař v Cařihradě organizovat boj proti tomuto vytrvalému a mocnému nepříteli. Tehdy si nutně uvědomil, že islámské umění nezobrazuje osoby. Nenašla se žádná zobrazení jeho zakladatele Mohameda. Je možné, že Lev III. začal uvažovat o odstranění obrazů u východních křesťanů proto, že se muslimská vítězství a byzantské porážky začaly interpretovat jako Boží trest za byzantské užívání ikon.
Na Západě byl ikonoklasmus flagrantní herezí. V době, kdy kontroverze okolo ikonoklasmu vznikla, zobrazovalo křesťanské umění Krista a svaté už po staletí. Umělecké zobrazování Krista bylo odrazem katolické doktríny o Vtělení. Božím Vtělením v Ježíši Kristu se hmotný svět, byť padlý, pozvedl na novou rovinu. Nebylo možné jím opovrhovat, protože Bůh ho nejen stvořil, ale také v něm pobýval. Z těchto i dalších důvodů zavrhl ikonoklasmus svatý Jan z Damašku. Větší část života strávil jako mnich v okolí Jeruzaléma. V době mezi dvacátými a čtyřicátými léty 8. století sepsal svá Tři pojednání o božských obrazech – odpověď na ikonoklasmus. Jeho argumentace byla přirozeně založena především na biblických a patristických citacích a na tradici, se zvláštním zaměřením na otázku, zda Bůh skutečně odmítá uctívání obrazů, jak tvrdili ikonoklasté. Ale předložil i teologickou obranu náboženského umění. Jan odhalil v ikonoklastickém postoji tendenci k manicheismu – herezi, jež rozdělovala svět na oblast zla, tedy hmoty, a dobra, tedy ducha. Představa, že hmotné věci mohou sdělovat duchovní dobro, byla podle manichejců naprostý nesmysl. (Podobnou myšlenkovou linii přineslo ve 12. a 13. století katarství – varianta manicheismu; tvrdilo, že katolický systém svátostí je podvod: jak by mohla zkažená hmota ve formě vody, posvátných olejů, chleba a vína přinášet příjemci duchovní milost?) „Vy tupíte hmotu a nazýváte ji bezcennou,“ vytýkal Jan ikonoklastům. „To dělají manichejci, ale božské Písmo prohlašuje, že je dobrá. Říká totiž: ‚A Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré.‘“
Jan zdůraznil, že „neuctívá hmotu jako Boha – naopak; jak by mohlo být božské to, co vzniklo z ničeho?“ Ale hmota, kterou křesťan nemůže zavrhnout jako bytostně zlou, může skrývat něco božského:
Neuctívám hmotu, uctívám toho, kdo hmotu stvořil, kdo se Vtělením
stal hmotou kvůli mně a svolil pobývat v hmotě a skrze
hmotu pracoval na mém spasení, a já neustanu ctít hmotu, skrze
niž se pracovalo na mém spasení… Proto ctím zbytek hmoty
a respektuji to, čehož prostřednictvím přišla má spása, neboť je to
naplněno božskou energií a milostí. Cožpak trojnásobně vzácné
a trojnásobně požehnané dřevo kříže není hmota? A není svatá
a jasná hora, místo lebky, hmota? Není skála, jež dává a nese život,
totiž svatý hrob, zdroj zmrtvýchvstání, hmota? Není inkoust
a nejsvětější kniha Evangelií hmota? Není životodárný stůl, jenž
nám nabízí chléb života, hmota? Není zlato a stříbro, z nějž se
vyrábí kříže a pateny a kalichy, hmota? A především: není Tělo
a Krev Páně hmota? Buď přestaňte ctít a uctívat všechny tyto věci,
nebo se podrobte tradici Církve a přijměte uctívání obrazů Boha
a přátel Božích, posvěcených jménem, a proto zastíněných milostí
Ducha svatého.
Takto se teologové odvolávali na teologické principy při obraně umění, jež zobrazuje Krista, světce i náboženské scény, které určují většinu západního uměleckého života. V roce 843 se i sami Byzantinci vzdali ikonoklasmu a vrátili se k uměleckému zobrazování Krista a svatých. Věřící to uvítali s radostí; každoroční svátek „Triumfu pravověří“ připomíná tento návrat k tradiční praxi úcty obrazů.
Nelze docenit význam opozice katolické církve vůči ikonoklasmu (Druhý nicejský koncil v roce 787 ho zavrhl). Myšlenky svatého Jana Damašského a jeho příznivců nám později dopřály luxus krásných Madon Rafaelových, Michelangelovy Piety a nesčetných dalších vášnivých, geniálních děl, v neposlední řadě velkých středověkých katedrálních fasád, jež často zobrazovaly Krista, apoštoly a světce.
Tento příznivý postoj ke zobrazovacímu náboženskému umění nelze brát jako hotovou věc, jako něco přirozeného a nutného; islám naopak nikdy nepřestal trvat na anikonickém umění (nezobrazujícím figurální náměty). Když protestanti v 16. století obnovili ikonoklastickou herezi, vyvolali bouře, při nichž strhávali sochy a oltáře, rozbíjeli vitrážová okna a další poklady západního umění. Jan Kalvín, nejvýznamnější protestantský teolog, prosazoval vizuálně holé bohoslužby; zakazoval dokonce užívání hudebních nástrojů. Nic nebylo vzdálenější katolickému, Vtělením inspirovanému respektu k přirozenému světu a katolickému přesvědčení, že lidským bytostem, složeným z hmoty (těla) a duše, mohou hmotné věci pomoci na cestě vzhůru k Bohu.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!