V době, kdy se Církev objevila na historické scéně, byla sexuální morálka degradována na velmi nízký stupeň. Rozšířená promiskuita, jak napsal satirik Juvenalis, způsobila, že Římané ztratili bohyni Cudnosti. Ovidius poznamenal, že sexuální praktiky v jeho době se staly zvláště perverzními, až sadistickými. Podobná svědectví o stavu manželské věrnosti a sexuální nemorálnosti v Kristově době najdeme u Catulla, Martiala a Suetonia. Císař Augustus se pokusil omezit tuto nemorálnost zákonem; ten ovšem sotva může reformovat lidi, kteří už podlehli kouzlu okamžitého uspokojení. Počátkem 2. století tvrdil Tacitus, že cudná manželka je vzácným jevem.
Církev učila, že intimní vztahy jsou výlučně určeny pro společenství manžela a manželky. I Edward Gibbon, který obviňoval křesťanství z pádu římského císařství na Západě, byl nucen uznat: „Důstojnost manželství obnovili křesťané.“ Ve 2. století byl řecký lékař Galén tak překvapen důsledností křesťanského sexuálního chování, že popsal křesťany jako „tak pokročilé v sebekázni a… v intenzivní touze dosáhnout morální dokonalosti, že nijak nezaostávají za pravými filosofy“.
Církev žen
Cizoložství se podle Církve neomezovalo jen na nevěru manželky vůči manželovi, jak to často chápal antický svět, ale týkalo se i manželovy nevěry vůči manželce. Vliv Církve v této oblasti měl velký historický význam; proto Edward Westermarck, uznávaný historik instituce manželství, připisoval právě křesťanskému vlivu rovný přístup k hříchu cizoložství.
I tyto principy přispěly k tomu, že ženy tvořily tak velkou část křesťanské populace v raných staletích Církve. Žen bylo mezi křesťany tolik, že Římané pohrdavě označovali křesťanství jako náboženství pro ženy. Víra Církve přitahovala ženy také proto, že právě Církev posvěcovala manželství, vyzdvihla je na úroveň svátosti a zakazovala rozvod (což v praxi znamenalo, že muži nemohli jen tak opustit své manželky a ženit se s jinými ženami). Ženy také získaly díky katolicismu větší autonomii. „Ženy nalézaly v učení Církve ochranu,“ píše filosof Robert Phillips, „a mohly zakládat řeholní společenství, jež byla samosprávná – to bylo v kulturách antického světa cosi neslýchaného… Podívejme se na seznam svatých, který je plný ženských jmen. Kde jinde ve světě mohly ženy vést své vlastní školy, konventy, koleje, špitály a sirotčince mimo katolicismus?“
Jedním z aspektů antické řecké filosofie, který tvořil most ke katolickému myšlení, je idea, že existuje určitý způsob života vhodný pro šimpanze a jiný vhodný pro lidi. Člověk disponuje rozumem, a proto není odsouzen k tomu, aby jednal pouze na základě instinktu. Je schopen morální reflexe, tedy schopnosti, kterou nemají ani ty nejchytřejší druhy živočišné říše. Pokud této schopnosti člověk nevyužívá, nikdy nežije podle své přirozenosti. Pokud se neúčastní intelektuální činnosti a seriózního mravního hodnocení svého vlastního chování, na co se soustřeďuje jeho lidské bytí? Začne‑li být pro něho nejdůležitější bezprostřední potěšení, neliší se v zásadě od zvířete.
Znát dobré znamená konat dobré
Církev učí, že dobrý život není prostě jen ten, v němž našim činům nelze nic vytknout. Kristus trvá na tom, že nestačí pouze se zdržet vraždy a cizoložství; nejenže tělo nesmí tíhnout k takovýmto zločinům, ale i duše se jich musí vyvarovat. Nejenže nesmíme krást věci sousedům, ale nesmíme také povolit závisti vůči jejich vlastnictví. I když je dovoleno nenávidět zlo – například hřích nebo Satana samotného –, musíme se zdržovat hněvu a nenávisti, jež pouze rozkládají duši. Nejenže nemáme cizoložit, ale nemáme ani hovět nečistým myšlenkám, protože tyto myšlenky činí z našich bližních pouhou věc, pouhý předmět. Když chce člověk vést dobrý život, neměl by svého bližního chápat jako věc.
Říká se, že udělat něco dobrého je těžké, a žít jako člověk spíše než jako zvíře není z toho výjimkou. K tomu je třeba mravní vážnost a sebekázeň. Sokratés se proslavil svým výrokem, že poznání je ctnost, že znát dobré znamená konat dobré. Aristotelés a svatý Pavel tomu rozuměli lépe; ostatně všichni si můžeme ve svém životě připomenout chvíle, kdy jsme věděli naprosto přesně, co je správné, ale neudělali jsme to, a podobně jsme věděli, co je špatné, a udělali jsme to. Právě proto katoličtí duchovní vůdci nabádají své penitenty, aby až budou mít příště chuť na koláč, snědli mrkev; ne proto, že jíst koláč by bylo špatné, ale proto, že zvykneme‑li si zkáznit svou vůli v případech, kdy o morálku nejde, jsme lépe připraveni pro chvíle pokušení, kdy se skutečně musíme rozhodnout mezi dobrem a zlem.
A právě tak jako snáze propadneme hříchu, jsme‑li zvyklí hřešit, je také pravda, jak poznamenal Aristotelés, že ctnostný život je tím snazší, čím více se o něj snažíme a čím více jsme na něj zvyklí. To jsou některé z charakteristických idejí, jež Církev vnesla do západní civilizace. Dnes až příliš mnoho mladých lidí slýchává, že církevní učení o lidské intimitě je pouze karikatura, a když vezmeme v úvahu kulturu, v níž žijí, nemohou pochopit, proč je Církev prosazuje. Ale Církev je věrná svému poslání, jež plní po dvě tisíciletí, a tak stále představuje mravní alternativu pro mladé lidi, utopené v kultuře, která je neúnavně poučuje, že mají jít za bezprostředním uspokojením.
Zvířata nebo lidé?
Církev připomíná velké křesťany – svatého Tomáše Akvinského, svatého Františka z Assisi a svatého Františka Xaverského, abychom jich vyjmenovali jen několik – ukazuje je jako modely pravého života člověka. Její poselství? V zásadě toto: Buď můžete usilovat stát se jedním z nich – budovatelem civilizace, velkým géniem, služebníkem Boha i lidí, odhodlaným misionářem –, nebo můžete být sebestřednými nulami, lpícími na uspokojení svého apetitu. Naše společnost dělá vše proto, abyste se vydali tou druhou cestou. Osvoboďte člověka v sobě. Pozvedněte se nad stádo, vyhlaste svou nezávislost na kultuře, která si o vás myslí tak málo, a prohlaste, že zamýšlíte žít nikoli jako zvířata, ale jako lidé.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala
západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!