Další důležitý způsob, jímž Církev utvářela západní pojetí morálky, zahrnuje tradici spravedlivé války. Svět klasické antiky se samozřejmě také touto otázkou tak či onak zabýval, avšak antičtí filosofové mluvili o konkrétních válkách jako o spravedlivých nebo nespravedlivých, nevytvořili celkovou teorii spravedlivé války. „Ani u Platona, ani u Aristotela,“ svědčí Ernest Fortin, „nenajdeme něco, co by se dalo srovnat, řekněme, se slavnou otázkou O válce v Akvinatově Teologické summě“. Problém válčení byl pro křesťanského teologa vždy naléhavější, než byl u filosofů klasické antiky“, což bylo dáno silou biblického učení o posvátnosti lidského života.
Nejvýznamnější raně katolické pojednání o věcech války a o morálních kritériích, podle nichž bylo možné válku považovat za spravedlivou, najdeme ve spisech svatého Augustina. V jeho pohledu je spravedlivá válka „ospravedlněna pouze nespravedlností agresora, a tato nespravedlnost musí být zdrojem hněvu každého dobrého člověka, protože je to lidská nespravedlnost“.
I když Augustin ve své koncepci spravedlivé války nevyjádřil výslovně imunitu nebojujících, jak to činili pozdější stoupenci této teorie, zdá se, že považuje za jasné, že civilisté by měli být ušetřeni násilí bojující armády. Když tedy Augustin varoval před motivací pomsty a trval na tom, že spravedlivou válku nelze založit jen na lidské vášni, trval na určitých vnitřních dispozicích vojáka, jež by ho měly mírnit v užití síly.
Také svatý Tomáš se slavně vyjádřil k této otázce, když citoval tři podmínky, jež musejí být splněny, aby si válka mohla činit nárok na spravedlivý charakter:
Má‑li být válka spravedlivá, jsou nezbytné tři věci. Zaprvé autorita vladaře, na jehož rozkaz se válka vede. Válku totiž nemůže vyhlásit soukromá osoba, protože ta se může domáhat svých práv u nadřízeného soudu.
Za druhé je zapotřebí spravedlivé příčiny, což znamená, že ti, na něž se útočí, si to z nějakého důvodu zaslouží. Proto Augustin říká: „Spravedlivou válku lze popsat jako tu, jež mstí zlo, když má být národ nebo stát potrestán, protože odmítl nahradit zla spáchaná jeho poddanými nebo vrátit to, co si neprávem uzmul.“
Za třetí je nezbytné, aby válčící měli správný úmysl, aby jim šlo o prosazení dobra proti zlu. Může se totiž stát, že je válka vyhlášena legitimní autoritou a ze spravedlivé příčiny, ale může být nezákonná kvůli škodlivému úmyslu. Proto Augustin říká: „Vášnivé přání způsobit škodu, krutá žízeň po pomstě, neumírněný a neústupný duch, horečná revolta, rozkoš z moci a podobné věci jsou ve válce právem odmítány.“
Tato tradice se dále rozvíjela v pozdním středověku až do moderní doby, zvláště v dílech španělských scholastiků 16. století. Páter Francisco de Vitoria, který hrál zásadní roli při utváření rudimentů mezinárodního práva, se rovněž věnoval otázce spravedlivé války. V díle De iure belli určil tři hlavní pravidla války, jak to vysvětlují katoličtí historici Thomas A. Massaro a Thomas A. Shannon:
První kánon: Pokud předpokládáme, že vladař má oprávnění vést válku, neměl by především hledat příležitosti a příčiny pro válku, ale měl by, je‑li to možné, žít v míru se všemi lidmi, jak nás k tomu nabádá svatý Pavel.
Druhý kánon: Když už válka ze spravedlivé příčiny vypukla, neměla by být vedena tak, aby zničila lidi, proti nimž je namířena, ale jen tak, aby se válčící domohli svých práv a ubránili zemi a aby z této války vznikl včas mír a bezpečí.
Třetí kánon: Když bylo dosaženo vítězství, mělo by se užívat umírněně a s křesťanskou pokorou a vítěz by si měl uvědomovat, že je v pozici soudce mezi dvěma státy: jedním, jemuž se způsobilo zlo, a druhým, který zlo způsobil, takže by se měl chovat jako soudce a ne jako žalobce; měl by stanovit rozsudek, jímž by poškozený stát získal satisfakci, a ta by měla pokud možno přivodit na tento provinilý stát co nejmenší pohromu a neštěstí a provinilí jednotlivci by měli být potrestáni v zákonných mezích.
Páter Francisco Suárez shrnul podmínky spravedlivé války podobně:
Má‑li být válka vyhlášena spravedlivě, je třeba splnit určité podmínky, a ty lze rozdělit do tří kapitol. Především ji musí vyhlásit legitimní moc. Za druhé musí být její příčina spravedlivá a správná. Za třetí musejí být užívány oprávněné metody, tj. spravedlnost na počátku války i v jejím pokračování a ve vítězství… Obecný závěr zní, že i když válka sama o sobě není zlo, přesto kvůli mnoha zlům, jež přináší ve svém průběhu, musí být počítána mezi konání, jež jsou často špatná. A tak je třeba mnoha okolností, aby byla čestná.
Naproti tomu Machivaelliho kniha Vladař je čistě sekulárním výkladem o politice. Zabývá se vztahem mezi morálkou a státem a má stále vliv na západní politické myšlení; právě díky ní chápeme význam a důležitost teorie spravedlivé války. V Machiavelliho schématu nic a nikdo nemá právo soudit stát, který není odpovědný žádné vyšší autoritě. Žádný papež ani mravní zákon nesmí soudit chování státu. Právě proto Machiavelli tak nesnášel katolicismus: ten totiž věří, že i stát, nejen jednotlivci, podléhá mravní korekci. Pro Machiavelliho se stala politika, jak to formuluje jeden z historiků, „hrou jako šachy a odstranění politického pěšce, i kdyby představoval padesát tisíc lidí, nebylo o nic více zneklidňující než jeho odstranění na slonovinové šachovnici“.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!